„Cože, nechat ji být? Neviděl jsi, co udělala Kellanovi?“

Viděl jsem všechno a nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to docela působivé. Kellan se válel po zemi jako idiot, vyl a kňučel. Promnul jsem si kořen nosu. Koledoval si o to. Byl to skvělý bojovník, ale měl jsem pochybnosti o tom, zda se hodí na mého betu.

„Viděl jsem všechno, Garrete,“ řekl jsem tomu vysokému chlapovi s havraními vlasy; i on usiloval o post mého bety.

Ta malá zrzavá omega na mě zírala, jako bych byl tou nejvyšší věží, kterou kdy viděla. Pak se jí ty krásné modrozelené oči začaly klížit.

„Co jsi zač?“ vydechla, než jí tělo ochablo a já ji musel zachytit, dřív než dopadla na zem.

„Páni,“ Garret ustoupil.

Nevážila prakticky nic. Nabral jsem ji do náručí. Vydávala tu podmanivou vůni kokosu a smetany. Omdlela kvůli mně? To bylo něco nového. Pak jsem si všiml krve, která mi špinila košili.

„Sakra, kdo ji škrábl?“

Všichni mlčeli. Dokonce i Kellan se uklidnil.

„Kdo ji do prdele škrábl?“ vyštěkl jsem.

„Koho to zajímá, prostě ji hoď do řeky. Její smečce to bude stejně fuk, je to jen omega,“ prohlásil Kellan.

Idiot. Byla to pravda, její smečce to možná bylo jedno. Ale já se ji zabít nechystala. Přesně to Sloane zjevně chtěla, když ji sem poslala. Také mě fascinovalo, jak mohla omega zaútočit na betu, místo aby roztáhla nohy a snažila se mu zavděčit.

„S tebou se vypořádám později, Kellane,“ řekl jsem a otočil se. Pokud to znamení nebude brzy ošetřeno, zemře. To jsem nepotřeboval.

Měl jsem na výběr vzít ji k ošetřovatelce, ale místo toho jsem ji odnesl do svého pokoje. Rána byla hluboká a jed se v ní šířil rychle, ruka jí fialověla. Věděl jsem, že kdybych se vracel do hradu, ztrácel bych čas. Tak jsem ji vzal do Svrchované državy, která byla jen pár minut od Železných ohrad.

Kňučela a sténala, což mě přimělo zrychlit. Všichni mě sledovali, jak spěchám po schodech s krvácející dívkou v náručí. Dorian, alfa a můj úhlavní rival, se ušklíbl spolu se svými betami. Bylo mi to fuk; dorazil jsem do pokoje a položil ji na postel, nevydala ani hláska.

„Sakra.“ Kdo mohl tušit, že Kellanův dráp bude tak smrtící?

Prohrabal jsem zásuvky a hledal nějakou mast nebo jakoukoli tradiční medicínu, která by ji vyléčila. Našel jsem dvě lahvičky s nějakým svinstvem, které vypadalo jako bláto smíchané s bylinkami. Věděl jsem, že to bude fungovat, i když jsem to nikdy nepoužil.

Když jsem ji nadzvedl, třásla se. Rychle jsem lék nanesl a doufal, že zabere. Do prdele s Kellanem. O pár sekund později se její tělo uvolnilo. Čekal jsem, že se okamžitě probere, ale tvrdě spala.

Vzpomněl jsem si, jak jsem ji sledoval, když se snažila uklidit ohrady koštětem, které po ní Sloane hodila. Křičela, až když byla Sloane pryč. Byl jsem třikrát větší než ona, a přesto se bez bázně pustila do někoho stejně velkého, jako jsem byl já. Odhrnul jsem jí jahodově plavé vlasy z obličeje. Znovu ta zatracená vůně kokosu. Nesnášel jsem kokosy.

Dveře mé ložnice se rozletěly. Dovnitř vrazil Kieran. Co to má sakra být?

„Jdi od ní dál!“ zařval a jeho vlk se v něm dral na povrch.

„Dovolíš?“ odtáhl jsem se od postele.

Kieran se objevil u jejího boku a hladil ji po tváři a vlasech. Pohledem utkvěl na hojící se ráně a probodl mě očima. Kieran, další z mých úhlavních rivalů. Nemohl jsem říct, koho z nich – jestli jeho, nebo Doriana – nesnáším víc.

„Co je to s tebou sakra za problém? Nic neudělala!“ vyštěkl Kieran.

Prohlížel jsem si jeho a pak tu omegu na své posteli. Netušil jsem, že mu na omegách v jeho smečce tak záleží.

„O čem to mluvíš?“ zkřížil jsem si paže na hrudi. Očividně nevěděl, co se skutečně stalo.

„Proč byla poslána do tvých Železných ohrad?“ dožadoval se odpovědi.

„Zeptej se své holky.“

Otevřel ústa, aby zakřičel, ale zase je zavřel. Došlo mi to – Sloane si vymyslela nějakou historku, ale proč by to dělala?

„Sakra,“ projel si Kieran rukou ve vlasech.

„Měl bys vědět, že zaútočila na betu.“

Oči se mu rozšířily leknutím. „Sakra, Seraphino!“

Seraphina. Její jméno mi v hlavě znělo stále dokola.

„Hele, tohle vyřešíme později. Vůbec neměla být potrestaná. Vzal jsem ji do jídelny.“

To mě opravdu donutilo se zamyslet. Kieran, alfa Sterlingské smečky, se zahazuje s omegou? Zapomněl snad, kdo je jeho družka? Sloane byla alfa samice z mé smečky. Jedna z mála alfa samic, a navíc jedna z nejlepších, i když občas naprostý psychopat.

„Zapomeň na to. Já ji trestat nebudu.“

Kieran jí podsunul ruce pod ramena a kolena. Přitiskl si ji k hrudi a ona vydala slabý zvuk. Aspoň že nebyla mrtvá.

„Dobře. Stejně si nemyslím, že bych ti to dovolil.“

„Počkej, uniká mi tu něco? Je to omega, ne?“

Hluboce se zamračil. „Nezáleží na tom, co je zač. Nic špatného neudělala. Drž se od ní dál, Rykere, a to samé platí pro ta tvoje štěňata.“

Vynesl dívku z mého pokoje a nechal mě tam s hlavou plnou otázek. Moje smečka měla k omegám silný odpor. Blackwoodská smečka byla posedlá mocí a omegy symbolizovaly všechno, co moci stálo v cestě. Slabost. Moji předkové dokonce zakázali páření s omegami a zakázali jim se rozmnožovat. Teď už to tak sice není, ale na omegy se stále pohlíží s opovržením. Nikdy jsem o nich moc nepřemýšlel, držely se stranou, byly v mé smečce jako stíny. To malé kotě ale vypadalo všechno, jen ne slabě. I když se po tom škrábnutí složila dost rychle. Nerad jsem si to přiznával, ale zaujala mě.

***

Někdy k večeru jsem se vydal do salonku, kde se scházeli všichni alfové. Byla nás jen malá skupina, takže jsme trávili čas společně. Doriana a Kierana bych nenazval svými přáteli, ale pohybovali jsme se ve stejných kruzích. Někteří ostatní alfové byli v pohodě. Každá smečka měla jednoho dědice alfy, a pak tu byli betové dost silní na to, aby se s ním mohli utkat o titul. Ti se dali identifikovat až v posledním ročníku Akademie během bojového měsíce. Své rivaly jsem měl brzy poznat, i když jsem z toho neměl obavy.

„Tak co, Rykere, nepovíš nám ty nejnovější novinky?“ zeptala se Nora, Dorianova družka. Na můj vkus až příliš horlivě.

„Proč se nezeptáš Sloane?“ zavrčel jsem.

Nora se naklonila na okraji sedadla. „Chci vědět, co se stalo, když jsi ji vzal k sobě do pokoje.“ Mrkla na mě.

Zavřel jsem oči. Už je to tady.

„On to udělal, že ano?“ vyštěkla Karys.

Karys byla moje družka. Dívka, kterou jsem znal většinu života, z jiné smečky. Byla to odvážná alfa samice. Vybral jsem si moudře, když jsem si ji zvolil za svou partnerku pro život. Byla také blízkou přítelkyní Sloane. A byla majetnická a divoká. Bylo to skvělé, když na mně celou noc jezdila, ale byly chvíle, kdy se to už přejedlo.

„Nehodlal jsem ji nechat umřít,“ procedil jsem skrze zuby.

„Nemůžu uvěřit, že to malé stvoření zaútočilo na betu,“ řekla Nora.

Dorian se uchechtl, ale ten blonďatý vlk neřekl nic.

„Ukazuje se, že s ní bude mnohem víc potíží, než jsem doufala,“ ušklíbla se Sloane.

Kieran ve skupině nebyl. Ne že by mi na tom záleželo.

„Budeš muset najít jiný způsob, jak se jí zbavit,“ řekla Karys a přejížděla si po nehtech pilníkem.

Sloane zasténala. „Nemůžu. Ta malá omega je prý Kieranova nejlepší kamarádka. Mohl by se naštvat, kdybych se jí zbavila.“

Nejlepší kamarádka? Kieran má za nejlepší kamarádku omegu? To vysvětlovalo pár věcí.

„Aha, to vysvětluje, proč je pořád u něj v pokoji,“ vyhrkla Nora.

Zavřel jsem oči a zasténal, protože mi bylo jasné, že Sloane vybuchne.

„Ona je kde?!“ vyskočila z pohovky.

„A už to jede,“ zamumlal jsem.

„Já tu malou píču zabiju!“ vyrazila pryč.

„Tohle bude zajímavé.“ Moje bělovlasá přítelkyně se na mě zazubila a pak následovala svou kamarádku.

Zůstal jsem na místě. Nebyla to moje věc. Tohle byl Kieranův malér. Jediný způsob, jak z toho to kotě vyvázne, je, že se zlomí a přijme, kdo to tady vede. Část mě si ale nemyslela, že by se tak snadno vzdala.