V pokoji nás spalo patnáct holek. Byla to úplně jiná zkušenost. Spala jsem na horní palandě a pode mnou byla Romy. Kluci spali ve stejné budově, ale na druhé straně. Budovu rozděloval obrovský obývací pokoj, kde se konala společenská setkání.

Ráno mi Tessa řekla, abych si dávala pozor na věci. Omegy nikdo nehlídal a krádeže byly na denním pořádku. Ve skříňkách nebylo ani místo na moje věci, takže jsem se musela spokojit s tím, že jsem si je nacpala pod postel. Telefon jsem nosila v kapse sukně, to bylo něco, co jsem si nemohla dovolit ztratit. Musela jsem se ho držet, jak nejdéle to půjde. Bylo jen otázkou času, než mi ho zabaví.

Předchozí noc jsem mámě poslala SMS, že jsem první den přežila v pohodě. Ráno ještě neodpověděla. Hodila jsem to za hlavu, kdo ví, co s tím telefonem vyváděla. Ranní mlha pokrývala většinu pole a mně nezbylo než se osprchovat v ledové vodě.

Uhodli jste, v téhle části světa teplá voda netekla. Neměla jsem čas si ani vyfoukat vlasy, takže jsem musela nechat kudrny, aspoň byly rovnoměrné. Přetáhla jsem si přes hlavu to extra malé hnědé tričko a pak dlouhý kardigan k rozevláté sukni. Byla o pár čísel kratší, než by měla, ale muselo to stačit.

Nesnídali jsme s ostatními ve školní jídelně. Měli jsme vlastní malou díru nedaleko věže. Tessa už odešla. Ještě že mi ukázala, kde to je. Všichni už byli pryč, byla jsem jediná, kdo se coural ze Služebnického křídla. Doufala jsem, že na mě něco zbude.

Povzdychla jsem si a cestou kopala do kamínků. Dochvilnost nikdy nebyla moje silná stránka. Pokud jsem chtěla přežít, musela se jí stát.

„Rozhodla ses vynechat snídani?“

Kieranův hlas se ozval přede mnou. Proč on nemusí nosit uniformu? Měl na sobě šedou teplákovku.

„Zrovna jsem tam měla namířeno.“

Vytáhl ruku z kapsy mikiny a koukl na své stříbrné hodinky.

„Máš třicet minut zpoždění. Co chceš jíst? Drobky?“

Zasténala jsem. „Když o tom tak přemýšlím, prostě se budu jen tak poflakovat s kamarády.“

Rozesmál se. Přidal se ke mně a přehodil mi ruku kolem ramen.

„Pojď,“ řekl.

Podívala jsem se nahoru. Panebože, byl vždycky o tolik vyšší než já? A mohutnější?

„Kam mě vedeš, Kierane?“ Zúžila jsem na něj oči.

„Najíst se, samozřejmě. Nechceš přece přežít první den o hladu. Přestávka je až ve dvě.“

„Ve dvě?“ vyhrkla jsem. Jak to mám sakra přežít?

„Přesně tak, ale já tě nenechám ve štychu.“ Usmál se.

Možná budou věci jako za starých časů, ale pochybovala jsem o tom. I když bychom si pořád mohli být blízcí, i když jsem byla v žebříčku hluboko pod ním. Odhrnula jsem si vlasy z obličeje. Nechtěla jsem na to myslet.

„Tak asi díky… Vaše Výsosti.“ Odskočila jsem od něj.

Zatvářil se kysele. „Zapomněla jsi se poklonit.“

„Och, to se nikdy nestane.“

„Víš, že většina vlků bere tresty vážně.“

Protočila jsem oči. „Ty tvoje ne.“

„Ty budeš mít vážný problém, Sero.“

Zasmála se. Zapomněl, do kolika problémů nás dřív dostával on. Došli jsme k jídelně. Masivní budova za věží. Zevnitř se ozýval hovor stovek vlků s vyšší hodností, než jsem měla já. Podívala jsem se na své tričko a pak na tu malou budovu, kde zbytek omeg jedl bůhvíjaké zbytky, které na ně zbyly.

Před jídelnou jsem udělala krok zpět. Prokouknou mě! Nepatřím tam.

„Víš co, za zkoušku nic nedám, zkusím se podívat, co zbylo tam u nás. Určitě budu v pohodě.“

Kieran mě popadl za zápěstí a přitáhl si mě blíž k sobě.

„Ne, jdeme.“

„Ne, Kierane. Jsem v pohodě. Najednou nemám hlad.“ Žaludku, prosím, nekruči. Pro jistotu jsem ho zatáhla.

Zatvářil se. „Poznám, že lžeš!“

Zoufala jsem si. „Víš, že tam nemůžu jít. Budu tam úplně mimo.“

„No a co, to neznamená, že bys neměla jíst.“

Obličej mi poklesl. Byl tak sladký, ale pochybovala jsem, že mi to pomůže proti místnosti plné tisíce krvelačných očí, které sdílejí společný cíl vyhodit omegu ven.

Vycítil můj neklid, svlékl si šedou mikinu a podal mi ji.

„Tady. Žádné tričko nebude vidět.“

Přetáhla jsem si tu obrovskou mikinu přes hlavu. Do rukávů by se mi vešly další tři ruce! Zasténala jsem, ale mohlo by to fungovat. Mohla bych se v klidu nasnídat. Snad.

Vešli jsme společně, ano, loudala jsem se za ním. Tolik k tomu, že budu nenápadná. Všichni na mně mohli oči nechat. Někteří po mně doslova cenili zuby. Sklopila jsem hlavu a držela se těsně u Kierana. Hovor přešel v šepot. Kieran mi položil ruce na ramena, zastavil mě u stolu a přitlačil mě na židli.

„Neměla bych si jít pro snídani?“

Posadil se naproti mně. Někdo zalapal po dechu. No, fakt dramatické. „Tady nás obsluhují, zlato.“

„Ach, ty se máš vážně dobře, co?“

Vycenil na mě své dokonalé bílé zuby. „Tohle nic není.“

Naklonila jsem hlavu na stranu, jahodové vlasy mi spadly na rameno.

„Proč mě to nepřekvapuje?“

Než stačil odpovědět, objevil se mu po boku kluk v černém tričku s tmavě modrým pruhem. Jeden z gamů. Poklonil se. Zamračila jsem se. To vlci vážně dělají?

„Alfo, pan Thorne po vás žádá. Prý je to naléhavé.“

Alfa Kieran. Párkrát jsem zamrkala. Nemůžu uvěřit, že mě to oslovení napadlo. Ale znělo to dobře. Každopádně Kieran zasténal a vstal od stolu. Ten malý gama kluk odklusal pryč. Musel to být prvák.

„Ty vážně—“

Naklonil se k mému rameni a mluvil mi těsně u ucha. Někdo znovu zalapal po dechu. Co bude dál? Někdo omdlí?

„Nereaguj.“ Jeho dech mě hřál na tváři. Musela jsem potlačit zachvění.

„Cože?“ zašeptala jsem, úplně zkrocená.

„Myslím to vážně, Sero. Na nic nereaguj, dokud se nevrátím. Nebudu dlouho.“

Kývla jsem. Pořád jsem nechápala, co tím myslí. Objala jsem se pažemi a čekala na jídlo. Možná si ho vezmu s sebou a s Kieranem se potkám později. Teď, když jsem byla sama, jsem byla hlavní hvězdou večera. Nemusela jsem mít hyper smysly, abych slyšela, jak nějaká holka od jiného stolu říká své kamarádce:

„Kdo si sakra myslí, že je, že si sedá k alfovi Kieranovi?“

„Co je zač?“ zeptal se někdo jiný.

„Nikdy jsem ji tu neviděla.“

Snídaně najednou nebyla tak důležitá, odchod se zdál nezbytný. Pak jsem uviděla ženu nesoucí podnos s různými druhy masa a vajec. Můj žaludek si v tu chvíli vybral, že si zakručí, a já musela poslechnout jeho požadavky. Starší dáma v modré uniformě byla skoro u mého stolu, když ji někdo zastavil. Sloane! Sloane několik vteřin mluvila a žena se s podnosem otočila zpět.

„Sakra,“ zamumlala jsem.

Pak zamířila k mému stolu. Ale nebyla sama, měla doprovod. Měla jsem odtamtud vypadnout, ale nebála jsem se jí. Nenáviděla jsem být středem pozornosti, zvlášť z nesprávných důvodů, ale strach jsem z ní neměla žádný.

Zvedla jsem bradu. Hluboko uvnitř jsem věděla, že tohle nemůže dopadnout dobře.

„Podívejme, co to sem vítr zavál. Zabloudila jsi?“

Její kamarádky se uchechtly. Jedna z nich byla ještě krásnější než Sloane. Křišťálově modré oči, světle růžové rty a sněhově bílé vlasy, které jí splývaly po zádech. Vypadalo to, že mě taky nemá v lásce.

Nahodila jsem na Sloane a její partu křečovitý úsměv. „Víte, přišla jsem s Kieranem.“

Vlna energie mě zasáhla jako rána cihlou do hlavy, třikrát po sobě. Co to sakra bylo?

„No, měl by vědět, že omegy jako ty jsou bezcenné kusy odpadu a že sem nepatříš!“ vykřikla a do hlavy mě zasáhl další náraz síly.

Au. Chytila jsem se za hlavu a probodla ji pohledem. Její výbuch způsobil, že celá místnost úplně ztichla. Podařilo se jí mě připravit o snídani a způsobit mi bolest hlavy na tři týdny, tak to můžu rovnou odejít. Vyškrábala jsem se na nohy.

„Stejně bych tu jíst nechtěla. Odcházím,“ řekla jsem a doufala, že dojdu ke dveřím, aniž bych omdlela.

„Počkej, Sloane, není ti ta mikina povědomá?“ zeptala se ta dívka s bílými vlasy ledabyle.

Ach, k čertu s ní.

„Ne, proč by—“ Sloane dramaticky zalapala po dechu. „Okamžitě si ji sundej!“

Ne, proč uprostřed jídelny? Sevřela jsem okraj mikiny a skřípala zuby.

„Chceš, abych se svlékla?“

Oči jí zasvítily barvami pekla. Doslova. Pak přišla další rána do hlavy. Zavrávorala jsem a málem dopadla na zem.

„Sundej si ji, omego,“ procedila mezi zaťatými zuby. „Nebo chceš nášup?“

„Fajn, dobře.“ Přetáhla jsem si tu nadměrnou věc přes hlavu a hodila jí ji k nohám.

Jídelnou se ozvalo lapaní po dechu spolu s urážkami a štěkotem. Propána, jsem jenom omega. Polovinu času jsem čekala, že po mně někdo hodí rajče. Sloane ke mně vykročila, oči jí pořád plály barvou pekla. Popadla mě za čelist a zaryla mi prsty do kůže. Ztratila jsem cit v nohách a klesla na mramorovou podlahu.

„Neuctivá malá děvka. Půjdeš na Železný pranýř.“

***

„Cože? Čím ty lidi krmí?!“ zasténala jsem.

Sloane mě dotáhla až do díry zvané Železný pranýř. Místo plné chlupů, shnilého jídla a smradu jako z nohou a prdů. Tohle bylo místo, kam si betové chodili zatrénovat a dělat další hloupé věci. Sloane mi nařídila, abych to tu vycídila do lesku, jako by to bylo vůbec možné.

To, že se mi betové posmívali, mi taky zrovna nepomáhalo.

„Pomůže ti, když se pořádně hluboko ohneš,“ zasmál se někdo.

„To si nech zdát, kreténe.“ Táhla jsem rozviklané koště po zemi. Hrábě by byly lepší.

„Ó, tahle má kuráž.“ Vysoký šlachovitý chlapík s havraními vlasy a bronzovou pletí mě obcházel jako jestřáb. „Kde jsi k tomu přišla?“

Svým gestem přivolal kamarády. Bylo jich tam na tréninku méně než deset, ale chtěli se po mně vozit. Jeden mohutnější kluk s nečistě blonďatými vlasy na mě hodil slizký úsměv. Co chtěl, pusu? Hnus.

„Poslyšte, lidi, čím dřív to budu mít hotové, tím dřív vám vypadnu z očí. Takže můžeme všichni předstírat, že tu nejsem? Díky, to by bylo skvělé.“ Vrátila jsem se k odklízení odpadků, ale hluboký smích mi prozradil, že můj plán nevyšel.

„Čerstvé maso. Už je to dlouho, co jsem naposledy zaučoval nováčka.“

Ucouvla jsem.

„Je tvoje, Kellane.“ Ten šlachovitý ustoupil. Pitomec.

Kellan si prokřupal klouby a zašklebil se. „Já tě naučím slušnému chování, ty krásko.“

Jeho masitá ruka mi přistála na rameni a já ji shodila jako mouchu.

„Nesahej na mě, ty prase!“

„Prase? Ty nevíš, s kým mluvíš, ty mrcho.“

Jeho kamarádi se uchechtli. Vycenil na mě své vlčí já. Jestli mě máma něco naučila, tak to, jak se bránit před čímkoli, a v rukou jsem měla zbraň. Tak pojď.

„A co s tím uděláš? Prase.“

Zavrněl. Sevřela jsem násadu koštěte. Než stačil zvednout ruce, praštila jsem ho koncem koštěte do obou uší. To mu úplně rozhodilo smysly. Nos by byl horší. Zavyl, přitiskl si dlaně k uším a ucouvl. Zakopl o odpadky a dopadl na zadek.

Bod pro mě, ale teď jsem to podělala. Zbylých devět betů na mě zíralo jako na kus syrového masa. Polkla jsem.

„Malá mrcha,“ zavrčel ten šlachovitý a vycenil na mě zuby.

Ucouvla jsem a držela se své jediné zbraně.

„Nepřibližujte se… nepřibližujte se ke mně.“

Kellan přestal výt. Ani jsem si to neuvědomila, ale uslyšela jsem ho včas, abych se otočila a přikrčila dříve, než mě mohl přibít k zemi. Jeho drápům jsem ale neunikla. Škrábl mě na paži a pálilo to jako čert. Zvedla jsem koště a praštila ho do nosu. Pak mu jeho kamarád vytrhl koště z ruky a zlomil ho jako párátko.

„A sakra.“ Jsem vyřízená.

Postoupili vpřed.

„Dost. Nechte tu omegu na pokoji.“