Odpolední slunce mi pálilo přímo do hlavy a pot mi už po sté stékal po čele. Zvedla jsem levou ruku, abych si ho hřbetem otřela, ale kůže mě jen pálivě zaštípala. Dnes ke mně bylo slunce obzvlášť kruté, pomyslela jsem si, zatímco jsem se snažila horko ignorovat a dál pracovala na poli. Celé hodiny jsem spolu s ostatními ženami, které se v naší velké vesnici snažily uživit stejně jako já, vytrhávala zeleninu z temné hlíny. Viděla jsem, jak pijí vodu, a moje žízeň se tím jen prohloubila. Olízla jsem si vyprahlé rty a s rukama od bláta jsem k nim vykročila, otírajíc si dlaně o své staré, obnošené šaty, které jsem na mnoha místech sama zašívala.

„Můžu dostat trochu vody?“ zeptala jsem se tichým, nadějeplným hlasem mladých žen v mém věku. Byly uprostřed rozhovoru a popíjely vodu. Na okamžik zmlkly, ale mou přítomnost vůbec nevzaly na vědomí. Ignorovaly mě a pokračovaly v řeči. Znovu jsem si olízla rty a těžce polkla. V ústech jsem měla sucho jako na poušti, jak jsem na poli pracovala už celé hodiny – začala jsem dřív, než se kdokoli jiný vůbec ukázal.

„Můžu prosím dostat trochu vody?“ zopakovala jsem chraplavým hlasem v naději, že mi dají alespoň pár kapek, abych si svlažila ústa. Ale znovu mě ignorovaly. Věděla jsem, že od nich nedostanu ani kapku. Ani nevím, proč jsem se vůbec ptala, když mi nikdy předtím nic nedaly. Dokonce i když jsem na poli pod žhnoucím sluncem omdlela, nikdo mi vodu nenabídl. Jak jsem mohla zapomenout, že si přejí, abych odsud prostě zmizela? S nuceným úsměvem na tváři jsem se vrátila k práci. Usmívala jsem se svému osudu. V ústech jsem měla vyprahlo a žaludek se mi svíral hlady. Svět se se mnou točil, ale já pracovala dál.

„Teď neomdlévej, nebo ti zase strhnou z platu,“ zašeptala jsem si pro sebe chraplavým hlasem, zatímco mi horký letní vzduch foukal do tváře a pohrával si s několika prameny mých havraních vlasů. Snažila jsem se zaostřit zrak, mhouřila jsem víčka a křečovitě svírala koš plný zeleniny.

„Aurelio – Aurelio!“ zaslechla jsem své jméno právě ve chvíli, kdy jsem byla na pokraji mdlob. Stočila jsem rozostřený zrak směrem, odkud mě někdo volal. Viděla jsem malou, nejasnou postavičku, jak ke mně běží, zatímco jsem ze všech sil bojovala o vědomí. Přitiskla jsem si koš se zeleninou k hrudi a snažila se, aby mi nevypadl z rukou, jinak by mi předák zítra nedovolil na poli pracovat. Zůstala jsem stát na místě a sledovala, jak se ta malá postava přibližuje a roste. Cítila jsem, jak mi někdo bere koš z rukou, a v ten moment se mé tělo sesunulo do blátivé země. Už jsem to nedokázala udržet.

„Napij se vody.“ Uslyšela jsem známý hlas a pak ucítila, jak se dřevěná miska dotýká mých popraskaných, vyprahlých rtů. Hltavě jsem pila studenou vodu a za pár vteřin byla miska prázdná, ale žízeň stále nepolevila. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych uklidnila dech, a vidění se mi začalo pomalu vyjasňovat.

„Chceš ještě vodu?“ ozval se znovu ten známý hlas a já pohlédla na svého malého zachránce. Díval se na mě velkýma, nevinnýma očima. Zavrtěla jsem hlavou a slabě se na něj usmála, protože jsem věděla, že by musel dojít až na úpatí hory k řece, aby mi přinesl další.

„Ale jsi pořád tak bledá. Skočím pro další vodu. Budu hned zpátky,“ prohlásil, ale já ho chytila za ruku, právě když se chtěl rozběhnout.

„Ne, Finniane, už nemám žízeň,“ řekla jsem s nuceným úsměvem, aby mi můj bratříček uvěřil. Odfrkl si a posadil se vedle mě.

„Proč ti nedají žádnou vodu? Zase jsi málem omdlela,“ řekl se svraštělým obočím. Zhluboka si povzdechl při pohledu na mou bledou tvář.

„Doufám, že je bohyně starého chrámu za to, jak se chovají, potrestá,“ řekl rozzlobeně, když viděl ty ženy, které jsem prosila o vodu, jak s ní plýtvají a omývají si obličej a ruce. Mlčela jsem. Viděla jsem je to dělat už mnohokrát.

„Finniane, co jsem ti říkala?“ zeptala jsem se bratra, který se na ty ženy stále mračil.

„Že nemám o nikom mluvit zle, jinak nás bohyně starého chrámu potrestá,“ zopakoval se svěšenými rameny to, co jsem ho učila.

„Správně,“ řekla jsem s radostným úsměvem, potěšená, že si moje slova pamatuje. Jemně jsem ho pohladila po hlavě. Pořád se na ně díval úkosem a já sledovala jeho pohled. Právě začaly jíst jídlo, které si přinesly. Při pohledu na ně se mi žaludek znovu ozval a sbíhaly se mi sliny, tak jsem raději odvrátila zrak. Když se na to nebudu dívat, nebudu mít hlad. Snažila jsem se obelhat samu sebe, ale i když jsem se nedívala, v břiše mi znovu zakručelo.

„Ach, úplně jsem zapomněl. Přinesl jsem ti nějaké jídlo,“ řekl Finnian radostným hlasem. Překvapeně jsem na něj nadzvedla obočí.

„Jídlo? Kde jsi ho vzal?“ zeptala jsem se zmateně, zatímco on usilovně šátral v kapse svých roztrhaných kalhot. Vytáhl jablko a podal mi ho.

„Kde jsi k tomu přišel?“ zeptala jsem se s mračením, když mi to červené jablko položil do dlaně.

„Bylo to položené jako obětina v Lumině chrámě. Pomohl jsem knězi nanosit vodu z řeky a on mi ho dal za odměnu,“ řekl s hrdým úsměvem, při kterém se mi srdce sevřelo.

„Kolik věder vody jsi pro něj musel nanosit?“ zeptala jsem se a vzala jeho nohy do dlaní, abych si je prohlédla. Jeho malé nožky byly samý puchýř a odřenina, protože musel jít po kamenité cestě až k úpatí hory.

„Moc ne,“ odpověděl s úsměvem a ucukl nohama z mých rukou. „Teď sněz to jablko, než tě předák zavolá zpátky do práce,“ řekl a přistrčil mi ruku s jablkem k ústům.

„Ne, sněz ho ty. Ty jsi se na něj nadřel,“ řekla jsem a podávala ho jemu, ale on zakroutil hlavou a zatlačil mi ho zpět k ústům.

„Já už jedno snědl cestou sem. Dal mi dvě,“ lhal s širokým úsměvem. Podívala jsem se na něj se slzami v očích. Můj rozostřený zrak přelétl po jeho vyhublém tělíčku.

„Už nemůžu. Sněz zbytek ty,“ řekla jsem poté, co jsem si dvakrát kousla, a podala mu ho, aby ho dojedl. Věděla jsem, že má taky hlad, ale on ho odmítal a nutil mě, abych ho dojedla celá. Brzy nás předák zavolal zpátky do práce. Finnian se posadil pod strom a čekal na mě, abychom po šichtě mohli jít domů společně. Pracovala jsem ještě několik hodin.

„Pojďte si pro výplatu!“ zakřičel předák. Odevzdala jsem koš plný zeleniny u pultu a šla si stoupnout do fronty. Za předákem seděl starý statkář, majitel polí. Prohlížel si mě od hlavy k patě chtivým pohledem. Snažila jsem se zahalit odhalenou kůži svými potrhanými šaty. Jen jsem se modlila, aby na mě brzy přišla řada a já mohla odsud zmizet. Pryč od toho jeho slizkého pohledu.

Konečně jsem byla na řadě a předák se zeptal u pultu, kolik zeleniny jsem nasbírala. Nasbírala jsem víc než kdokoli jiný, ale on mi do ruky vtiskl jen pět měděných mincí, zatímco ostatní dostali deset, i když nenasbírali ani polovinu toho co já. Nemohla jsem nic říct, jinak by mě tu už nenechali pracovat. Udělala jsem tedy jedinou věc – snažila jsem se být vděčná za každou maličkost v mém životě. Slabě jsem se na něj usmála na poděkování. Se svými penězi jsem šla za bratrem. Jakmile mě uviděl, vstal.

„Finniane, pojď, koupíme nějaký chleba,“ řekla jsem s úsměvem. Oči se mu rozzářily, protože jsem věděla, že má hlad, i když to nikdy neřekl nahlas. Šli jsme společně na trh, já ho držela za ruku, a pak jsme zamířili k našemu domku, který byl na opačném konci vesnice, než kde jsem pracovala. Koupila jsem chleba za pět měďáků, ale pro dva hladové krky to bylo málo. Cestou jsem si v řece umyla obličej a ruce. Spláchla jsem ze sebe všechnu špínu. Finnian udělal totéž.

„Teď už vím, proč ti ostatní ženy nepomáhají – protože jsi mnohem krásnější než ony. Úplně jako bohyně starého chrámu,“ řekl a zkřížil si ruce na prsou, když mě viděl vycházet z řeky s umytou tváří. Byla jsem teď čistá, beze stop špíny. Jeho nevinnost mě rozesmála.

Kdyby jen věděl, proč mě ve skutečnosti nenávidí.

Nenáviděl by mě taky, kdyby se to dozvěděl?