Kdyby jen věděl, proč mě ve skutečnosti nenávidí.

Nenáviděl by mě taky, kdyby se to dozvěděl?

Tyhle myšlenky mě užíraly každý den, ale snažila jsem se je pohřbít hluboko v srdci. Dívala jsem se na tmavou, hvězdnou oblohu dírou v naší malé chatrči. Nevím proč, ale vydržela jsem na ni zírat celé hodiny. I když jsem byla po celém dni dřiny unavená jako mezek, v noci jsem nemohla usnout. Tělo mě bolelo na mnoha místech a hlad, který jsem cítila, se nikdy neuhasil jedním malým krajíčkem chleba, a tak jsem pila vodu, abych zaplnila prázdný žaludek. Pila jsem, dokud jsem už nemohla.

Kdy skončí naše trápení?

Kdy budu moci bratrovi dopřát tolik jídla, aby mohl usínat se sytým žaludkem?

Všechny děti v jeho škole nosí hezké oblečení, ale můj bratr nosí jen hadry a nikdy si nestěžuje jako ostatní děti. Nikdy po mně nežádá nové šaty nebo hezké věci. Z koutků očí mi začaly stékat horké slzy. Byla jsem tak hluboko ponořená ve svých myšlenkách, jako bych se ztratila v temnotě noci bez naděje na paprsek světla. Vedle mě se ozval pohyb a já se podívala na tu malou postavičku ležící vedle mě. Tvrdě spal. Byl vyčerpaný z nošení vody. Dívala jsem se na bratra, který byl stočený do klubíčka, aby našel aspoň trochu tepla, které naše tenká přikrývka nedokázala poskytnout. Nebyla dost velká pro dva, tak jsem ji přeložila a celou ho s ní přikryla. Přehodila jsem přes něj ruku a přitáhla si ho k sobě, aby se v té chladné noci trochu zahřál o mé tělo. Zavřela jsem oči a další slzy mi sklouzly po tváři. Nakonec mě přemohlo vyčerpání a spánek mě konečně dostihl.

Neustálé bušení na dveře mě donutilo se schoulit strachy. Věděla jsem, kdo to je, a vzápětí se dveře s hlasitou ranou rozletěly.

„Gerricku, jsi doma,“ řekla má matka bázlivým hlasem. Cítila jsem v jejím hlase strach, ale snažila se být kvůli mně silná.

„Dostaň ji z mého domu!“ zaslechla jsem řev z vedlejší místnosti.

„Co to říkáš? Vždyť je to tvoje dítě,“ opakovala matka tím samým tichým hlasem a snažila se manžela uklidnit.

„Není to moje dítě,“ řekl s odporem. „Dostaň ji ven, než to tu všechno rozmlátím,“ křičel. Seděla jsem pod postelí, kam mě máma schovala, než táta přišel domů opilý.

„Nekřič. Uslyší tě.“ Máma se ho snažila utišit. Jenže já už to všechno slyšela tolikrát.

„Myslíš, že mě zajímá, jestli mě slyší nebo ne? Vyhoď ji z mého domu. Není to moje dítě,“ zařval znovu svým opileckým hlasem a mé malé tělíčko se roztřáslo strachy. Před očima se mi mihl obraz, jak mi vlepil facku, a já se schoulila ještě víc, děsíc se toho, že mě znovu uhodí, jako to dělal vždycky, když se opil.

„Je to tvoje dítě, tvoje krev,“ řekla matka zvýšeným hlasem, unavená z toho, jak mu to musela neustále opakovat.

„Ty si myslíš, že ti uvěřím, Isoldo? Copak ti nestačilo, žes mě tak dlouho oblbovala?“ posmíval se jí. Zacpala jsem si ušima svýma malýma rukama, nechtěla jsem slyšet, co se chystá říct.

„Více než deset let jsme nemohli mít děti a já byl s tebou spokojený i tak, ale pak jsi mi jednoho dne řekla, že jsi těhotná. Měl jsem opravdovou radost, že konečně budeme rodina, ale když se narodila, nebyla mi ani trochu podobná. To jasně dokazuje, že jsi mi ji nasadila za mými zády. Je to parchant,“ zařval zuřivě a já slyšela, jak se dveře pokoje, ve kterém jsem se skrývala, otřásají pod jeho údery. Schoulila jsem se ještě víc do kouta, kam na mě nemohl dosáhnout, a celé tělo se mi nekontrolovaně třáslo.

„Kde je?“ Dveře se rozletěly a on vešel, aby mě našel.

„Nepodvedla jsem tě. Je to tvá krev,“ řekla matka pevným hlasem a snažila se ho přesvědčit, ale on byl mimo jakékoli uvažování. Alkohol mu zatemnil všechny smysly. Ignoroval mou plačící matku a začal mě hledat, přičemž ničil všechno, co mu stálo v cestě. Zavřela jsem oči a snažila se vtisknout do zdi, ale nešlo to. Mé malé tělo stěnou nepohnulo.

„Tak tady ji schováváš.“ Uslyšela jsem jeho opilecký hlas a strachem jsem otevřela oči. Díval se na mě se zlomyslným úšklebkem a srdce mi bušilo až v krku. Máma se ho snažila ode mě odtáhnout. Jeho ruce se mě pokusily popadnout, zatímco jsem hlasitě vzlykala a prosila ho, aby mě nechal. Ale neposlouchal.

„Mami!“ zaječela jsem z plných plic, když mě chytil za nohu a táhl k sobě, zatímco jsem se zmítala, abych se dostala z jeho strašlivého sevření.

„Ne!“ vykřikla jsem a prudce se posadila na lůžku. Po tváři mi stékaly krůpěje potu. Na tu noc nikdy nezapomenu. Pořád mi z té vzpomínky běhal mráz po celém těle. Noční vzduch byl chladný, přesto jsem byla celá propocená a z očí mi tekly slzy bezmoci. Lapala jsem po dechu, jak se mi ta noc znovu promítala před očima. Třesoucíma se rukama jsem si z obličeje otřela studený pot.

Podívala jsem se na bratra, jestli ho můj pláč neprobudil. Často se kvůli mým výkřikům budil, ale dnes spal dál. Poděkovala jsem bohu, vstala a vyšla z domu. Věděla jsem, že už neusnu, protože ta noční můra by se vrátila, stejně jako mě pronásledovala už patnáct let. Tichými krůčky jsem vyšla z chatrče. Rozhodla jsem se umýt, protože slunce mělo brzy vyjít a předtím jsem ještě musela do lesa na dřevo, aby nám v těch chladných nocích nebyla zima. Šla jsem k řece s druhými šaty v ruce, které byly ve stejném stavu jako ty, co jsem měla na sobě. Měla jsem jen dvoje, tak jsem se o ně musela starat, protože na nové jsem neměla. Svlékla jsem se a vstoupila do ledové vody pod svitem měsíce. Chlad vody mi prostoupil celým tělem.

Ponořila jsem se úplně, aby ze mě ten děs vyprchal. Vynořila jsem se, až když mi došel dech. Zhluboka jsem se nadechla, hruď se mi zvedala a klesala a připomínala mi, že jsem stále naživu. Zvedla jsem ruku a odhrnula si z tváře dlouhé havraní vlasy, ze kterých kapala studená voda. Zadívala jsem se na svůj odraz ve vodě ozářené měsícem. Věděla jsem, proč mě otec nikdy nepřijal za svou. Mé dlouhé černé vlasy a světle šedé oči mě od všech ostatních odlišovaly. Nikdo ve vesnici neměl takové vlasy ani oči jako já. Jediný rys, který jsem podědila po matce, byla její mléčně bílá kůže, která mě v téhle vesnici plné lidí s tmavší pletí dělala ještě nápadnější.

Pamatuji si, jak jsem jednou přiběhla k matce se slzami v očích, když si se mnou ostatní děti odmítly hrát. Ptala jsem se jí, proč vypadám tak jinak než ostatní. Proč mě tak nenávidí? Přestala pracovat a vzala mě do náruče. Plakala jsem jí na rameni. Setřela mi slzy teplými prsty, usmála se a štípla mě do červeného nosu.

„Protože jsi výjimečná, Aurelio,“ ta slova se mi ozývala v uších a na rtech se mi objevil hořkosladký úsměv. Tahle slova mě provázela pokaždé, když se ke mně chovali špatně. Pokaždé, když mi odpírali základní lidská práva. Její hlas slyším i teď. Vzhlédla jsem k tmavé obloze s tím hořkosladkým úsměvem na tváři. Hleděla jsem na krásný úplněk, jako bych se dívala na svou matku se zamračenou tváří.

„Vím, že ta slova nejsou pravdivá, matko. Jestli být výjimečná znamená snášet takové útrapy jako já, pak výjimečná být nechci,“ zašeptala jsem roztřeseným hlasem do mrazivé noci, zatímco se mé tělo chvělo chladem.

Jakmile ta slova opustila má ústa, vytřeštila jsem oči nevěřícně – přes měsíc právě přeletěl drak, zatímco jsem tam stála nahá uprostřed studené řeky.