Finnian na mě určitě čeká.

Šla jsem domů a stále přemýšlela o tom, jak jsem se ocitla na schodech chrámu, aniž bych si to pamatovala. Ztracená v myšlenkách jsem kráčela daleko od vesnice směrem ke své chýši. Když jsem dorazila k domu, spatřila jsem ve slabém světle lampy u dveří stín malé postavy. Finnian stál u vchodu a dychtivě vyhlížel můj příchod. Jakmile mě spatřil, rozběhl se mi naproti. Ve tváři se mu zračila úleva, když mě viděl přicházet.

„Proč ti to tak trvalo? Už jsem tě chtěl jít hledat,“ zeptal se se svraštělým obočím a vzal mi z ruky koš se zeleninou, aby ho odnesl dovnitř. Omluvně jsem se na něj usmála. Viděla jsem Roe, jak sedí u Pipa s hlavou položenou na podlaze. Když mě uviděla vcházet, zvedla hlavu a podívala se na mě svýma laníma očima.

„Promiň, že jsem tě vystrašila. Na trhu jsem ztratila pojem o čase,“ zalhala jsem a posadila se na podlahu vedle Roe. Nebyla to úplná lež; chvíli mi trvalo, než jsem našla místo, kde prodávají chleba levně, protože jsem dnes dostala jen polovinu mzdy. Finnian položil koš a v malé misce mi přinesl trochu vody.

„Kdy ses vrátila?“ zeptala jsem se s láskou v hlase Roe a začala ji drbat a hladit na krku a na hlavě. Přivřela oči a opřela se do mého doteku. Líbilo se jí to, a tak jsem pokračovala.

„Vrátila se chvíli poté, co jsem přišel z pole. Od té doby tu byla se mnou a s Pipem,“ řekl Finnian šťastným hlasem a přisedl si ke mně. Podal mi vodu a já ji vypila, zatímco jsem se dívala na jeho usměvavou tvář. Podle hlasu jsem poznala, že je víc než šťastný, že jsem Pipa a Roe přivedla domů. K nám nikdy hosté ani návštěvy nechodili. Vesničané se této oblasti raději vyhýbali. Myslí si, že je to tu prokleté, protože tu žiju já. Usmála jsem se nad jeho radostí a položila misku zpět na zem. I když to byla zvířata, byl rád, že má společnost, a já také. Neměla zlé úmysly jako lidé. Jejich srdce jsou čistá jako voda v řece Ondine.

„Užili jsme si spoustu legrace,“ řekl Finnian a podíval se na mě s tím šťastným úsměvem, který mu stále hrál v koutcích úst.

„To věřím,“ řekla jsem pobaveně. Vždycky býval doma sám, dokud jsem se nevrátila z polí, ale teď měl Pipa a Roe, takže se necítil tak osamělý jako dřív.

„Určitě máš hlad, udělám večeři,“ řekla jsem a vstala. Finnian přikývl a dál si povídal s Roe a Pipem, kteří ho vypadali, že ho poslouchají, jako by rozuměli každému slovu. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. Vzala jsem zeleninu a začala připravovat polévku, kterou bychom mohli jíst s chlebem. Po půl hodině byla polévka hotová. „Finniane, pojď se najíst,“ zavolala jsem na něj. Naservírovala jsem mu polévku a dala mu víc než polovinu bochníku chleba. Oči se mu rozzářily, protože dnes bylo k večeři víc než jen samotný chleba. Věděla jsem, že nejspíš nic nejedl od té doby, co jsme se na poli podělili o bobule. Byl ve vývinu a potřeboval víc jídla, aby rychle rostl. Ale on mi kousek svého chleba vrátil.

„Měli bychom se rozdělit rovným dílem; ty musíš mít po celém dni práce větší hlad než já,“ řekl s úsměvem, když jsem se chystala protestovat. Poraženě jsem si povzdechla, protože jsem věděla, že mě ho nenechá vrátit. Podívala jsem se na Roe a Pipa. Zamrkali na mě. Celou dobu mě i Finniana pozorovali.

„A co budou jíst oni? Určitě mají taky hlad,“ zeptala jsem se Finniana, zatímco jsem se na ně dívala, což ho přimělo udělat totéž. V hlavě se mi zrodil nápad. Pořád mi zbyla nějaká zelenina. Šetřila jsem si ji na zítřek, ale Roe by ji mohla sníst. Na zítřek už něco vymyslím. Vstala jsem a vzala starý koš se zeleninou.

„Roe, můžeš si vzít,“ řekla jsem a položila před ni koš. Odfrkla si a zabořila hlavu do koše, aby se pustila do zeleninových listů. Spokojeně jsem se na ni usmála.

„A co bys rád ty, můj malý příteli?“ zeptala jsem se Pipa a ukazováčkem ho podrbala pod bradou.

„Já vím, co bude jíst!“ vykřikl Finnian nadšeně, když mě slyšel mluvit na Pipa. S těmi slovy vyběhl z chýše a my se za ním zmateně podívali. Po dobrých pěti minutách se vrátil a něco schovával za zády. Když vešel dovnitř, šťastně se na Pipa usmál. „Co to schováváš?“ zeptala jsem se pobaveně, když jsem viděla jeho křenění.

„Pipovu večeři; bude mu to chutnat,“ řekl Finnian se širokým úsměvem a vzbudil ve mně zvědavost. Pak ukázal, co skrýval za zády. Obličej se mi zkřivil odporem, když jsem uviděla, co má v ruce. Držely žížaly na suchých listech. Roe se na ně začala dívat.

„Nemyslím si, že by tohle chtěl jíst,“ řekla jsem se stále stejně nakrabaceným obličejem.

„Aurelie, sama jsi mi předtím říkala, že Pip je masožravec; proto nechce jíst bobule,“ namítl s nevinným zamračením. Měl pravdu; možná to bylo právě to, co Pip jedl.

„Máš pravdu; zkusíme ho nejdřív nakrmit,“ řekla jsem a on nadšeně přikývl. Položil listy před malého hada. Pip na ně upřeně hleděl. Finnian tedy vzal jednu žížalu a přiblížil mu ji k tlamě, ale Pip místo jídla hlavou ucukl.

„Proč nejí?“ zeptal se Finnian se zmateným výrazem ve své roztomilé tváři a položil žížalu zpět k ostatním.

„Nevím. Pipe, proč nejíš?“ zeptala jsem se zmateně, což Roe přimělo k dalšímu odfrknutí. Pip se stále nesnažil jíst a jen nás pozoroval.

„Jestli nic nesníš, jak se chceš zahojit? Tvá zranění jsou vážná; potřebuješ energii na zotavení, tak přestaň být tvrdohlavý a něco sněz,“ řekla jsem mu pevným hlasem se svraštělým obočím.

„Aurelie, ty mu hubuješ stejně jako mně. On tomu tvému hubování ani nerozumí; je to jen malý had,“ uchechtl se Finnian, což mě trochu zastydělo a uvědomila jsem si, co dělám. Mluvila jsem s ním, jako by to byl Pip, když se choval jako tvrdohlavé dítě.

„Co mám dělat? Musí něco sníst, aby se rychle uzdravil,“ řekla jsem tiše a dívala se na něj, nechápajíc, proč jídlo odmítá.

„Možná prostě nemá hlad. Ve škole jsem slyšel, že hadi vydrží nejíst i měsíce,“ řekl Finnian a zaujal mě tím. Pokrčila jsem rameny. Možná měl pravdu.

„Tak se najíme my a půjdeme spát,“ pokrčila jsem znovu rameny, cítila jsem únavu, ale stále jsem sledovala malého hada, který se teď schoulil na kousku látky a ignoroval můj pohled, zatímco zavíral oči. I když Finnian říkal, že mi nerozumí, měla jsem pocit, že ano. Bratr si umyl ruce poté, co vyhodil žížaly, a sedl si k večeři. Při jídle si spokojeně pomlaskával.

„Je to tak dobré, Aurelie. Moc mi to chutná,“ řekl šťastně a pokračoval v jídle. Usmála jsem se na něj a vzala si první sousto svého prvního pořádného jídla za celý den. Roe dál chroupala listy. Mé oči nevědomky sklouzly k Pipovi a zjistila jsem, že nás pozoruje svýma velkýma žlutýma očima. Nebyl před chvílí ospalý? Finnian sledoval můj pohled. Vzal malý kousek chleba, namočil ho do polévky a položil ho před něj. Chystala jsem se Finnianovi říct, ať to nedělá, že to Pip stejně nebude jíst, ale Pip to snědl, až jsem vykulila oči.

On právě snědl chleba s polévkou?

„Vidíš, chtěl polévku a chleba,“ řekl Finnian radostně a znovu před něj položil kousek namočeného chleba a Pip ho znovu snědl. To byl ale zvláštní had. Finnian se na mě při krmení Pipa usmíval. Úsměv jsem mu opětovala. Jaký podivný tvor! Nejdřív jsem si myslela, že je jedinečný, ale on byl i trochu zvláštní. Ale nevadí, hlavně že něco jí. Na rtech se mi usadil mírný úsměv, když jsem viděla, jak všichni společně jíme. Po umytí nádobí jsme se uložili k odpočinku.

JEHO POHLED

Když jsem uslyšel slabé chrápání vycházející od těch lidí, otevřel jsem oči a zvedl hlavu. Podíval jsem se na ně a zjistil, že jsou v hlubokém spánku. Ten malý kluk, který se mě snažil nakrmit žížalami, se tiskl k ženě, která mě sem přivedla, jako by se bál, že mu uteče. Chtěl, abych jedl takovou hnusnou věc. Jak se opovažuje? Kdybych byl ve své skutečné podobě, poznali by můj hněv.

Měl bych to zkusit znovu? Tolikrát jsem se pokoušel vrátit do své pravé podoby, ale hluboká zranění mi to nedovolovala a teď jsem byl uvězněn v tomto malém těle, kterému říkali had. Kdyby tak věděli. Podíval jsem se na svého zástupce, který v přestrojení za jelena spal jako nemluvně. Měl vymýšlet plán, jak mě dostat zpět do Pevnosti, ale on si tu místo toho užíval spánek. Povzdechl jsem si; dokud se mé rány úplně nezahojí, nezmůžu nic. Malým otvorem jsem se podíval na oblohu. Musím se vrátit do Pevnosti před příštím úplňkem.

Ale do té doby jsem trčel tady s lidmi v tomto malém těle.