„Udělám to.“

Jakmile jsem na to přikývla, na jeho staré, vrásčité tváři se objevil vítězoslavný úšklebek. V jeho očích bylo vidět, jak mu mé podvolení pohladilo ego. Myslel si, že jsem souhlasila, protože se ho bojím – a proto jsem tu nespravedlnost přijala. Jediná věc, které jsem se na světě bála, však bylo vidět mého bratra plakat hlady. Nezaslouží si trpět jen proto, že je můj bratr. Je to má zodpovědnost a to byl jediný důvod, proč jsem souhlasila. Udělala bych to klidně stokrát, i kdyby to bylo sebevíc nefér. Tisíckrát bych zašlapala svou hrdost do země, jen kvůli svému bratrovi. Statkář si odkašlal, úšklebek stále na tváři. Jeho stařecký, chlípný pohled se mi znovu začal toulat po těle.

„Nechte ji pracovat, a jestli uvidíte, že se fláká, tak jí nezaplaťte,“ nařídil předákovi, čímž mi sice dovolil pracovat, ale s podmínkou.

„Vezmi si koše a jdi na pole,“ řekl předák monotónním hlasem a mávnutím ruky mě odbyl, aniž by se na mě znovu podíval. Sklopila jsem hlavu a odešla, stále cítíc ty staré oči v zádech. Vyzvedla jsem si koš a začala pracovat. Ostatní ženy, které pracovaly se mnou, si začaly šeptat, jakmile uviděly mé špinavé a skvrnité šaty. Podívala jsem se na ně. Byly od bláta z toho, jak jsem vlekla dřevo z lesa k chalupě.

Lem šatů jsem měla obalený mokrým bahnem a na rohu byla modročervená skvrna od bobulí, které jsem natrhala pro Finniana. Úplně jsem na ně zapomněla. Pořád tam byly, v bezpečí. Oddechla jsem si úlevou. Ignorovala jsem jejich pohledy. Na jejich odsuzování jsem byla zvyklá. Nebylo to pro mě nic nového. Pracovala jsem půl dne bez přestávky, protože mě předák nespouštěl z očí. Věděla jsem, že kdyby mě viděl jen na chvíli polevit, nahlásil by to statkáři a nedostala bych ani tu polovinu mzdy. Pracovala jsem a pracovala. Slunce se na mě zlostně dívalo přímo z nadhlavníku, bylo poledne.

V krku jsem měla úplně vyprahlo, jak jsem pracovala bez ustání. Dívala jsem se na ostatní dělníky, kteří si dělali svou práci v klidu. Někdy jsem jim záviděla. Jejich životy byly normální, ne jako ten můj. Já musela bojovat a trpět i pro ty nejmenší věci, zatímco jim stačilo jen trochu pracovat a měli je. Povzdechla jsem si, otřela si pot z čela a pohlédla do žhnoucího slunce. Koš plný zeleniny na zádech mi těžkl a záda mě bolela čím dál víc. Sykla jsem bolestí, narovnala se a pokračovala v práci. Po nějaké době předák konečně ohlásil přestávku. Podívala jsem se na něj s nadějí v očích.

Smím si taky odpočinout?

Pohlédl na mě s kamennou tváří a pak mávl rukou, že můžu, za což jsem mu vděčně poděkovala. Pak odešel na oběd. Sundala jsem si koš ze zad a opatrně ho položila na zem, aby z něj nic nevypadlo. Všichni pili vodu a někteří rozbalovali uzlíky s jídlem. Vůně jídla mi rozbouřila žaludek. Rozhodla jsem se odejít od nich dál a odpočinout si pod stromem, dokud přestávka neskončí. Sedla jsem si do stínu, kam sluneční paprsky nedosáhly. Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o mohutný kmen. Po pár minutách jsem oči otevřela a podívala se na uzel na šatech, kde byly schované bobule. Žaludek mi zakručel ještě hlasitěji.

„Ne, nesmím je sníst. Jsou pro Finniana,“ připomněla jsem si a zavrtěla hlavou, abych ty myšlenky zahnala. Měla jsem žízeň, hlad a chtělo se mi spát. Už jsem málem upadala do dřímoty, když jsem v dálce zaslechla hlas volající mé jméno. Otevřela jsem oči a uviděla malou postavičku, jak ke mně opatrně kráčí. Snažil se, aby nevylil ani kapku vody. Můj malý zachránce konečně dorazil. Dívala jsem se na něj s lehkým úsměvem na rtech.

„Promiň, že jdu trochu pozdě,“ omlouval se a podával mi misku.

„Už jsem ti říkala, že mi nemusíš nosit vodu každý den,“ řekla jsem a napila se.

„A nechat tě omdlít žízní jako minule?“ odsekl a přimhouřil na mě oči. Věděla jsem, že se minule bál, když jsem ztratila vědomí. Ležela jsem na poli celé hodiny a nikdo mi nepomohl. Finnian mě našel, až když se vracel ze školy.

„Stalo se to jen jednou,“ zamumlala jsem a dál pila vodu, cítíc vinu, že jsem ho tak vyděsila. Stále se na mě díval podezřívavě. Abych odvedla pozornost, rozvázala jsem uzel na lemu šatů.

„Podívej, co pro tebe mám,“ řekla jsem a ukázala mu lesní plody. „Bobule!“ oči se mu rozzářily při pohledu na to šťavnaté ovoce.

„Kde jsi je vzala?“ zeptal se, vzal si jednu z mé dlaně, dal si ji do pusy a blahem zamručel, jak byla sladká.

„Našla jsem je v lese, když jsem se vracela domů. Tam jsem potkala Roe,“ řekla jsem radostně, zatímco si bral další.

„Proč nejíš taky? Jsou výborné,“ řekl Finnian nadšeně a podával mi bobuli k ústům. Sbíhaly se mi sliny a žaludek se znovu ozval.

„Ne, sněz je ty. Já už jich pár měla v lese,“ lhala jsem mu se slabým úsměvem.

„Už je to dlouho, co jsi jedla. Musíš mít hlad. Sněz to. Pro jednoho je toho moc,“ řekl a strčil mi ji do pusy, i když jsem se bránila. Proti němu jsem neměla šanci. Začala jsem jíst s ním a vychutnávala si tu sladkost.

„Ach, úplně jsem zapomněl,“ vyhrkl najednou a vytáhl vedle sebe malou krabičku z bambusu. Předtím jsem si jí nevšimla. Zmateně jsem na ni koukala.

„Co to je?“ zeptala jsem se zvědavě, když krabičku přistrčil ke mně.

„Vzal jsem Pipa s sebou,“ řekl a otevřel víčko. Malý had, který v ní odpočíval, okamžitě zvedl hlavu. Podíval se na nás svýma korálkovýma očima a já se na něj usmála. Byl tak roztomilý.

„Finniane, proč jsi ho bral sem? Ještě je zraněný,“ řekla jsem a pozorovala Pipa, který na nás koukal, jako by nám rozuměl.

„Já vím, ale Roe se vrátila do lesa, když jsem přišel ze školy. Nechtěl jsem ho nechat doma samotného. Určitě by se nudil, tak jsem ho vzal s sebou,“ řekl smutně a díval se na Pipa. Věděla jsem, že chtěl jen, aby se Pip necítil opuštěný. Měl dobré úmysly.

„Udělal jsi dobře. Samotnému by mu bylo smutno,“ řekla jsem, abych ho rozveselila, a on se na mě hned usmál.

„Myslíš, že by chtěl taky bobule? Mám ho zkusit nakrmit? Určitě má taky hlad,“ ptal se bratr zvědavě. O tom jsem nepřemýšlela. Musel mít hlad. Přikývla jsem a Finnian mu podal kousek bobule k tlamě, ale Pip odmítl. Oba jsme na něj koukali se svraštělým čelem.

„Možná mu nechutnají,“ řekl Finnian zklamaně.

„Nebuď smutný, Finniane. Hadi ovoce nejí. Jsou to masožravci,“ řekla jsem a položila mu ruku na rameno, zatímco Pip se znovu stočil v krabičce. Zaslechla jsem předáka, jak nás volá zpět do práce.

„Finniane, vezmi Pipa domů. Přijdu pak a přinesu něco k jídlu,“ řekla jsem spěšně a vstala. Bratr přikývl. Finnian a Pip ještě chvíli seděli pod stromem a dívali se na mě. Po chvíli mi zamávali a odešli. Dřela jsem až do západu slunce. Na konci šichty jsem se postavila do fronty na výplatu. Když na mě přišla řada, přepočítali zeleninu a předák mi podal mé výdělky. Vedle jeden z dělníků vyhazoval zeleninu, která byla poškozená a nemohla se prodat na trhu. Byla určená pro dobytek.

„Můžu si je vzít?“ zeptala jsem se s nadějí v očích předáka. Podíval se směrem, kam jsem ukazovala, a vstal ze židle.

„Vezmi si jich pár,“ řekl se soucitem v očích. Poděkovala jsem mu s širokým úsměvem, který on ignoroval, a vešla jsem do statkářova velkého domu. Posbírala jsem tu zeleninu do starého rozbitého košíku, co ležel opodál. S úlovkem jsem zamířila na trh koupit chleba k večeři. Když jsem se vracela domů s chlebem a zeleninou, viděla jsem zdálky lidi, jak uklízejí a drhnou prostranství před chrámem boha Aetherise. Je to dračí bůh, který nás chrání.

Brány chrámu se otevírají jen jednou za rok během slavností, aby se lidé modlili za prosperitu a úrodu země. Říká se, že země, na které žijeme, řeka, ze které pijeme, i les, ze kterého bereme dřevo, patří jemu. On je skutečným pánem tohoto místa, a proto mu musíme každý rok vzdávat úctu, abychom nepocítili jeho hněv. Můj zrak sklouzl z těžkých chrámových dveří na emblém, který byl vytesán nad nimi. Byl tam mistrně zpodobněn obrovský drak chrlící oheň. I odsud jsem viděla ty nejmenší detaily. Hypnotizovaně jsem na tu řezbu zírala. To, co jí dodávalo zdání života, byly červené rubíny vsazené na místo očí. Zdálo se mi, že v nich vidím plápolat skutečný oheň, až jsem svraštila obočí. Dívala jsem se na ně a zapomněla na všechno ostatní.

„Hej, kam to lezeš?“ zaslechla jsem něčí křik a trhla sebou. Probrala jsem se z transu. Zjistila jsem, že stojím přímo před schody do chrámu. Rozhlédla jsem se kolem.

Jak jsem se sem dostala?

Byla jsem zmatená. Podívala jsem se na své ruce a zjistila, že jsou prázdné. Zelenina a chleba byly pryč. Zpanikařila jsem a otočila se – ležely na cestě tam, kde jsem stála před několika minutami. Sebrala jsem je a oprášila. Stále v naprostém zmatku jsem naposledy pohlédla na chrám a vykročila k domovu. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. Co se to se mnou děje? Musím být doma.

Finnian na mě určitě čeká.