Jaká byla ta nejvyšší forma zrady?

Jednoduché. Byla to chvíle, kdy ten, koho jste nejvíc milovali a komu jste nejvíc věřili… byl právě tím, kdo vám ubližoval.

Právě teď jsem to prožívala a ta zrada přišla od muže, kterého jsem milovala.

Můj přítel, se kterým jsem byla čtyři roky, mě chtěl odvrhnout – kvůli ženě, kterou právě potkal. Včera.

Stála jsem tam, jako přimrazená v mrákotách, a poslouchala ho mluvit. Slyšela jsem ta slova, ale jako by mi nedocházela.

Protože nic z toho nedávalo smysl. Nechápala jsem, co říká… nebo jsem možná jen nechtěla.

„Elaro, musíš to pochopit,“ řekl a jeho hlas byl klidný – jako by mě to, co říkal, netříštilo na kousky. „Vím, že jsem ti slíbil, že si tě označím jako svou družku, až se vezmeme, ale to bylo předtím, než jsem včera potkal Vanessu. Ona je moje skutečná družka a já nemůžu ignorovat pouto mezi námi. Nemůžu ji odmítnout. Takže… je mi to moc líto, ale musím se s tebou rozejít.“

Než jsem se stihla ovládnout, po tváři mi stekla osamělá slza. Prudce a trhaně jsem se nadechla – hruď se mi sevřela, jako bych se dusila. Nemohla jsem dýchat.

Zane našel svou družku.

A ona tam byla přímo s ním, v jeho náručí, zatímco se se mnou rozcházel.

Den, kterého jsem se vždycky děsila, konečně přišel – den, kdy mě muž, kterého miluji, odvrhne a opustí.

Ale co bylo na tom všem nejsmutnější? Věděla jsem, že ten den dříve či později přijde.

Přesto jsem klamala samu sebe. Říkala jsem si, že mu mám věřit, věřit jeho slovům a věřit v něj, i když jsem věděla, jak mocné je pouto mezi druhy.

On však slíbil, že i kdyby našel svou družku, stále mě bude milovat. Že mě neopustí.

Ale netrvalo to ani den a on ten slib porušil, zničil všechno, co jsme za ty čtyři roky vybudovali.

Bylo to skoro k smíchu.

Nehty se mi zarývaly do kůže, jak jsem se nutila neplakat. Zvedla jsem hlavu a očima jsem střelila k té krásné zrzce v jeho náručí. Její pohled spočíval na mně s litostivým výrazem – jako by se dívala na zraněného psa.

Ale mírné zakřivení jejích rtů mi prozradilo vše. Užívala si to, sledovala, jak se hroutím.

Než jsem se stihla zastavit, sklouzly mi oči k jejímu krku – tam, kde se skvěl jeho kousanec.

V tu chvíli jsem cítila, jak se mi srdce tříští na milion kousků.

Už s ní strávil noc a označil si ji jako svou družku.

„Elaro…“ zavolal Zane a udělal krok ke mně, natahoval ruce k mým, oči měl plné viny, ale také odhodlání.

„Vím, že tě to teď bolí, ale víš, že odmítnutí mé družky by ovlivnilo mého vlka a já nemůžu—“

„Nezajímá mě pouto druhů, lásko,“ přerušila jsem ho s hořkým uchetnutím a opakovala slova, která mi vždycky říkal. Další slzy padaly bez ohledu na to, jak moc jsem se je snažila zadržet.

„Nezajímá mě, jestli mě pouto druhů ovlivní. Láska, kterou k sobě cítíme, je víc než nějaké mystické pouto. Nikdy tě neopustím. Chci, abychom byli spolu… abychom spolu zestárli a měli malá vlčata, která budou vypadat jako my!“

Můj hlas s každým slovem sílil, každá vzpomínka mě drásala na hrudi a viděla jsem, jak se mu rozšířily zorničky.

„Takže se neboj. Nemysli na to,“ zašeptala jsem teď, hlas se mi třásl, jak skrze něj začal prorážet vzlykot. „Já bych tě nikdy nezradila…“

„Elaro…“ zašeptal, ale já jsem vytrhla své ruce z jeho sevření.

Ty ruce, které jsem kdysi milovala, mě teď pálily. Teď se mi hnusily.

„A přesto stačila jediná noc, abys zahodil všechno, co jsi mi čtyři roky říkal, Zane!“ zařvala jsem, zvedla pěst a udeřila ho do hrudi.

„Čtyři zkurvený roky a ty jsi zapomněl na každé slovo, které jsi mi kdy řekl, jen abys se vyspal s někým jiným a označil si ji?!“

S každým slovem, které jsem vychrlila, mé pěsti narážely do jeho hrudi, ale on nemluvil – neprotestoval.

Jen provinile sklonil pohled a nechal mě, abych ho bila, znovu a znovu.

„Proč, Zane… Proč jsi mě musel pokaždé ujišťovat? Proč jsi mě nutil ti věřit, když jsi mě stejně hodlal zradit? Proč? Proč?!“

Odstrčila jsem ho od sebe a klesla na zem v prudkém vzlykotu, slzy mi rozmazávaly všechno kolem.

Proč mi to udělal?

Po smrti mého otce… po tom, co se stalo mé matce…

On byl jediný člověk, který tu pro mě skutečně byl.

A teď?

Teď jsem se nedokázala přimět ani k tomu, abych ho nenáviděla.

To bylo na tom to nejhorší.

Ani jsem se na něj nezlobila.

Byla jsem jen… zraněná.

„Prosím tě, nebuď nešťastná, Elaro,“ ozval se pislavý ženský hlas, následovaný klapotem podpatků, které se ke mně blížily.

„Vím, že na to máš plné právo, ale tohle opravdu není Zaneova chyba, víš? Chápeš přece, jak silné je pouto mezi druhy, že? Když jsme se se Zanem potkali, nemohli jsme se ovládnout – prostě jsme se museli spojit. Nebylo to něco, co bychom mohli zastavit.“

Odmlčela se a pak sladce dodala:

„Ale hádám, že to je něco, co bys ty opravdu nemohla pochopit… když jsi bez vlka.“

Zvedla jsem hlavu a přes slzy na ni zavrtala pohled, ruce se mi sevřely v pěst.

Věděla jsem, kdo to je. Jmenovala se Vanessa. Kdysi to byla moje kamarádka, než se můj život toho dne zhroutil. Než zemřel můj otec, který byl bývalým betou zesnulého alfy.

Můj otec byl betou smečky Blackspire, ale poté, co se on a alfa před třemi lety vydali do války proti toulavým vlkům, už se nikdy nevrátili stejní.

Ne – nevrátili se živí.

Místo toho se vrátili jako mrtvoly.

A jako by ta ztráta nestačila, moje matka se téhož dne pokusila vzít si život pomocí vlkodlakova moru, jedu, který je pro vlkodlaky smrtelný.

Ten den nezemřela, ale od té doby je v kómatu, její život visí na vlásku a žádná z nemocnic jí nedokázala pomoci. Od té doby jsem utratila celé naše rodinné jmění za šamany a léčitele v naději, že ji jeden z nich dokáže vyléčit.

Když už nezbyly žádné peníze a nikdo nebyl ochoten pomoci, vložil se do toho Zane. Pomohl nám, protože naše rodiny si byly vždycky blízké, když otec ještě žil, a my se Zanem jsme spolu chodili.

Všechno, co se ten den stalo – ta úmrtí, kóma, zlomené srdce – je důvodem, proč jsem zůstala bez vlka.

Protože ten den byly mé osmnácté narozeniny.

Den, kdy se měl můj vlk probudit.

A podle jednoho z léčitelů, u kterých jsem byla… ten zármutek přetrhl mé spojení s ní.

Nikdy jsem neslyšela její hlas. Nikdy jsem se neproměnila. Nikdy nepřišla.

„Víš, je vlastně vtipné, jak sis mohla myslet, že bys mohla být s mým druhem,“ ušklíbla se Vanessa a v jejím hlase byl znát výsměch. „I když je to beta té nejmocnější smečky… a ty jsi bez vlka. Hádám, že je to nakonec tvoje chyba, že jsi byla tak naivní.“

Sledovala jsem, jak Zane natáhl ruku k té její a mírně zavrtěl hlavou, jako by se ji snažil zastavit.

Ano. Zane byl současným betou tří alf-trojčat smečky Blackspire.

Po smrti předchozího alfy a bety se vedení ujali tři alfovi synové, a protože můj otec neměl syna, pozice bety přešla na Zaneovu rodinu.

„Cože? Proč se k ní pořád snažíš být milý, Zane?“ vyštěkla Vanessa a zle se na něj podívala. „Neříkal jsi snad, že jsi ji nikdy nemiloval? Že jsi ji jen litoval? Nelíbí se mi pocit, že jsem ta druhá, když jsem očividně tvoje družka.“

Zane vypadal vyvedený z míry, podíval se na mě a pak rychle uhnul pohledem, jako by se mi nedokázal podívat do očí.

Z rtů mi uniklo hořké uchetnutí a kousla jsem se do spodního rtu tak silně, až jsem ucítila krev.

„Vanesso, přestaň—“ oslovil ji Zane, ale ona se jen ušklíbla a založila si ruce na prsou.

„Už je mi to jedno. Neposlouchám tě. Slíbil jsi, že s ní přerušíš styky, a začneš tím, že už nebudeš platit účty za nemocnici pro její matku.“

Svět kolem mě jako by se zastavil, když jsem v šoku stočila oči k Zaneovi.

I přes to všechno, co se dělo… tohle nemohl udělat.

Zane se se mnou mohl rozejít.

Mohl mě zradit.

Ale nemohl, nesměl přestat platit matčiny účty v nemocnici.

Protože i když ji v nemocnici nedokázali vyléčit, byl to jediný důvod, proč ještě dýchala.

A kdyby přestal… pak by moje matka skutečně zemřela.

Zane nevěřícně zíral na Vanessu a pak se zamračil.

„Vanesso, to nemůžu tetičce udělat. Když to udělám, Elara to nebude moct zaplatit a ona nepřežije,“ řekl a mně poprvé za dnešek unikl úlevný výdech.

Na okamžik jsem viděla muže, do kterého jsem se zamilovala.

Muže, který přísahal, že mě bude chránit.

Ale ta úleva trvala jen krátce.

Vanessa na Zanea zavrtala pohled a ušklíbla se.

„Dobrá tedy, fajn. Když to neuděláš, tak se navzájem odmítneme. A to odmítnutí zabije dítě, které nosím!“

Ztuhla jsem.

Její slova dopadla jako facka a zdálo se, že nejsem jediná, kdo je omráčen, protože Zaneovi se rozšířily oči a o krok ustoupil.

„Ř-řekla jsi právě… dítě?“ vykoktal.

Otočila jsem se k Vanessině samolibé tváři a slova ze mě vycházela jako v mrákotách.

„J-jestli jsi těhotná, tak…“

Ale jako by už věděla, co se chystám říct, zvedla bradu a ušklíbla se.

„Ano, Elaro. Včera to nebylo poprvé, co jsme se potkali a zjistili, že jsme druzi. Známe se už měsíc, ale Zane ti to nechtěl říct, protože ti nechtěl ublížit. Ale já čekám jeho dítě. Takže… co s tím naděláme?“

Zavrtěla jsem hlavou, pevně zavřela oči a odmítala tomu uvěřit.

„Lžeš… Lžeš…“ šeptala jsem bez dechu.

Pak jsem se otočila k Zaneovi a modlila se, aby to popřel.

Aby mi řekl, že to není pravda.

Ale Zane se mi nepodíval do očí.

Sklonil hlavu – vinu a hanbu vepsanou do tváře.

Uniklo mi tiché zalapání po dechu, jak jsem na něj nevěřícně zírala.

Nebyla to lež.

Zane mě skutečně zradil tím nejhorším možným způsobem.