04|Odevzdat se Alfám-trojčatům.

Prokleté alfy-trojčata.

Tak jim všichni říkali.

Byli to ti, kterým bylo souzeno zemřít v den jejich šestadvacátých narozenin, pokud do té doby nenajdou, nespojí se a neoznačí svou pravou družku.

Všichni se jich báli a zároveň je respektovali. Báli se jich, protože byli krutí, zabíjeli bez váhání, na rozdíl od svého otce, který byl známý jako laskavý alfa. Přesto je lidé respektovali, protože byli jiní než jakékoli alfy, které smečka Blackspire kdy poznala.

Byli to mocní muži, každý z nich obdařený bílým vlkem – nejsilnějším plemenem, jaké existovalo.

A teď ti samí muži stáli přede mnou a jejich bílé oči byly upřené do mých.

Nebyla jsem si jistá, jestli to byla intenzita jejich pronikavých pohledů nebo ten studený, hustý déšť, který se na mě sypal, ale tělo se mi třáslo a můj dech se stával těžkým – téměř dusivým. Chytila jsem se za hruď a zavřela oči před bolestí, zatímco se svět kolem mě rozmazával.

„Jste v pořádku, slečno? Necítíte se dobře?“ zeptal se muž přede mnou.

Když jsem otevřela oči a podívala se na něj, jeho tvář byla nečitelná, bez sebemenšího záchvěvu emoce navzdory znepokojení v jeho slovech.

Alfa Soren.

Hnědovlasý, s očima pronikavýma jako bílý měsíc.

„Nemyslím si, že je v pořádku, Sorene,“ broukl hluboký, líný hlas.

Otočila jsem se k blonďatému muži, který se ležérně opíral o auto s rukama založenýma na prsou. Na rtech mu pohrával pobavený úšklebek, zatímco na něj lil déšť.

„Chci říct, skoro jsme ji před pár minutami přejeli,“ dodal s hlubokým uchetnutím, zatímco mu voda stékala po ostré linii čelisti. „Jsem si docela jistý, že to je opak toho, být v pořádku.“

Srdce mi bušilo do hrudi, když jsem se setkala s jeho pohledem, a když na mě zúžil oči, ten úšklebek se rozšířil a jeho duhovky zářily běleji.

Alfa Kellan.

Okamžitě jsem sklonila hlavu a odvrátila pohled.

„Kdyby její přejetí znamenalo, že nebudeme stát v dešti, tuhle volbu bych bral,“ pronesl chladný hlas. „Pojďme. Nerad bych chytil rýmu po té nudné schůzce s tím starcem.“

Nemusela jsem vzhlédnout, abych věděla, kdo právě promluvil.

Alfa Zander.

Tito tři muži stáli přede mnou a já byla jako v mrákotách – promáčená, třesoucí se a nejistá, co tu vlastně dělám.

Ale víc než cokoli jiného mi v hlavě běželo to, jak jsem málem zemřela.

Jak jsem tam stála, jako přimrazená, zatímco se na mě auto řítilo… jak jsem málem opustila svou matku.

V ten okamžik mi život skutečně proběhl před očima, ale nebyly to ty špatné vzpomínky, které jsem viděla. Byly to ty dobré, ty z doby, než otec zemřel a všechno v mém životě se obrátilo naruby.

A jedna vzpomínka zářila jasněji než ostatní.

Den předtím, než otec odešel do války se zesnulým alfou.

Ten den jsme byli jen my tři – můj otec, matka a já – seděli jsme spolu, usmívali se, pili čaj a povídali si.

Smáli jsme se, žertovali a mluvili o jeho návratu včas na mé osmnácté narozeniny.

Slíbil mi, že bude doma.

Ten slib se nikdy nesplnil, ale já jsem tehdy také dala slib.

Kdykoli odcházel do války proti toulavým vlkům, otec mě vždycky nutil slíbit, že kdyby se mu cokoli stalo, zůstanu silná.

Že bez ohledu na to, co se stane, zůstanu nezlomená. Že se nikdy nevzdám.

Tenkrát jsem si myslela, že se mnou jen jedná jako s dítětem.

Připadalo mi to směšné.

Ale teď už jsem tomu rozuměla.

Věděl, jaká rizika se pojí s jeho postavením.

Věděl, že jednoho dne může odejít… a už se nikdy nevrátit.

Slza mi stekla po tváři dřív, než jsem si to uvědomila, a když jsem si rukama zakryla obličej, následovaly další, tělo mi drásal vzlykot. A jak jsem plakala, cítila jsem na sobě tři intenzivní pohledy.

„Omlouvám se… omlouvám se,“ šeptala jsem a plakala ještě víc, protože jsem ten slib málem porušila. Věděla jsem, že nejsem silná, ale nemohla jsem se vzdát.

„Sakra, ona pláče? Myslím, že jsi ji rozplakal, Zandere. To je od tebe docela hnusné,“ slyšela jsem Kellana zamumlat, následovalo nepobavené odfrknutí.

„Můžeš vstát?“ zeptal se Soren, který přede mnou klečel. A když jsem zvedla hlavu s očima rozmazanýma slzami, uviděla jsem na jeho rtech mírné zamračení.

„Prší,“ dodal, hnědé prameny vlasů mu lnouly k obličeji, zatímco ke mně natahoval ruku, abych se jí chytila.

„Pojďme do auta, tam si promluvíme.“

Rty se mi třásly, jak jsem na něj zírala, ale než jsem stihla říct jediné slovo, prořízlo tu chvíli ostré vyzvánění telefonu. Zamrkala jsem a pak roztřeseně sklopila zrak ke kapse a instinktivně po něm sáhla.

Už jsem věděla, kdo to je.

Nemocnice.

A když jsem uviděla ID volajícího, měla jsem pravdu.

Nepřemýšlela jsem ani vteřinu a hovor přijala, přestože jsem stále byla před těmi třemi alfami.

Jakmile se hovor spojil, hlas na druhém konci promluvil naléhavě.

„Paní Elaro, snažíme se vás už nějakou dobu zastihnout. Můžete přijet do nemocnice? Vaše matka—vaše matka—“

Srdce mi kleslo až do žaludku, jak se hlas stal statickým a neslyšitelným. Oči se mi rozšířily panikou.

„Moje matka – co se jí stalo? Haló? Slyšíte mě?“ ptala jsem se, hlas se mi zvyšoval úzkostí, ale linka už byla přerušena.

„Haló?! Prosím, slyšíte mě? Co se stalo mé matce?!“

Žádná odpověď.

S roztřesenýma rukama jsem si přiložila telefon k obličeji a uviděla, že se vybil.

Bez dalšího přemýšlení jsem vyskočila ze země a otočila se, běžela jsem deštěm a nechala ty tři muže za sebou.

Jak jsem běžela k nemocnici, jediné, co jsem slyšela, bylo bušení srdce ve vlastních uších, zatímco jsem se v duchu modlila k bohyni, aby moje matka byla v pořádku – aby tohle nebyl ten den, kdy dostanu zprávu, které jsem se vždycky děsila.

Netrvalo dlouho a dorazila jsem k nemocnici.

V té době už déšť ustal, a když jsem vešla dovnitř, jedna z recepčních, která mě poznala, okamžitě vykročila vpřed, ale já jsem se kolem ní prohnala a mířila přímo k oddělení, kde ležela moje matka, ignorujíc ji, jak na mě volala.

Jakmile jsem tam dorazila, zastavila jsem se.

Doktor stál před dveřmi a udílel pokyny sestrám kolem sebe.

„Nevíme, kdy její tělo začne mít znovu křeče kvůli tomu, jak rychle se vlkodlakův mor šíří, takže ji nezapomeňte kontrolovat—“

„Doktore,“ vpadla jsem do toho, vykročila vpřed a hlas se mi lámal.

Přestal mluvit a otočil se ke mně, na tváři se mu usadilo smutné zamračení.

Od té doby, co byla moje matka před třemi lety přijata do této nemocnice, jsem se naučila číst výrazy lékařů a i bez toho, aby řekl jediné slovo, jsem už věděla, co se chystá říct.

Kousla jsem se do spodního rtu a prošla kolem něj k oknu.

A když jsem uviděla matčinu křehkou postavu na nemocničním lůžku, napojenou na přístroje udržující život, srdce mi puklo ještě víc.

„Slečno Elaro,“ ozval se doktorův hlas vedle mě, ale já jsem od matky neodvrátila pohled. Přesto pokračoval:

„Je mi líto, že to musím říct, ale stav vaší matky se zhoršuje. Teď už je to mimo naši kontrolu. Jak víte, na vlkodlakův mor zatím nemáme lék. Jedinou možností je operace, která by šíření zpomalila, ale nemůžeme začít, dokud vy…“

Jeho slova utichla, ale já už věděla, co tím myslí.

Dokud nezaplatím.

Ticho mezi námi se natahovalo, těžké a dusivé. Pak jsem konečně zašeptala:

„Dejte mi den… stačí ještě jeden den. Do zítřka ty peníze budu mít.“

Dech se mi zachvěl, když jsem zavřela oči.

Věděla jsem, že chce něco říct, ale místo toho si jen povzdechl a přikývl.

„Dobře, slečno Elaro. Prosím, neopozděte se. Nemůžeme si dovolit tu operaci odkládat.“

S tím odešel.

Odvratila jsem se od pohledu na matku a klesla na zem, schoulila se do sebe a rukama si pevně objala hlavu.

Co jsem teď měla dělat?

Jak jsem měla do zítřka sehnat takové množství peněz?

Už jsem ani nedokázala plakat. Potřebovala jsem prostě přemýšlet.

Potřebovala jsem najít způsob.

A právě tehdy, jako by vesmír vyslyšel mé zoufalé otázky, prošly kolem mě dvě ženy a hlasitě si povídaly.

„Slyšela jsi, že Sasha dostala skutečné zlato jen za to, že strávila noc s alfami?“ řekla jedna z nich nevěřícně.

Pomalu jsem zvedla hlavu a sledovala, jak druhá žena odpověděla: „Vážně? Je to kvůli tomu rituálu, kdy alfy spí s různými ženami, aby našly svou družku? I když to nebyla jejich družka, stejně jí dali zlato?“

Jak pokračovaly v chůzi dál, první žena přikývla.

„Prostě musela nabídnout své tělo na noc a oni jí zaplatili.“

Pohled mi sklouzl k zemi, dech se zadrhl a hruď se mi sevřela.

To bylo ono. Jediná možnost, která mi zbývala.

Pokud jsem chtěla zachránit svou matku.

Pokud jsem chtěla udržet svůj poslední kousek rodiny naživu.

Pak jsem se musela odevzdat alfám-trojčatům. Musela jsem se zúčastnit toho rituálu.