Declan – 15 let

Lyra – 12 let

DECLAN.

Seděl jsem na balvanu na louce a shlížel na celé území, které patřilo smečce Argent Lune. Byl jsem tu se svým otcem na návštěvě u jeho přítele, ale protože jsem neměl co na práci, rozhodl jsem se prozkoumat lesy a skončil jsem na tomto místě.

Říct, že to místo bylo krásné, by bylo slabé slovo. Bylo velkolepé. Připomínalo mi Půlměsíční hřbet na našem vlastním území, který jsem často navštěvoval. Takže i když tohle místo nebylo naše, cítil jsem se tam v klidu. Cítil jsem se tam jako doma.

Očima jsem bedlivě zkoumal celé okolí, když jsem několik stop za sebou v křoví uslyšel pohyb. Listí zašustilo a o lesní půdu zaduněly drobné krůčky. Otočil jsem hlavu a čekal, až se z křoví za mnou vynoří majitel těch malých krůčků. Netrvalo dlouho a objevila se drobná postava, oddychující po všem tom běhu, který musela absolvovat.

Lyra.

Její velké laní oči se při pohledu na mě rozšířily a viděl jsem v nich záblesk obav. Nabídl jsem jí přívětivý úsměv, abych jí dal najevo, že je se mnou v bezpečí.

„Ahoj! Pojď sem! Jsi v pořádku?“ pokynul jsem jí rukou a vybídl ji, aby přišla blíž.

„Co tady děláš?“ zeptala se tichým hlasem. Pohledem bloudila všude možně, jen ne po mé tváři.

„Schovávám se před světem. A ty?“ zasmál jsem se, ale byla to pravda.

„Schovávám se před Rowanem. Chtěl se mnou hrát deskové hry a já řekla, že nechci, ale on za mnou pořád chodil.“ Zhluboka si povzdychla a pak se postavila přede mě.

Rowan je synem Alfy smečky Argent Lune a má být příštím Alfou této smečky. Pokud měla moje sestra Delilah pravdu, Rowan k Lyře choval city. Byl to jediný logický důvod, proč ji pořád hledal a chodil za ní.

„Můžu si tam sednout?“ zeptala se zdvořile a vytrhla mě z mých úvah.

Pohlédl jsem na místo vedle sebe, kam ukazoval její malíček, a okamžitě jsem se posunul na druhou stranu, abych jí udělal místo. „Samozřejmě, proč ne? Tohle místo mi nepatří.“

„Tatínek říkal, že budeš příštím Alfou své smečky, stejně jako Rowan, a že se k tobě musím chovat s úctou.“ Jen jsem se jejím slovům zasmál a nic neříkal. Jen jsem poklepal na místo vedle sebe.

„Kde je Delilah? Doufala jsem, že si s ní dneska zahraju,“ zeptala se, když se posadila vedle mě, ale všiml jsem si, jak si ode mě udržuje odstup. Pohled upírala na výhled před námi, jako by se na mě nechtěla ani podívat.

„Nepodařilo se nám ji vzbudit včas a neměli jsme čas na ni čekat, tak jsme odjeli bez ní. Ale vyřídím jí, žes ji hledala, a možná se příště vzbudí dřív.“

Jen přikývla a zeptala se: „Je to u vás na území hezké?“

„Ano, miluju to tam.“ Moje odpověď šla přímo od srdce.

„Chci tam jít... Tohle místo nemám ráda. Možná bude vaše území přívětivější. Vezmeš mě tam?“ zeptala se naprosto nevinně a já se na ni musel zazubit.

„Nemůžu tě jen tak vzít. Musíš tam jet se svými rodiči.“

Našpulila rty, zkřížila ruce na hrudi a tiše si odfrkla, ale stále se dívala přímo před sebe. Už jsem si říkal, proč na mě ani jednou nepohlédla.

Otevřela ústa, aby něco řekla, ale zase je zavřela, když se vzduchem rozlehl hlasitý výkřik.

„Lyro! Lyro!“ Ten hlas jsem znal a jen jsem otráveně zavrtěl hlavou.

Lyřiny oči se rozšířily, vstala z balvanu a začala přede mnou přecházet sem a tam. „Rowan jde...“ řekla tlumeným hlasem a já si nebyl jistý, jestli to říká mně, nebo sobě.

„Musím se schovat,“ řekla spěšně a vzápětí už byla u velkého vysokého stromu a snažila se na něj vylézt.

„Víš, on tě ucítí, i když se schováš tam nahoře,“ řekl jsem jí tichým hlasem a sledoval, jak se bez úspěchu pokouší šplhat. „Ledaže by ses dostala až na samotný vrchol.“

Nic neříkala, ale dál se snažila šplhat, a když už jsem se nemohl dívat na to, jak tolikrát sklouzla dolů, vstal jsem a šel k ní.

Chytil jsem ji za štíhlý pas a přitiskl její tělo k sobě. Tiše vydechla, než mi ovinula paže kolem krku, a ve chvíli, kdy jsem její tělo zvedl ze země, mi nohama pevně obemkla pas.

Na strom jsem vylezl bez chybičky, což jsem během svého výcviku na Alfu dělal nesčetněkrát. Nepřestal jsem lézt, dokud jsme nebyli téměř u nejvyššího bodu, ale bylo to dostatečně vysoko na to, aby se náš pach nedržel při zemi.

Její obličej byl tak blízko mému, že jsem cítil její sladký, skořicový dech. Snažil jsem se ovládat svého vlka, Zandera. Pořád mi v hlavě vrčel a chtěl se prodrat na povrch. Stejně jako já, i on byl Lyřinou sladkou vůní okouzlen.

Jako prvorozený syn čistokrevných Alf jsem se proměnil o posledním úplňku před svými patnáctými narozeninami. U budoucího Alfy to byla běžná věc, a to byl také důvod, proč jsem musel vylézt tak vysoko na strom.

Rowanovi už bylo šestnáct a byl příštím Alfou této smečky. Už měl svého vlka a mohl by nás ucítit, kdybychom byli nablízku.

Lyřino sevření kolem mého krku zesílilo, když bylo slyšet šustění listí a praskání větviček. Netrvalo dlouho a pod námi se objevila Rowanova postava. Větřil a já měl tušení, že zachytil naše pachy. Jen jsem doufal, že budou příliš slabé na to, aby šel dál a hledal někde jinde.

Lyra se mě stále pevně držela, až nakonec sklonila hlavu do ohbí mého krku. Její dech mě šimral na kůži a já dělal všechno pro to, abych se udržel a nezneužil naší situace. Bylo jí teprve dvanáct. A přesto ve mně vyvolávala pocity, které jsem nikdy předtím nepoznal.

Zavřel jsem oči a pevněji stiskl větev, které jsem se držel, zatímco druhou rukou jsem ji podpíral.

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak dokonale mi padne do náruče, jako by tam patřila, jako by patřila ke mně.

„Už je pryč?“ Lyřin jemný hlas mě vytrhl z myšlenek a přiměl mě otevřít oči. Dívala se na mě, jako by na mně závisel její život.

„Počkáme pár minut, než slezeme dolů.“ Jen přikývla a znovu si opřela hlavu o můj krk.

Zhluboka jsem si vydechl a pak se jí zeptal: „Je ti to pohodlné, nebo chceš, abych nás trochu posunul?“

„Je mi dobře, Declane. Vlastně je to tu fajn,“ odpověděla sladkým hlasem a já se musel široce usmát, zatímco se mi srdce tetelilo štěstím.

¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨

Declan – 18 let

Lyra – 15 let

DECLAN.

„Declane, prosím! Já nechci jet!“ Její hlas mě doprovázel, když jsem kráčel po schodech dolů do obývacího pokoje.

Neodvážil jsem se ohlédnout, protože jsem věděl, že jakmile to udělám, ztratím pevnou půdu pod nohama a mohl bych povolit a nechat ji u nás.

Před několika týdny byla naše smečka napadena a můj otec, tehdejší Alfa, byl zabit společně se svým Betou. Jeho Gamma byl momentálně v nemocnici a bojoval o život. Neměl jsem jinou možnost a byl jsem vržen do pozice Alfy, společně se svým Betou a Gammou, Prestonem a Corbinem.

Na tyhle pozice jsme byli cvičeni celý život, ale přesto nebylo o nic snazší, když se všechno před našima očima během jediné noci zhroutilo. Bojovali jsme o přežití naší smečky a zároveň jsme za zavřenými dveřmi truchlili.

A přítomnost Lyry mi to nijak neusnadňovala.

Její otec, bývalý bojovník a dobrý přítel mého otce, při útoku také zemřel a Lyra zůstala v mém opatrovnictví. Bylo by to snadné, kdyby byla jen obyčejná dívka. Ale ona nebyla.

Byla výjimečná. Alespoň v mých očích.

A kdykoli byla nablízku, ztrácel jsem kontrolu.

Měl jsem na bedrech celou smečku a v některých dnech jsem chtěl prostě podlehnout pokušení nechat se unášet, což by znamenalo, že by Lyra byla v nebezpečí. Nechtěl jsem nad sebou ztratit kontrolu, když šlo o ni.

Za mnou se ozvaly drobné krůčky a zanedlouho mi malá ruka sevřela zápěstí a trhla jím, abych se ohlédl.

„Alfo Declane...“ Její hlas se lámal a mně to trhalo srdce na kusy. „Prosím...“

Na okamžik jsem zavřel oči, než jsem se k ní otočil. Našel jsem ji klečet na zemi, tvář mokrou od slz měla zakloněnou a její oči se na mě dívaly s úpěnlivou prosbou.

„Vstaň, Lyro...“ Ovládal jsem svůj hlas, aby se nezachvěl. Chtěl jsem si ji přitisknout do náruče, ale věděl jsem, co je správné.

„Ne, prosím, Alfo. Neposílej mě pryč. Budu se víc snažit. Budu tu pomáhat. Budu pracovat. Nemusíš... mi platit. Udělám cokoli. Všechno. Můžu uklízet... dům smečky. Můžu prát prádlo... i nádobí...“ Mezi vzlyky koktala a já už to nemohl vydržet.

Zvedl jsem ji z kolen, vzal její tvář do dlaní a hluboce se jí zadíval do očí. „Lyro, jen pár let. Jen se mnou měj trpělivost. A pak tě vezmu zpátky. Tam budeš v bezpečí, ale jednoho dne si tě přivedu zpět.“

„Prosím, Alfo... prosím tě... Nech mě... zůstat...“ Její slzy mi stékaly po rukou a hradby, které jsem si vybudoval, se pomalu hroutily.

„Lyro, dost! Musíš jet!“ Zvýšil jsem hlas, protože jsem nevěděl, jak dlouho ještě vydržím vidět ji takhle. Musela odejít.

Její tělo se začalo třást, než mi odrazila ruce od tváře.

„Nenávidím tě! Nenávidím tě! Myslela jsem, že ti na mně záleží! Ale ty ses jen předváděl! Teď, když jsou tvůj táta i můj táta pryč, ukázal jsi svou pravou tvář! Nezajímá tě nic jiného než to, že jsi Alfa!“ Vykřikla ta slova a nenávist v nich mi drásala srdce. Kdyby jen věděla.

Sledoval jsem, jak běží ke vchodu a ven z domu smečky, zatímco se mi ruce sevřely v pěsti. Snažil jsem se ovládnout, abych za ní nevyběhl.

Je to takhle nejlepší. Pořád jsem si to opakoval.

Po několika sekundách vešel do domu můj Beta, Preston. „Už je v autě. Odjíždíme. Jsi si jistý, že nechceš jet s námi?“

Zavrtěl jsem hlavou a rty jsem pevně stiskl. „Jeďte. S ředitelem internátní školy už jsem mluvil. Čekají ji a postarají se o ni. Jeďte opatrně.“ Otočil jsem se a odešel, aniž bych čekal na jeho odpověď.

Chystal jsem se jít do své pracovny, když jsem uviděl svou sestru Delilah, jak se opírá o stěnu chodby.

„Jsi si jistý, že tohle chceš udělat, Declane? Právě taky ztratila tátu a ty ji posíláš někam, kde nikoho nezná. Teď se navzájem potřebujeme,“ řekla tichým hlasem, oči měla stále napuchlé od pláče.

„Už jsem se rozhodl, Delilah.“ Odvrátil jsem od ní pohled a pokračoval v chůzi.

„Bude tě za to nenávidět.“

„Já vím,“ odpověděl jsem poraženým hlasem.

Ale neměl jsem na vybranou. Musel jsem řídit smečku. A já se do ní zamilovával.

Musel jsem ji držet dál od sebe, jinak bych se v tom procesu ztratil, kdyby zůstala.