LYRA.
Jmenuji se Lyra Sterlingová. Je mi teprve 17 let, a přesto jsem zůstala sama, odkázaná jen na sebe.
Téměř tři roky jsem byla zavřená v internátní škole ovládané lidmi, ale dobrá věc byla, že většina zaměstnanců, včetně ředitele, byla stejného druhu jako já.
Oba moji rodiče byli měniči, takže jsem jím byla i já. Ale oba už byli mrtví a já zůstala v opatrovnictví Alfy smečky Cobalt Glades, Alfy Declana.
Na druhou stranu, Alfa Declan se mnou nechtěl mít nic společného, a tak mě poslal do internátní školy. Ale blížila se maturita a já neměla jinou možnost než se vrátit na jeho území. A nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená ho znovu vidět, natož s ním žít v jednom domě.
Navzdory své nenávisti k němu za to, že mě poslal pryč, jsem nemohla popřít, že mě přitahuje. Byla jsem do něj blázen od chvíle, kdy jsem ho v deseti letech poprvé potkala. A s přibývajícími lety se to jen stupňovalo.
Když jsem vyrůstala, nikdy se mnou moc nemluvil. Jen jsem ho viděla, jak na mě pořád zírá, a vždycky mě zajímalo, co se mu honí hlavou. Vždycky byl tajemný, a tak mě to tajemno, které ho obklopovalo, přitahovalo.
Vydala jsem se chodbou internátu do přijímací místnosti, kde byl na stěně připevněn standardní telefon. Přestože jsou zde mobilní telefony povoleny, já žádný nevlastnila.
Alfa Declan mi jeden poslal, abych ho používala, ale já ho nepřijala. Vlastně jsem nepřijala žádnou z věcí, které mi poslal. Všechny jeho dárky, věci a vychytávky zůstaly netknuté.
Jediné, co jsem používala, bylo kapesné, které mi posílal na bankovní účet, abych si mohla koupit věci, které jsem potřebovala, jako oblečení a osobní potřeby, ale i tak jsem z něj nečerpala příliš. Měla jsem v plánu mu jeho kartu vrátit, jakmile si najdu práci a budu si moci hradit vlastní výdaje.
Počkala jsem, až dívka přede mnou domluví ze společného telefonu, a pak jsem nastoupila na její místo.
Srdce mi bušilo jako o závod, protože to bylo poprvé, co jsem mu měla zavolat, a upřímně jsem nevěděla, jak náš rozhovor zvládnu.
Ale chtěla jsem s ním mluvit.
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
DECLAN.
Další obyčejný den se chýlil ke konci a já nedělal nic jiného, než že jsem vyřizoval záležitosti smečky. Zítra začne stejný kolotoč nanovo.
Někdy jsem měl pocit, že existuju jen proto, aby smečka přežila. Ne že bych si stěžoval. Vždycky jsem chtěl být Alfou. Připravoval jsem se na to od chvíle, kdy jsem začal chodit, ale v poslední době se všechna motivace, kterou jsem cítil, pomalu vytrácela.
Chtěl jsem od života víc.
Moje sestra si nedávno našla svého druha a bez ohledu na to, kolikrát jsem to popíral, záviděl jsem jí. Byla mladší, a přesto žila svůj život s mužem, kterého milovala.
Přál jsem si mít někoho, s kým bych mohl tento život sdílet.
A ne jen tak někoho, chtěl jsem ji. Chtěl jsem Lyru.
Ale nevím, jak bych ji měl začít lákat zpět do svého života poté, co jsem ji po smrti jejího otce poslal pryč. Věděl jsem, že mi ještě neodpustila.
Nikdy neodpověděla na žádný z mých dopisů, dokonce se ani neobtěžovala mě vidět, když jsem ji navštívil v její internátní škole. Vždycky se se mnou odmítla setkat.
A pak se před pár měsíci objevila na oslavě Spojení Delilah, v náručí Alfy Rowana.
Už když jsme byli děti, Rowan na Lyru upíral zrak. A vypadalo to, že teď tvoří pár.
Možná už bylo pozdě.
Zvonění!
Zvuk vyzvánějícího telefonu mě vrátil do přítomnosti. Pohlédl jsem na hodiny na zdi a viděl, že je skoro devět hodin večer.
Kdo sakra volá v tuhle noční hodinu?
Chtěl jsem hovor ignorovat, ale pak jsem si vzpomněl na Delilah, svou sestru. Možná volá ona.
Odkašlal jsem si a pak zvedl sluchátko. „Smečka Cobalt Glades, u telefonu Alfa Declan,“ odpověděl jsem velmi chladným hlasem.
A nepřišla žádná odpověď. Počkal jsem pár vteřin, ale nic.
Chystal jsem se hovor ukončit, když se ozval slabý, jemný hlas: „Alfo?“
Zavřel jsem oči a opřel se o opěradlo sedadla. Ten hlas jsem poznal, i když jsem ho dlouho neslyšel.
Srdce mi prudce bušilo a hlavou se mi honilo mnoho myšlenek. Proč volá? Nikdy mi ani jednou nezavolala.
„Lyro?“ Můj hlas zněl chraplavě a já měl chuť se udeřit, protože to znělo tak zoufale.
„Vyrušila jsem tě?“ Její hlas byl tak jemný, působil konejšivě. Mohl bych ho poslouchat celý den a neomrzelo by mě to.
„Ne. Pro dnešek už jsem skončil. Děje se něco? Jsi v pořádku?“
„Ano, jsem v pořádku. Jen mě napadlo...“ Odmlčela se a zhluboka vydechla.
„Napadlo tě?“ Slyšel jsem svůj vlastní dech. Musel jsem se ovládat.
Bylo úžasné, jak jsem se dokázal ovládat téměř ve všem, ale když šlo o ni, vždycky jsem bojoval.
„Jen mě zajímalo, jestli víš, že budu maturovat a za pár dní máme slavnostní vyřazení.“
„Ano, tvůj ředitel mě už informoval.“
„Přijedeš?“ zeptala se téměř neslyšným hlasem.
„Ano.“ Chtěl jsem říct víc, třeba že bych si to za nic na světě nenechal ujít. Nebo jak se těším, až si tě vezmu zpátky k sobě. Ale všechna slova mi uvízla v hrdle.
„Dobře. Jen jsem se chtěla ujistit.“
„Budu tam. Uvidíme se tam.“
„Dobře.“
„Dobře.“
Ticho. Vím, že hovor by měl tady skončit, ale nechtěl jsem ještě položit telefon. Místo toho jsem poslouchal její dech.
„Alfo?“ Nakonec prolomila ticho mezi námi.
„Hmm...“
„Vezmeš mě s sebou domů, nebo mě umístíš někam jinam? Po maturitě už tu nemůžu zůstat.“
„Beru tě s sebou domů.“ Kousl jsem se do spodního rtu a čekal, až se proti mému rozhodnutí ohradí.
„Dobře.“
Ticho.
Ale tentokrát to bylo příjemné ticho. Pojede se mnou domů a tentokrát mě neodmítla.
„Ehm, Alfo... mohl bys mít na sobě oblek, až sem přijedeš?“ V jejím hlase jsem cítil zaváhání a nad její otázkou jsem povytáhl obočí. Ne že by mi oblek vadil.
„Oblek? Je to předepsané oblečení? Tvůj ředitel mě o tom neinformoval. Ale děkuju, žes mi to řekla.“
„Hmm... Ne, na maturitní obřad žádný dress code není... ale po něm máme maturitní ples.“
„Ano, o tom mě informovali. Rezervoval jsem si hotel poblíž. Mohl bych tam zůstat a počkat na tebe, a pak bychom po tvém plese jeli domů.“
„Dobře... Ale říkala jsem si, jestli bys mě na ten maturitní ples nechtěl doprovodit? Máme dovoleno vzít si jednoho hosta...“
Nad jejími slovy se mi na rtech objevil úsměv. Ona mě pozvala jako svůj doprovod na maturitní ples?
„Ale... ale... jestli nemůžeš, tak Rowan říkal, že může...“ zakoktala se.
Nenechal jsem ji domluvit. „Budu tam v obleku a doprovodím tě na tvůj maturitní ples.“ Neexistovalo, že by v tomhle Rowan sakra vyhrál.
Byl jsem její první volba. Cítil jsem, jak celé mé tělo ožívá.
„Dobře. Tak se uvidíme.“ Její hlas zněl tentokrát veseleji.
„Ano, uvidíme se tam.“
„Děkuju, Alfo.“
„Declane. Je to Declan, Lyro.“
Právě když jsem si myslel, že noc už nemůže být lepší, začala se chichotat a já si dokázal představit ten široký úsměv na její krásné tváři. „Děkuju, Declane. Dobrou noc...“
„Dobrou noc, Lyro...“
„Můžu ti zítra nebo pozítří zavolat znovu?“ zeptala se narychlo. Možná si myslela, že už hovor ukončuji. Ale já se zatím položit nechystal.
„Samozřejmě, volej kdykoli.“
„Můžu ti zavolat později?“ Její tón byl škádlivý.
„Později?“ upřímně jsem se zasmál a ten úšklebek na tváři jsem prostě nedokázal smazat. „Nemáš zítra vyučování? Měla bys spát.“
„Mám. Fajn, půjdu spát.“ Pravděpodobně teď špulila rty.
„Zůstaň na telefonu. Zítřejší ranní hodinu můžeš vynechat...“
„A ty nemusíš zítra pracovat? Měl bys spát...“ napodobila moje slova.
Jsem sakra Alfa, ale připadal jsem si jako teenager, který mluví po telefonu s holkou, do které je blázen. Ale sakra, byl to tak dobrý pocit!
„Mám, ale jsem tu Alfa. Můžu vynechat i svou ranní práci...“
„Zneužíváš svou moc,“ zasmála se a u srdce mě hřálo, že slyším její štěstí.
„Já vím. Ale nestává se každý den, že mi voláš.“
¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨¨
LYRA.
„Já vím. Ale nestává se každý den, že mi voláš.“ Jeho hlas byl tak sametový, že jsem se musela usmívat pokaždé, když promluvil.
Opřela jsem se zády o zeď, jak jsem seděla na podlaze v přijímací místnosti na koleji. Netušila jsem, že rozhovor s ním ve mně znovu rozdmýchá ten oheň, který jsem v sobě pro něj měla.
Chyběl mi. A nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím.
Vím, že bych se na něj měla zlobit, ale ve chvíli, kdy jsem ho před pár měsíci uviděla na obřadu Spojení Delilah, se veškerá nenávist, kterou jsem k němu cítila, prostě rozplynula. Pořád mě bolelo, že mě opustil, ale nemohla jsem si pomoct a propadala jsem mu čím dál víc.
Asi že staré zvyky se těžko opouštějí.
„Nevěděla jsem, že ti smím volat,“ řekla jsem mu, ale byla to lež. Vždycky mi nechával vzkazy, ať mu zavolám, ale já to nikdy neudělala. A teď jsem si přála, abych to udělala.
„Lyro...“
„Hmm...“
„Nemůžu se dočkat, až tě uvidím.“ Jeho hlas zněl chraplavě a po celém těle mi z toho přeběhl mráz.
Navzdory té vzdálenosti mě Declan dokázal dostat do kolen. Ještě že jsem už seděla, jinak bych spadla na zadek.
„Já taky...“ Zavřela jsem oči a na rtech se mi vytvořil úsměv.
Potom už nikdo nic neříkal, ale zůstali jsme na telefonu a jen poslouchali dech toho druhého. Pro ostatní by to možná byla nuda, ale já bych tu mohla zůstat celou noc a poslouchat ho.
Dokud nebyl můj pohádkový moment přerušen.
„Lyro? Potřebuješ na tom telefonu ještě hodně času? Potřebuju taky zavolat domů...“ Do uší mi dolehl dívčí hlas, který mě vytrhl z mého snění.
Otevřela jsem oči a cítila, jak mě pálí tváře z trapnosti, že mě v téhle pozici někdo načapal.
Zavrtěla jsem hlavou a pak jsem tiše zašeptala do sluchátka. „Declane...“
„To je v pořádku,“ odpověděl. „Slyšel jsem, co říkala. Můžeme si promluvit jindy. Zavoláš mi zítra?“
„Ano, zítra zavolám. Dobrou noc, Declane.“ Na rtech se mi objevil úsměv, těšila jsem se na to, že jeho hlas znovu uslyším.
„Dobrou noc, Lyro. Sladké sny...“