Elowen

Seděla jsem sama ve svém pokoji a přemýšlela, co dělat. Nemohla jsem uvěřit, že to došlo až sem. Krveprolití jsem měla stále v živé paměti a ještě jsem se nevyrovnala se smrtí svých přátel. Můj otec to nezvládal dobře. Náš Alfa, Beta i Gamma byli zabiti a jejich rodiny při útoku vyhlazeny. Jediným důvodem, proč jsme byli ušetřeni, bylo to, že se můj otec vzdal. Naše smečka stále truchlila a pochybovala jsem, že se někdy přeneseme přes to, co se stalo. Bylo mi teprve devatenáct let.

Můj otec mě přišel zkontrolovat do ložnice. Věděla jsem, že mi chce říct něco důležitého, ale zvažoval jak.

„Elo, jak to zvládáš?“ zeptal se, zatímco se posadil na pohovku v mém pokoji.

„Všichni moji přátelé jsou pryč, tati. Už nemám žádné kamarády. Možná nikdy nenajdu svého druha. Je to noční můra,“ plakala jsem. Přišel si sednout ke mně na pelest postele a objal mě. Vyplakala jsem si srdce při vzpomínce na tu hroznou událost, která se stala.

„Vím, že je to těžké, a nemůžu ti slíbit, že to bude lehčí, dítě mé,“ řekl a já plakala dál.

Otec si povzdechl a já cítila jeho únavu. Byl vyčerpaný. Byl ochotný zemřít, ale musel se vzdát kvůli mně. Nevěděla jsem, jestli mu mám být za jeho rozhodnutí vděčná, nebo ho za to nenávidět. Mnoho členů smečky mu bylo vděčných. Jeho rozhodnutí vzdát se přimělo smečku Obsidian ušetřit naše životy. Už přebírali všechno. Dozvěděla jsem se, že jejich Alfa je kretén, je velmi panovačný a nikdy se neusměje. Měl spoustu peněz a vlastnil několik území. Naše území bylo jen dalším přírůstkem do jeho rozsáhlé sbírky. Pochybovala jsem, že nás bude považovat za dostatečně výjimečné, aby nás ušetřil otroctví.

„Nerad ti to říkám,“ začal otec a já zpozorněla, protože jsem věděla, že cokoli řekne, nebude se mi líbit.

„Aby nás Alfa Killian zcela pohltil, musím tě za něj provdat, abych dokázal, že naše loajalita a kapitulace jsou upřímné,“ řekl. Šok z jeho slov mě přiměl prudce se odtáhnout a vstát.

„Cože!“ zeptala jsem se otce a usilovně se snažila zpracovat jeho slova. O čem to proboha mluvil? Bylo mi teprve devatenáct. Byla jsem panna a ještě jsem nepotkala svého druha. Nežila jsem a neužívala si života dost dlouho na to, aby byl můj život takhle darován. Začala jsem panikařit a těžce oddechovat.

„Musíš se uklidnit, Elo. Je to zcela mimo mou moc. Byl to on, kdo si o tebe řekl. Vím, že to udělal jen proto, aby vyzkoušel mou loajalitu. Kdybych odmítl, znamenalo by to prostě, že jsme se mu nepodrobili,“ snažil se mi to vysvětlit, ale já zavrtěla hlavou.

„Ne, tati. Můj život nemůže být použit k vykoupení míru,“ namítla jsem.

„Co navrhuješ? Že řeknu ne a on nás všechny vyvraždí, protože to prostě může udělat?“ řekl a já dál kroutila hlavou.

„Ten muž ke mně nic necítí. Ani já k němu nic necítím. Je mi teprve devatenáct, otče. Alfovi Killianovi je devětadvacet. Už měl svou družku. Miloval a žil. Je to vůči mně nespravedlivé,“ řekla jsem, ale věděla jsem, že mě otec neposlechne, a tak jsem udělala jedinou věc, kterou jsem uměla. Utíkala jsem.

Vyběhla jsem ze dveří, z domu a utíkala. Nechtěla jsem se proměnit, protože by to znamenalo, že do cíle dorazím nahá, takže jsem zůstala v lidské podobě.

Nepřemýšlela jsem. Potřebovala jsem se dostat k Alfovu sídlu, potřebovala jsem ho podráždit a přimět ho, aby svazek odmítl. Potřebovala jsem, aby mě viděl jako nehodnou. Běžela jsem.

Alfu Killiana jsem nikdy předtím neviděla, ale věřila jsem, že ho v davu poznám. Slyšela jsem, že jeho vzhled je docela zastrašující. Běžela jsem, dokud jsem nedorazila k sídlu našeho bývalého Alfy, které bylo nyní součástí sbírky Alfy Killiana. Lapala jsem po dechu a těžce oddechovala, ale nehodlala jsem zastavit.

Když jsem dorazila na místo, všimla jsem si, že před budovou hlídají nebezpečně vyhlížející muži. Žádný z nich nebyl členem naší smečky. Tohle bylo ono. Došla jsem tak daleko. Teď už jsem se nemohla vrátit, a tak jsem zamířila k domu. Ve chvíli, kdy jsem se přiblížila, byli muži ve střehu. Cítili mě. Vyšla jsem z lesa na volné prostranství a okamžitě mě zadrželi.

„Žádám setkání s Alfou!“ křičela jsem, když mě přitiskli k zemi a spoutali stříbrem. Řetěz pálil, ale odmítla jsem jim dopřát to uspokojení, že mě uvidí plakat.

„Chci vidět Alfu!“ křikla jsem znovu a slyšela jsem, jak se mi někteří z nich smějí.

Odvedli mě do čekárny a někdo ke mně přistoupil. Byl to statný muž s hnědými vlasy. Jeho zelené oči vypadaly velmi nebezpečně a impozantně. Zírala jsem na něj a ani na vteřinu jsem neuhnula pohledem.

„Co chceš od Alfy Killiana?“ zeptal se ten muž.

„Musím s ním mluvit,“ řekla jsem a udržela si sebevědomí, přestože moje vlčice začínala mít pocit, že přijít sem byl hrozný nápad. No, pro mě už nebylo cesty zpět. Já i má vlčice se s tím budeme muset vypořádat.

„Máš schůzku?“ zeptal se mě a já zavrtěla hlavou.

„Tak dobrá, objednej se na schůzku,“ řekl a otočil se.

„To bohužel nemůžu udělat, protože mě za něj můj otec hodlá provdat,“ řekla jsem a muž nadzvedl obočí a přeměřil si mě pohledem. Věděla jsem, že se snaží zjistit, jestli lžu, ale když viděl, že ne, odmlčel se.

„Ty jsi Vanceova dcera?“ zeptal se.

„Deltova Vance,“ opravila jsem ho.

„Už ne,“ odpověděl a já se rozzuřila ještě víc. Vzali nám všechno, i otcův titul a respekt. Tak proč by si mě chtěl brát?

Chystala jsem se položit velmi hloupou otázku, když jsem z Alfovy kanceláře zaslechla hluboký, impozantní hlas. Kdybych nebyla v tak mizerné náladě, ten hlas by se mi líbil. Byl nesmírně mužný a troufalý.

„Pojď za mnou,“ řekl hnědovlasý muž a já na něj povytáhla obočí. Když mu nedošlo proč, zatřásla jsem spoutanýma rukama. Sundal mi řetězy. Přestože byly mé ruce volné, zápěstí jsem měla popálená a věděla jsem, že potrvá den nebo dva, než se úplně zahojí. Ten parchant si na jejich sundání vzal rukavici. Nebyl ani dost chlap na to, aby se jich dotkl holýma rukama.

Vešla jsem do kanceláře a tam byl. Jeho tvář odpovídala jeho hlasu. Pohledný a impozantní. Nikdy jsem neviděla žádného muže tak mužného a tak pohledného, jako byl on. Jeho tmavé vlasy a oči byly dokonalé. Jeho tvář vypadala tak nebezpečně. Vypadalo to, jako by se nikdy neusmál, a cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Tenhle muž by mohl být snadno objektem ženských fantazií, ale naneštěstí stál na špatné straně barikády a já nebyla připravená se rozplynout v přítomnosti nepřítele.

„Co chceš? Nemám na tebe celý den,“ řekl tím nejhnusnějším způsobem, a já se vypjala, abych mu ukázala, že se ho nebojím.

„Nechci si tě vzít. Prosím, žádej o něco jiného,“ řekla jsem a šla přímo k věci. Chvíli na mě zíral.

„Nebo co?“ zeptal se mě a jeho otázka mě zaskočila. Nepřišla jsem mu vyhrožovat, ale on mé slova jako hrozbu vzal. Stála jsem tam beze slova a cítila se nesvá. Upřímně jsem na jeho otázku nedokázala odpovědět.

„Nic,“ řekla jsem nakonec upřímně nám oběma.

„Hloupá holka, neměly jsme sem chodit,“ ozvala se mi v hlavě moje vlčice, ale já se rozhodla ji ignorovat.

„Muž jako vy by se neměl zaplétat s někým, jako jsem já,“ řekla jsem a on nadzvedl obočí tím nejprotivnějším způsobem.

„Jak to myslíš?“ zeptal se a já věděla, že si v přítomnosti tohoto muže musím dávat na slova pozor.

„Jsem nikdo. Jsem si jistá, že ve vaší smečce jsou velmi atraktivní ženy. Nemusíte se zatěžovat s devatenáctiletou nulou. Prosím, buďte si jistý, že máte plnou loajalitu smečky. nepotřebujete mě, abyste je přiměl k poslušnosti,“ snažila jsem se mu to vysvětlit a on zavrtěl hlavou.

„Smečka není problém. Musím si být jistý, že se tvůj otec bude chovat slušně,“ řekl mi a já přemýšlela, proč mu tak záleží zrovna na otcově loajalitě.

„Tvůj otec je Alfův bratr, a to z něj dělá také Alfu. Nechal jsem ho žít jen proto, že se vzdal, a nemám s ním žádné spory, ale nehodlám si někoho jako on nechat nablízku bez kontroly. A máš pravdu. Nejsi pro mě dost dobrá a nikdy nebudeš. Budeš jen formou pojistky. Ženy jako ty mě neoslovují a někdo jako ty nezvládne mé touhy. Svatba se uskuteční přesně z toho důvodu, který jsem ti řekl, a pokud utečeš, zlikviduji tvého otce i smečku. Nepotřebuji je. Teď opusť mou kancelář,“ řekl mi a já se cítila ponížená, ale nedala jsem to na sobě znát.

„Ty taky nejsi můj typ. Přišla jsem sem jen proto, abych si ušetřila mučení z manželství se starcem,“ řekla jsem a chystala se otočit a odejít, když mě ten hnědovlasý pitomec zadržel.

„Tentokrát jsi to přehnala, Elo,“ řekla má vlčice, panikařila a připravovala se na boj.

„Věřím, že jsi o mně nikdy předtím neslyšela,“ řekl Alfa Killian s kamennou tváří. „Nebudu tolerovat neúctu. Až se mnou příště promluvíš takovým způsobem, naložím s tebou nemilosrdně. Teď vypadni z mé kanceláře,“ řekl chladně a klidně. Vyšla jsem z kanceláře a opustila budovu. V momentě, kdy jsem byla v lese, jsem se proměnila a začala utíkat.