Elowen

Následujícího rána se ozvalo zaklepání na mé dveře a já spěchala zjistit, kdo to je. Otevřela jsem a uviděla hnědovlasého muže, který na mě upřeně hleděl. Věřila jsem, že je to beta Alfy Killiana, ale bylo mi to úplně jedno.

„Co chceš?“ zeptala jsem se ho úsečně a nezúčastněně.

„Dobré ráno, Elowen. Jsem Beta Mitchell,“ představil se. Věděla jsem, kdo to je, jen jsem ho nepovažovala za svého betu.

„Co chceš?“ zopakovala jsem otázku a on se na mě usmál. V jeho očích byl záblesk, který mě přiměl věřit, že cokoli mi hodlá říct, nebude dobré.

„Alfa mě požádal, abych tě vycvičil,“ řekl a já se na něj zamračila.

Proč by ho Alfa žádal, aby mě cvičil? Už jsem byla vycvičená bojovnice; dokázala jsem se o sebe postarat. Nepotřebovala jsem, aby mě Mitchell cvičil.

„Kvůli čemu?“ zeptala jsem se.

„Připrav se. Výcvik začíná hned teď. Sejdeme se v tělocvičně,“ řekl a otočil se k odchodu. Musel si mě s někým splést, pokud si myslel, že sem může jen tak přijít a komandovat mě.

„Řekni svému Alfovi, ať si pro mě přijde sám!“ zavolala jsem na něj a zabouchla dveře.

Sedla jsem si na postel, vzteklá a frustrovaná. Proč se mi ten chlap snažil dostat pod kůži? Proč mě prostě nemohl nechat na pokoji a chovat se, jako bych neexistovala? Proč mi prostě nedovolil zapomenout na mou situaci? Seděla jsem na posteli, ustaraná a nesvá.

„Co si myslíš, že děláš?“ uslyšela jsem v hlavě Killianův vtíravý hlas.

„Jak to vypadá?“ odsekla jsem mu.

„Obleč se a okamžitě se setkej s Mitchellem v tělocvičně!“ přikázal mi svým alfovským tónem, ale já jsem byla zběhlá v boji proti nátlaku.

„Pokud mě nehodlá ošukat, pak mě nemá co naučit,“ řekla jsem mu a on zmlkl.

Protože neodpovídal, věřila jsem, že jsem hádku vyhrála. Vzala jsem si jogurt ze snídaňového podnosu, který mi přinesli, a rozhodla se odměnit jeho lahodnou chutí.

Někdo mi vyrazil dveře a já okamžitě zaujala bojový postoj. Zírala jsem ke dveřím, vyceněné zuby, vytažené drápy a vrčení. Pak jsem uviděla Alfu Killiana a uvolnila se.

„Nemůžu uvěřit, že jsi vyrazil zámek,“ řekla jsem mu, ale v jeho očích byl takový hněv, že jsem dostala strach. Pokusila jsem se ustoupit, ale nebylo kam. Ten muž soptil a já jsem s ním nechtěla být v jedné místnosti.

Alfa Killian mě popadl a přitiskl ke zdi, ale snažil se nebýt hrubý. Byla jsem vyděšená. Zírala jsem na něj se slzami strachu v očích a on mi pohled oplácel hněvem.

„Jak dlouho mě ještě hodláš nerespektovat!“ zeptal se mě a já nezmohla na slovo.

„Když ti řeknu, abys něco udělala, tak to uděláš!“ řekl a mně se podařilo sebrat trochu odvahy.

„Nejsem žádná otrokyně, kterou můžeš komandovat. I když to nerada říkám, jsem tvoje žena a měla bych být lunu, ale ty ses rozhodl mě nerespektovat a ponížit na nic. Nejsem součástí tvé smečky, takže s nimi nemusím trénovat,“ řekla jsem a on se s frustrací odtáhl.

Zasmál se a prohrábl si prsty vlasy.

„Ty musíš být vtip, Elowen Vance. Každý se tu dokáže bránit. Každý kromě tebe. Nepotřebuji vedle sebe žádnou přítěž,“ řekl a já se rozzuřila.

„Nepotřebovala jsem nikoho z vás, aby mi pomohl zlikvidovat toho rogue vlka, který mě tuhle noc napadl,“ upozornila jsem ho.

„Přesně tak. Skoro jsi zemřela při likvidaci jednoho jediného vyvrhele,“ řekl a snažil se, aby to, co jsem udělala, vypadalo bezvýznamně.

Přistoupila jsem k němu a podívala se mu přímo do očí.

„Kdybys provedl vyšetřování, jak by Alfa měl, věděl bys, že to nebyl jen tak nějaký rogue, byl to Alfa vlk, ze kterého se stal vyvrhel, a za druhé, byla jsem napadena ze zálohy, a přesto jsem to přežila. Nezahrávej si se mnou, Alfo Killiane. Nejsem jako můj otec,“ řekla jsem mu.

„Obleč se a jdi na trénink,“ řekl mi tentokrát bez alfovské autority.

„Jak jsem řekla, Alfo, pokud mi Mitchell nehodlá dávat lekce v posteli, nemám zájem,“ řekla jsem a posadila se na pelest postele.

Přišel ke mně, zvedl mě a vynesl z pokoje. Věděla jsem, že kopání a křik by ho nepřiměly mě pustit, tak jsem se mu uvolnila na rameni a rozhodla se užít si tu bezplatnou hrbolatou jízdu.

Došel do haly a postavil mě na zem. Bylo tam hodně lidí.

„Elowen Vance má pocit, že je příliš zručná na to, aby s námi trénovala!“ oznámil všem a já se trochu zastyděla. Podívala jsem se na něj s pocitem zrady. Náš rozhovor měl zůstat mezi námi, ale on z něj udělal veřejnou záležitost.

„Co si myslíte, že bychom měli s touto pyšnou vlčicí udělat?“ zeptal se a nikdo nic neříkal.

„Velmi dobře, Alaricu a Sorene,“ řekl a dva nebezpečně vyhlížející muži vykročili vpřed.

„Proměňte se a dejte téhle vlčici lekci,“ řekl a odstoupil ode mě, aby mohl přihlížet. Lumina se rozzuřila a byla připravena zabíjet. Drápy mi vyrostly, zuby se prodloužily a začala jsem na ně vrčet. Měla jsem na Alfu Killiana vztek, že mi tohle udělal. Ten muž se mě snažil ponížit. Hodlala jsem mu tu radost upřít.

„Nemějte slitování!“ slyšela jsem, jak jim dává pokyn, a někteří členové smečky vypadali ustaraně. Dokonce jsem slyšela, jak někteří nad jeho slovy zalapali po dechu. Připravila jsem svou mysl. Lumina i já jsme byly cizinci; musely jsme bojovat jako cizinci. To, že proti nám postavil dva silné vlky, znamenalo, že chce naši hádku vyhrát za každou cenu. Nechtěla jsem mu tu satisfakci dopřát. Byla jsem zraněná a hodlala jsem si svůj vztek vybít na těch dvou ubožácích. Řekl jim, aby neměli slitování; musela jsem jim to oplatit stejnou mincí.

Lumina na ně zavrčela a oni jí to oplatili. Jeden byl po mé levici, druhý po pravici. Jejich oči byly žluté, což znamenalo, že se k nim přidali jejich vlci. Zavrčeli, proměnili se, čelisti dokořán, tlapky připravené a vrhli se na mě.