< Varick >

Na smrtelné posteli mi otec předal korunu, ale nechal mě přísahat, že si do tří dnů najdu královnu.

Tři podělané dny.

Vzhledem k tomu, že umíral a že jsem po trůnu toužil celý život, jsem samozřejmě musel souhlasit, ale hluboko v nitru jsem věděl, že lžu.

Střih o deset let později – své přání jsem stále nesplnil a v mysli se mi neusídlila ani špetka výčitek.

Nenáviděl jsem ženy. Všechny obecně. A to pravděpodobně pramenilo z toho, že se moje matka Olyra, královna Aethelgardu, rozhodla lehat s jiným mužem. S mnoha muži. Měla nenasytný apetit pro všechno, co se týkalo penisů. Můj otec bohužel nestačil. Nakonec ji, hnán šílenou žárlivostí a zradou, zabil. Vědělo o tom jen pár lidí a království bylo krmeno lživými informacemi, že zemřela na nemoc.

V poslední době na mě moji ministři tlačili, abych si pořídil královnu. Nebo alespoň vlastnil harém, který by uspokojoval mé sexuální potřeby.

Ti ministři, kteří to dělali – ti už jsou teď dva metry pod zemí. A ten harém, který založili? No... řekněme, že mi moje armáda byla vděčná.

Nemám ze žen strach, to opravdu ne. Hnusí se mi a celé království to ví.

Proto byla většina, ne-li všichni zaměstnanci hradu, muži. Ženský personál se musel schovat, kdykoli jsem byl nablízku, jinak by jim na místě sťali hlavu.

Ale nepochopte mě špatně. Jako král jsem laskavý. Jsem spravedlivý. A dbám na blaho svého lidu, ať už jde o opačné pohlaví, nebo ne.

Jen prostě nechci ve svém hradě vidět ženu, ani se nehodlám zaobírat myšlenkou na královnu.

Takže, s ohledem na řečené, si dokážete představit, jak jsem byl překvapený, když se pode mnou náhle zhmotnila žena právě ve chvíli, kdy jsem se chystal padnout do postele.

Naše pohledy se střetly, oba jsme je měli vytřeštěné překvapením a zmatkem. Ruce měla rozpažené do stran, hrud’ se jí zvedala a klesala v překotném rytmu. Nohy měla roztažené. Byl jsem mezi nimi a nemohl jsem popřít krátký tlak své náhlé erekce proti té masité části v jejím podbřišku.

Nejdřív jsem pocítil odpor, ale v další vteřině jsem pocítil...

Ne. Určitě to byl jen přelud mé mysli.

Abych se vrátil k věci, mé ruce byly paralyzovány, nevěděl jsem přesně, co dělat. Měl jsem ji odstrčit? Měl jsem ji zvednout z postele a přitom ji čapnout za ten vodopád hnědých vlasů? Nebo jsem ji měl nechat stít, jak bych obvykle nařídil svým strážím – ne že by se to do dnešního dne stalo, ale názorná ukázka pro všechny mé poddané by byla skvělým nápadem, aby věděli, že skutečně držím slovo.

Žádný z mých nápadů se neuskutečnil, protože během dvou vteřin se rozletěly mé dvoukřídlé dveře a dovnitř vtrhl můj troufalý mladší bratr Elyon. Neměl ani tu drzost zaklepat na dveře mé ložnice, což znamenalo, že má problém, který mohu vyřešit jen já.

„Ó, copak to tu máme? Takže ty drby nakonec nejsou pravdivé,“ řekl a v jeho hlase byl jasně slyšet pobavený tón.

Zasténal jsem. „Tohle není to, co si myslíš.“

Zpražil jsem pohledem tu tajemnou, oněmělou ženu, vstal jsem a bleskově se od ní odtáhl. Při pohledu na ty její dvě ohavnosti – prsa – jsem se otřásl. Na sobě měla žlutou košilku, která ponechávala jen málo prostoru pro představivost. Nepřekvapilo mě to. Moje matka děvka ji nosívala, když sváděla své muže.

Zmíněný oděv byl téměř průsvitný. Obrysy jejích bradavek byly jasné jako facka. Její nohy, k mé hrůze široce roztažené, odhalovaly hladkost jejích vnitřních stehen. Naštěstí měla na sobě kousek látky, který skrýval tu opovrženíhodnou část jí jako ženy. Takovou pokrývku jsem ještě neviděl. Jak se té věci říkalo, co jsem to slyšel od svých vojáků? Kalhotky? Možná je to móda, kterou ženy mého království používají, aby slepě donutily muže k poslušnosti.

‚Možná vydám dekret, abychom se takové hrozné věci zbavili.‘

Když se naše oči znovu spojily, měla konečně dost rozumu na to, aby vypadala překvapeně a vyděšeně.

Nebylo to poprvé. Všechny ženy, se kterými přijdu do styku, ať už je to princezna z nějakého sousedního království nebo kněžka, mají v očích strach. Už znají mou pověst.

Ale tato tajemná žena, poté co projevila strach, měla v další vteřině tu drzost se na mě zamračit. Zakryla si tělo nejbližší lůžkovinou, která byla v jejím dosahu, a vrhla na mě nenávistný pohled.

„Co je to za žert?“ vykřikla. „Žádám odpověď!“

‚Ona žádá odpověď?‘

Ušklíbl jsem se. Jaká odvážná, ale lehkomyslná žena to je. Má v hlavě uvolněné šroubky? Copak neví, že jsem její král?

„Ne, já žádám odpověď, ženo.“ Svaly na mé čelisti se napjaly. Oči se mi zúžily v štěrbiny, když jsem jí pohled přímo oplácel. „Jsem tvůj král. Ty jsi však nikdo. Kdo ti dovolil se náhle zhmotnit v mé komnatě, v mé posteli, a k tomu přímo pode mnou, a dožadovat se vysvětlení?“

Najednou vypadala na okamžik ztraceně, svraštila obočí a nemohla mluvit.

Můj mladší bratr to viděl jako šanci se do toho vložit. „Nejsem si jistý, co se vy dva snažíte dokázat tím, že se chováte, jako byste byli cizinci,“ mlaskl jazykem a zašklebil se na mě, „ale zdá se mi, bratře, soudě podle toho, co jsem viděl před chvílí, že můj problém je vyřešen. Stačí mi říct, že máš ženy opravdu rád, a bude to. Jasně jsem vás oba viděl připravené k souloži. Nemůžeš tvrdit, že si vymýšlím!“

„Tohle je žert, že ano? Řekněte mi, že je to jen žert,“ vykřikla žena, její hlas byl roztřesený a zoufalý.

Nakonec se rozhodla opustit matraci a postavila se na druhou stranu postele, v dostatečné vzdálenosti ode mě a Elyona.

Budu muset nařídit služebnictvu, aby mi okamžitě vyměnili ložní prádlo.

„Byla jsem prostě u sebe v pokoji,“ pokračovala a její oči těkaly z místnosti na nás. „Slyšela jsem ženský hlas. Řekla mi, abych se dotkla obrazu. Udělala jsem to a pak jsem najednou tady. Pro mě je to sakra povedenej žert.“ Otočila se k Elyonovi s dalším zamračením a pak ke mně a pokračovala: „Kdo jste a kdo vám to nařídil?!“

Její dožadující se hlas mě vytáčel k nepříčetnosti.

Bez přemýšlení jsem přešel místnost a zamířil přímo k ní ráznými kroky. „Ženo, nikdo,“ řekl jsem, když jsem se k ní přiblížil, „opakuji, nikdo se mnou takhle nemluví. Neoprávněně jsi vnikla do královské komnaty. Prokazuješ neúctu svému králi. Hanebně ses přede mnou svlékla. Zvýšila jsi hlas na dva členy královské rodiny. Musím říkat víc? Za tvé prohřešky ti bude s prvním ranním světlem sťata hlava.“

V jejích očích se znovu mihl strach, ale trvalo to jen krátce, protože se náhle rozesmála. Byl to hluboký smích od srdce.

„Panebože, ty jsi ten nejlepší herec, jakého jsem v životě viděla!“ Položila mi ruku na nahé rameno a poplácala mě. Poplácala mě!

Ta nehoráznost té ženy...

„A ty kulisy. Páni. Detaily tohohle pokoje vypadají vážně úchvatně.“ Prošla kolem mě a pak nadšeně zkoumala znak mého království vyšitý na mém povlečení. „Páni,“ vydechla a úsměv jí zářil od ucha k uchu.

Na okamžik mě to vyvedlo z míry. Její úsměv byl odzbrojující.

„Vážně, co jste to udělali, co? Pronajali jste pro mě celý ten zatracený Hollywood? Kdo vás najal? Určitě to byla Chloe, že jo? Moje sestřenice umí být někdy teatrální.“

O čem to ta žena blábolila?

S Elyonem jsme si vyměnili pohledy. V hlavách se nám vířil zmatek.

‚Řekni mi, že je to jen tvůj trik, abys mě přesvědčil, že pořád nenávidíš ženy, bratře,‘ spojil se se mnou telepaticky. Věnoval jsem mu přísný pohled a odpověděl: ‚Ne. Jak jsem řekl, prostě se přede mnou zhmotnila. Nepřivedl jsem ji sem a rozhodně jsme se nechystali souložit.‘

‚Páni,‘ pomalu zavrtěl hlavou a vypadal ohromeně. ‚Tomu říkám trefa.‘ Sledoval, jak se žena prochází z rohu do rohu mé ložnice a hledá bůhvíco. Znovu na mě pohlédl a přísahal bych, že jsem jasně viděl, jak mu v mozku pracují kolečka. ‚Dobře, tohle si vezmu na starosti já,‘ řekl mi a šklebil se od ucha k uchu. ‚Ty prostě... ehm... drž pusu. Nebudeš jí připadat přitažlivý, když si udržíš ten svůj odměřený postoj.‘

‚Co to má sakra znamenat?‘ zavrčel jsem, ale on mě ignoroval a místo toho s ní znovu navázal rozhovor.

„Zdá se, že jsi byla uvedena v omyl, krásko. Tohle není žert. Skutečně se nacházíš v králově komnatě. Pokud se laskavě podíváš ven z balkonu, uvidíš, že mluvím pravdu.“

Elyon ukázal na velký balkon, který jsem nechal otevřený, a vyslal jejím směrem úsměv.

Žena o tom chvíli uvažovala. Pomalu vykročila ven, cestou odhrnula dlouhé průsvitné závěsy, které tam mám, a pak se postavila doprostřed mého balkonu.

Pohled na její záda s jejími rovnými hnědými vlasy mě donutil polknout neexistující knedlík v krku. Nikdy předtím jsem v komnatě neměl ženu, natož v náručí. To, že tam stála na mém balkoně, narušilo normální tlukot mého srdce. Nenáviděl jsem to.

„Panebože, tohle je... tohle není skutečné.“ Zavrtěla hlavou a pak se k nám znovu otočila.

Přes tenkou záclonu se naše oči znovu střetly. Její pohled byl směsicí ještě většího zmatku, naprostého překvapení a děsu. Můj byl plný pýchy.

„Ale ano, jsme skuteční,“ řekl jsem a tón mého hlasu se stal tichým, dravým, „takže pokud nechceš přijít o hlavu, uděláš dobře, když ke mně budeš chovat úctu.“

Slyšitelně zalapala po dechu, ustoupila o krok a pevněji sevřela lůžkovinu. „O hlavu?“ zamumlala roztřeseně, její tvář byla obrazem skutečného strachu. „Moji...“

Pak jsem viděl, jak se jí protočily oči. Tam, kde stála, prostě ztratila rovnováhu. Řítila se k zemi rychleji, než jsem stačil zareagovat, ale naštěstí ji Elyon zachytil dřív, než se její hlava dotkla země. V celém království byl známý jako nejrychlejší vlkodlak, který existuje. No, aspoň hned po svém králi.

Hlava jí visela dolů v jeho náručí, oči měla pevně zavřené. Bylo mi jedno, co ji přivedlo do bezvědomí. Takhle bude snazší se jí zbavit.

Můj bratr se na mě podíval nespokojeně. Bylo to poprvé, co jsem ho takhle viděl.

„Bratře, prosím, neplaš ji,“ řekl a zavrtěl hlavou. „Je to moje jediná šance na svobodu.“

„O čem to mluvíš, Elyone?“ vyštěkl jsem a svraštil obočí.

Na okamžik vypadal překvapeně a pak pobavený úsměv přetvořil pochmurnou linku jeho úst.

„Rada ti to neřekla?“

„Řekla mi co?“ zeptal jsem se. Nic neunikne mé pozornosti, pokud to není něco, co záměrně ignoruji.

Elyon mlaskl a zhluboka si povzdechl.

„Otec věděl, že si po jeho smrti i přes svůj slib nevezmeš manželku,“ začal. Už po téhle větě jsem měl pocit, že se mi nebude líbit to, co přijde dál. „Takže aby ten problém vyřešil, omezil tvou vládu. Budeš se moct rozloučit se svou korunou, pokud si do čtyřiceti dnů po svých devětadvacátých narozeninách nevezmeš manželku.“

„Cože?!“ zařval jsem. Jak to sakra, že jsem o tom nevěděl?

Moje narozeniny byly za tři dny. Pro normálního muže obdařeného dobrým vzhledem a bohatstvím by bylo snadné sehnat si za čtyřicet dní manželku, ale pro mě to bylo téměř nemožné. Raději bych šel do války s říší víl, než abych se dvořil ženě.

Do prdele.

„Dokážeš si představit, jak to znělo mně,“ pokračoval můj bratr a čelist se mu napjala. „Jsem další v pořadí na trůn, ale víš, že ho nechci. Jen pomyšlení na ty povinnosti mi nahání husí kůži.“

Podíval se zpět na tu ženu a v mžiku se jeho výraz rozjasnil. Znovu se usmál.

„Zdá se však, že se na tebe Bohyně usmála, bratře. Načasování je prostě dokonalé. Podívej se na ni. Ona je tvojí vstupenkou z tvých manželských problémů. Ona je mojí vstupenkou ke svobodě.“

„Je to moje vstupenka k pořádnému bolení hlavy,“ poznamenal jsem. „Zdá se, že netuší, kde je a kdo jsme. Mám podezření, že přišla z jiné říše. Mohla by být čímkoli a to nechci.“ Vrhl jsem na ženu chladný pohled a zavrčel jsem. „Nepotřebuji manželku. Nepotřebuji královnu. Radě jsem to říkal znovu a znovu.“

„Ale tvé království potřebuje dědice,“ odpověděl Elyon. „Pokud jim ho nedáš ty, kdo jiný?“

„Ty,“ odpověděl jsem bez váhání. „Máš v klíně spoustu žen, Elyone. Pravděpodobně už teď máš hromadu potomků. Nechť je jeden z tvých prvorozených mým dědicem.“

„A riskovat vzpouru?“ zamračil se na mě. „Varicku, ty jsi právoplatný vládce. Já jsem jen tvůj nevlastní bratr. Na tyhle věci nejsem stavěný a moji synové taky ne...“ Odkašlal si a pokrčil rameny, „No... pokud nějakého mám, ale o to nejde. Jako tvůj královský poradce ti radím, abys tu ženu přijal. Proboha, vždyť se pod tebou zhmotnila. To přece musí něco znamenat!“

„Nenávidím ženy. Nenávidím jejich povahu. Hnusí se mi jejich těla,“ prohlásil jsem na rovinu. „Pokud mi s tímhle problémem nepomůžeš ty, vyřeším si ho sám. Jsem Alfa král Aethelgardu. Přepíšu otcův dekret.“

„Tak s tím ti přeju hodně štěstí,“ odsekl.

V reakci na jeho prohlášení jsem obrátil oči v sloup, pak jsem se od nich odvrátil a vyšel z balkonu.

„Odveď ji do žaláře. Tam bude hnít tak dlouho, jak to jen půjde.“