< Harper >

Probudila jsem se překvapivě bez třeštící hlavy, přestože jsem si pamatovala, že jsem ztratila vědomí uprostřed balkonu – a to přímo balkonu takzvaného krále. Měla jsem dopadnout na zem, přivodit si otřes mozku nebo si možná zlomit páteř, ale cítila jsem se stejně zdravá jako předtím, než všechen tenhle povyk začal. Buď měl ten balkon vážně měkkou podlahu, nebo byl můj pád přerušen – nepamatovala jsem si přesně, co se stalo poté, co jsem omdlela, ale v obou případech to bylo v můj prospěch.

Všechny vzpomínky na posledních pár hodin – nebo minut? nebo dní? Vážně nevím – se mi vrátily jako potopa v momentě, kdy jsem otevřela oči. Moje okamžitá myšlenka byla: ‚Ano, jsem skutečně ve fantasy světě, jak skvělé!‘ Ale moje rozumná mysl do toho skočila a připomněla mi, že ano, mojí hlavě hrozí uříznutí. Ten arogantní muž, který si říkal král, slíbil, že mi s prvním ranním světlem setnou hlavu.

Rychle jsem si prohlédla sebe i místo, kde jsem byla. Ležela jsem v posteli s velmi měkkou matrací a polštáři, na sobě jsem měla dost hedvábné krátké šaty nad kolena. Ohrnula jsem nos. Je jasné, že jsem nebyla ve své vlastní posteli a ve svém pyžamu, a to znamenalo, že se mi ty události s těmi muži nezdály.

Postel byla s nebesy, její husté závěsy byly roztaženy tak, aby matraci úplně zakryly. Uvnitř mě obklopovala tma. Musela jsem natáhnout ruku, abych dosáhla na látku a zkontrolovala okolí.

Srdce mi vynechalo úder. Byl den. Možná dokonce ráno. To znamenalo, že můj čas vypršel a pravděpodobně se brzy rozloučím se svou hlavou.

Zaplavil mě pocit děsu.

„O ne...“ zamumlala jsem a zavrtěla hlavou. „Ne, ne, ne, ne, ne! Musím najít způsob, jak se odtud dostat!“

Vydrápala jsem se z postele, vytlačila se ze tmy na světlo. Když mé nohy dopadly na studenou, lesklou podlahu, uviděla jsem dva strážné stojící u otevřených dveří vpravo, oblečené v brnění a přilbách. Vypadali vážně jako imitace ze Skyrimu se vší tou nebezpečnou aurou a špičatými, těžce vypadajícími kopími.

Přiložila jsem si ruku k ústům, abych potlačila polknutí. Navzdory jejich zakrytým tvářím jsem cítila, jak mě sledují, ale naštěstí se nepohnuli. Ani o píď. Přesně jako ti strážci v Buckinghamském paláci. Dobře.

Otočila jsem se a hledala jinou cestu z místnosti. Vlevo u postele byly druhé dveře, tak jsem se k nim pomalu přiblížila, abych nevzbudila podezření. Jakmile jsem byla uvnitř, zasténala jsem a pocítila zklamání, když jsem uviděla známé uspořádání koupelny s prosklenými stěnami a obrovským, kouřícím bazénem.

„Zjistíte, že voda je pro vaši pokožku velmi uklidňující, jakmile se do bazénu ponoříte. Vyzkoušejte to, trvám na tom,“ pronesl náhle za mnou mužský hlas.

Prudce jsem se otočila, abych viděla vetřelce, a tam stál on, muž, o kterém jsem si pamatovala, že je královým bratrem.

„Jsem vám k službám, princ Elyon, bratr krále Varicka z království Aethelgard, královský poradce Jeho Veličenstva a vyhlášený sukničkář. Smím znát tvé jméno, krásná panno?“

Místo odpovědi jsem svraštila obočí a řekla: „Zdvořilosti jsou k ničemu, když jsi tu proto, abys mi pomohl k mé zkáze.“

„Ke zkáze?“ povytáhl obočí a vypadal zmateně. „Co tě k tomu vede?“

Ušklíbla jsem se. Co ten muž hraje za hru?

„Pokud si dobře pamatuji, tvůj krutý bratr mě z hloupých důvodů odsoudil k smrti stětím.“

„Ó, ne, tím se netrap,“ rychle zavrtěl hlavou. „Jen tak plácal nesmysly. Neber si to osobně.“

„Vyhrožoval mi,“ položila jsem si ruku na hruď. „Samozřejmě, že si to beru osobně.“

Ale můj projev odvahy byl ignorován. Jen pokrčil rameny a vypadal nezúčastněně.

„Zvykneš si na to, slibuju. Navíc můj bratr nemá tuhle jízlivou náturu pořád. Zjistíš, že má i svou starostlivou stránku.“

„Co tě vede k tomu, že o něm chci vědět víc?“ zasyčela jsem. „Mám být doma. Kde to vůbec jsem a proč jsem tady?“

I když jsem fanoušek fantasy, nemyslela jsem si, že pobyt na tomto místě bude zdravý. Za prvé, nemám ponětí, jak přežít: nemám peníze, nemám žádné vlastní přístřeší, dokonce ani žádné věci a nemám tu Bandita, svého oblíbeného sibiřského huskyho, aby mi dával moji denní dávku štěstí. Za druhé, nejsem si ani jistá, kde tohle místo je. Připadá mi to jako Země, ale nevím, co jedí nebo jestli vůbec jedí. To, že používají jako jazyk angličtinu, byl bonus, ale přesto tuto výhodu převážilo mnoho nevýhod.

Muž jménem princ Elyon se zdál být mým autoritativním tónem hlasu neuržen. Dokonce vypadal pobaveně.

„No, ehm, místo abych tě vzal do žaláře podle králova přání, vzal jsem tě raději do tohoto sídla,“ odpověděl. „Tohle místo je daleko od hradu, neboj se. Je to pro tebe bezpečné místo k pobytu, zatímco vyřešíme tvou ehm... situaci. Sama jsi řekla, že ses jen dotkla obrazu a pak puf, najednou jsi byla přenesena do královy postele.“

Váhavě jsem přikývla. „Ano, tak se to dá jednoduše říct.“ Nemohla jsem pochopit, co se vlastně v mém pokoji stalo, ale aspoň jsem teď měla někoho, kdo by mohl mít informace, nebo jsem v to aspoň doufala.

„Králův odhad je stejný jako můj, možná jsi přišla z jiné říše,“ prohlásil princ. „Dokážeš se proměnit v nějaké stvoření? Ukázat tesáky? Nebo pít krev? Možná sesílat kouzla? Nechat si narůst šupiny a rohy? Nebo jsi možná jako ti vílí lidé se svou nadpozemskou krásou a neodolatelnou smyslností. Rozhodně jsi krásná a sexy, naprosto dokonalá pro mého br—–“

„O čem to mluvíš?“ zamračila jsem se. Kamkoli svou konverzací směřoval, nechtěla jsem s tím mít nic společného. Tenhle muž musel mít nějak poškozený mozek. Pokud se nepletu, určitě mluvil o věcech z kryptozoologie.

„Hmmm, soudě podle tvé odpovědi a tvých podivných reakcí včera v noci už vím, co jsi zač,“ pokýval hlavou nahoru a dolů, jako by si byl svým odhadem jistý. „Jsi člověk.“

Když to řekl, mnohokrát jsem zamrkala a na okamžik jsem se chtěla smát.

„Ty taky,“ odpověděla jsem a hodila po něm významný pohled od hlavy k patě. Chci říct, no tak, to bylo jasné. V mých očích vypadal jako člověk. Měl normálně vypadající hlavu, končetiny i trup. A dokonce měl v kalhotách bouli – možná ne tak viditelnou jako král, ale pořád bouli – v místě, kde se nachází ona anatomická část pro rozmnožování a další účely...

Princ se pak trochu zasmál. „Ó ne, ne, ne. Já jsem jiný. Já... ehm... no, tohle je těžké. Jak to říct.“ Poškrábal se na hlavě a vypadal skoro stydlivě. „Od té doby, co byly říše vytvořeny, nikdy nebyla zaznamenána zpráva, že by člověk pronikl do jiných světů. Zajistili jsme, aby lidé o naší existenci netušili, a tento zákon jsme zachovali jako posvátný, dokonce i teď. Jsi první, kdo se v tomto království objevil.“

„Říše?“ zopakovala jsem po něm a tím slovem se málem zajíkla. „To je docela silné slovo. Nechte mě hádat, vy jste stvoření, která existují jen v knihách.“

„Pche!“ Teď se ten muž opravdu nahlas rozesmál. Zlostně jsem se na něj podívala, jeho chování mě urazilo.

Naštěstí po několika sekundách přestal.

„Omlouvám se, to ode mě bylo špatné, ale nemohl jsem si pomoct. My jsme přece skuteční,“ prohlásil. „Nejsme jen postavy v knihách. Jsi v království Aethelgard. Ve světě, kde existují pouze vlkodlaci a lykani.“

A je to. Tenhle princ má vážně poškozený mozek, ale po všem, co jsem zažila včera v noci a v těchto posledních minutách, jsem rozhodně poznala, že mluví pravdu.

„Vlkodlaci... Lykani...“ Převalovala jsem každé slovo na jazyku. Zněla drsně a nezvykle a naprosto šíleně, ale jiná má část se snažila dát těm slovům smysl. „Myslíš jako v Teen Wolf nebo Underworldu?“

Princ Elyon otevřel pusu a vypadal jako hlupák. „Nerozumím tomu, co říkáš. To je v lidském světě nějaká věc?“

‚Cha,‘ moje mysl se té ironii zasmála.

„Už bych tě označila za certifikovaného blázna, nebýt tohohle divného pokoje, ve kterém jsem, nebo těch strážců okázale oblečených u dveří. Pamatuju si taky, co jsem viděla včera v noci: výhled z balkonu na osadu, o které bych věřila, že existuje jen ve fantasy světě, a pamatuju si, jak okamžitě jsem změnila místo po dotyku obrazu, jako mávnutím kouzelného proutku, takže bych řekla, že mluvíš pravdu.“

„Líbí se mi, že informace rozebíráš docela klidně,“ zašklebil se.

„Co bys chtěl, abych dělala? Křičela jako šílená? Žádala tě, abys – co? – se přede mnou proměnil? V žádném případě se to nestane. Už včera v noci jsem omdlela kvůli náhlému překvapení. Nechci, aby se to stalo znovu.“

„Smím prosím znát tvé jméno?“ náhle změnil téma. Tentokrát jsem mu v očích viděla, že to myslí upřímně.

„Harper Brooksová,“ vyhrkla jsem.

„Hm, Drottning Harper. To zní dobře.“

Na to jsem po něm hodila zmatený a ostrý pohled. O čem to mluvil? Jsem si docela jistá, že použil staroseverštinu, ale co to slovo znamená? A jak tenhle muž vůbec umí mluvit anglicky a seversky?

„Každopádně znám pár lidí, kteří by mohli mít odpověď na tvou situaci,“ prošel dveřmi do interiéru koupelny, postavil se k kouřícímu bazénu a znovu se na mě podíval. „Kteří by tě dokonce mohli dostat zpátky do lidské říše. Pomůžu ti, ale na oplátku musíš pomoct i ty mně.“

Zhluboka jsem se nadechla.

„Nejsem si jistá, jestli ti mám věřit,“ řekla jsem bez váhání.

Položil si pěst přímo na hruď a krátce ke mně sklonil hlavu.

„Jsem králův bratr. Jsem šlechtic a šlechtici vždy drží slovo. Navíc jsem ti právě zachránil život před popravou, ne?“

V tuhle chvíli v mém životě jsem si nemyslela, že by mi důvěra v něj ublížila. Vzhledem k situaci jsem stejně neměla moc výhod. V tomto království, které nazýval Aethelgard, jsem zranitelná a jakkoli jsem to nenáviděla, byl mou jedinou nadějí na přežití a návrat domů.

Syknula jsem. „Dobře, beru. Co chceš, abych udělala?“

„No, vlastně nic,“ na okamžik trochu váhal s pokračováním. „Jen... no... chci, abys zbavila krále jeho nenávisti k ženám.“

„Tvůj bratr nenávidí ženy?“ zeptala jsem se zaskočeně. Není divu, že se na mě ten pitomec včera díval jako na škodnou. Má snad gynofobii? To je drsné.

„Jo,“ odmlčel se princ, „je to problém, který království trápí už mnoho let a kvůli tomu máme potíže s pořízením dědice.“

Čelist se mi napjala. „Jestli říkáš, že mu mám odnosit děti, tak končím.“

Nepochopte mě špatně, děti miluji. Dokonce jsem se dobrovolně přihlásila k práci v nedalekém sirotčinci, abych se jednou týdně po práci starala o sirotky. Jen se mi nelíbila představa, že bych roztahovala nohy výměnou za laskavost. To je prostě vyloženě nemorální. Tak nízko bych neklesla, i kdyby to znamenalo, že se nebudu moct vrátit do svého světa a zůstanu uvízlá v téhle bohem zapomenuté říši.

„Ne,“ odpověděl rychle princ, ale pak odvrátil oči ode mě k bazénu a znovu se odmlčel. „Ne... Jen chci, abys ho svou přítomností postupně zbavila citlivosti – jen svou přítomností a možná taky navázala rozhovor? Takový, který nepovede k hádce? Můj bratr je ve svých slovech velmi přímočarý.“

V duchu jsem zasténala. „To vím. Včera v noci jsem to okusila.“

„No, dobře,“ zazubil se. „Máš náskok. Takže platí?“

„Pokud slíbíš, že se budu moct vrátit domů, tak platí,“ vypálila jsem.

„Slibuju...“ odmlčel se potřetí. Začínalo mi to lézt na nervy. Neměla bych tomu muži úplně věřit.

„Kdy začneme?“ zeptala jsem se.

Usmál se na mě a odpověděl: „Vlastně hned. Tohle sídlo je královo útočiště. Chodí sem každý den.“ Podíval se na obří skleněnou kopuli přímo nad bazénem, pár vteřin ji pozoroval a pak pokračoval: „Vlastně právě teď. Je na cestě sem, což znamená, že bych měl pravděpodobně jít. Rozhodně nechci hned po ránu schytat jeho hněv. Pravděpodobně by si dal dvě a dvě dohromady a okamžitě by mě obvinil z tvé přítomnosti tady.“

„Cože?!“ vydechla jsem, překvapená jeho slovy. Nemyslela jsem si, že uvidím krále tak brzy a navíc zrovna tady. „Myslela jsem, že se s králem setkám jen u dvora a na královských shromážděních,“ pronesla jsem, když procházel kolem mě do ložnice. „Tak je to v mém světě obvyklé, pokud nejsem rodina nebo... králova milenka, ale to nejsem. Nemyslíš, že si koleduju o rozsudek smrti, když mě tu uvidí? Rozhodně se mu nelíbilo, když jsem se včera v noci objevila v jeho komnatě.“

Princ Elyon se zastavil v chůzi a ukázal mi palec nahoru: „Budeš v pohodě. Mám v tebe velkou důvěru.“

„To není moc povzbudivé, Vaše Vý—sosti,“ zamračila jsem se na něj.

„Brzy se uvidíme na hradě.“ Mrkl na mě a bez rozloučení vykráčel z místnosti, nechal mě tam, abych se sama bránila největšímu a nejzlejšímu vlku v tomto království.

Doslova.