< Harper >

Lekce číslo jedna řádně zaznamenána. Nic nepředpokládat a nic si špatně nespočítat, pokud jde o noční stvůry této říše.

Když princ vyrazil z pokoje, zůstala jsem tam stát jako opařená a hlavou mi běželo, jak rychle se všechno odehrává. Udělal dohodu. Já ji přijala. A teď jsem nemohla z tohoto sídla odejít, přestože se blížil králův příjezd.

Pravdu říct, nechtěla jsem se s ním znovu setkat, ale má touha vrátit se do „lidské říše“ – jak tomu říkali – převážila nad mou averzí k tomu chlapovi. Musela jsem s ním jen mluvit civilizovaně a vytrvale mu být na očích, dokud se nenaučí respektovat ženy.

Nebo... dokud mě Elyon nedostane zpět do mé říše.

Zapomeňte na to, že by král respektoval ženy. S tím jeho chováním zlobra silně pochybuji, že by se kdy změnil. Vůbec kdy.

Rychle jsem zamrkala, sebrala zbytky klidu a rozhlédla se kolem. Ze všech věcí, které mě v té obrovské koupelně zaujaly, to byl bazén. Měl obdélníkový tvar. Voda vytékala z kamenného potrubí připevněného ke stěně. Způsob, jakým se hladina třpytila v paprscích slunce pronikajících skrze kopulovitý strop, mě lákal k vyzkoušení. Sám Elyon řekl, že voda bude pro mou pokožku uklidňující. Věděla jsem, že to prostě musím zkusit, než král dorazí.

Takže jsem se bez váhání svlékla a košilku s prádlem úhledně položila na nedaleký stolek pro pozdější použití.

Ve chvíli, kdy se mé nohy ponořily pod hladinu, byla jsem ztracená. Ta voda byla tak okouzlující a povzbuzující. Plán byl se namočit, trochu si zaplavat a z bazénu vylézt – dost rychle na to, aby mě král nenašel, jak si tu plavu nahá. Vzhledem k tomu, jak velké tohle sídlo bylo a kolik tu bylo pokojů, pochybovala jsem, že by šel přímo sem.

Sakra, přepočítala jsem se.

O pár minut později jsem si zrovna prsty pročesávala vlasy, když jsem za sebou ucítila přítomnost. Podle očekávání to byl král.

Mým prvním instinktem bylo vrhnout se do vody, skrýt před ním celé tělo a odplavat co nejdále. Když jsem se vynořila, byla jsem už dávno mimo jeho dosah.

Teď, soudě podle jeho lhostejného výrazu, se nezdálo, že by ho má přítomnost v jeho sídle překvapila, ale vypadal naprosto vytočeně, že používám jeho bazén.

Jeho bazén.

A to znamenalo jediné – princ Elyon mě ubytoval přímo v králových komnatách. O tomhle velmi důležitém detailu mě ani neinformoval. K čertu s ním.

Chtěla jsem poukázat na jeho hrubé chování vůči mně, ale pak jsem si vzpomněla na princova slova a naši dohodu. Možná, že zahájení civilizovaného rozhovoru pomůže, aby byl čas strávený s ním snesitelný.

Mýlila jsem se.

Nejenže měl vadný charakter, byl to navíc zvrhlík. Chci říct, že muž, který je při smyslech, by se nechtěl svlékat do naha před ženou. Tedy pokud ta žena není jeho milenka nebo tak něco.

Ale já jí nebyla. Měl se chovat slušně, a přesto to neudělal, raději mě zastrašoval svým... královským tělem a svým masivním přirozením.

Nemohla jsem to popřít. Chtěla jsem vidět víc. Chtěla jsem zírat na tvrdé plochy jeho břicha, na ty šlachy, rýhy a vypracované břišní svaly. Zatímco většina králů, které jsem znala na Zemi, měla zavalitá těla a vypouklá břicha, tenhle aethelgardský král splňoval všechny parametry aspirujícího modela pro Armaniho, a mnohem víc. Mnohem víc.

Rozhodně nezklamal ani v oddělení krásy. Byl to kompletní balíček skutečně právoplatného, dokonalého krále království.

Kdyby to jen nebyl takový kretén.

Během našeho rozhovoru ten muž pokračoval ve svém pichlavém postoji, odvážil se nazvat Zemi odpadem – za což jsem se částečně styděla – a hrubě mi sdělil, že nechce znát mé jméno.

Nemohla jsem se ovládnout. Už mi bylo jedno, jestli je to král. Prostě jsem mu musela ukázat, jak hrubý ke mně je.

Nakonec jsem jen víc přilila olej do ohně. Skutečně mi vyhrožoval a mluvil o své stránce, které je radno se bát. Musel mluvit o své monstrózní stránce vlkodlaka či lykana. Nebylo těžké to rozluštit. Sám Elyon mi řekl, že jsou takovými stvořeními.

Ale ano, přiznávám to. Způsobem, jakým se na mě vražedně díval, mě vyděsil. Nicméně v tu chvíli jsem se naučila lekci číslo dvě:

Nikdy, ale opravdu nikdy nesmím dát najevo svůj strach. Jen by to nafouklo jeho už tak přebujelé ego.

Třicet minut po tom katastrofálním setkání jsem se rozhodla bazén opustit. Opatrně jsem běžela pro svou košilku a prádlo a zamířila do sušárny. Můj plán byl opustit královy komnaty a najít si jiný pokoj, co nejdál to jen půjde. Naštěstí jsem ho cestou ven už nepotkala.

Při své snaze najít pokoj, který by odpovídal mým požadavkům, jsem procházela chodbami a schodišti. Sídlo bylo dost velké na to, aby se do něj vešlo pět fotbalových týmů i s jejich přítelkyněmi nebo manželkami, podle toho, co by se zrovna hodilo. Bylo to tak velkolepé, jak jsem očekávala. Jako Buckinghamský palác, ale s lepší a odvážnější řemeslnou prací.

Našla jsem jeden, který vyhovoval mému vkusu. Nebyl ani moc malý, ani moc velký. Měl čtecí koutek vedle velkého obývacího prostoru a krb, ve kterém byly působivě vypadající neonově červené kameny.

Ložnice byla oddělena v další místnosti, která měla okna vysoká až ke stropu. Vyzkoušela jsem postel a byla stejně měkká jako ta, kterou jsem použila v králových komnatách. Měla také rám se čtyřmi sloupky, ale místo těžkých tmavě modrých závěsů tu byly průsvitné bílé. Přesně můj styl spaní, kdybych jela na dovolenou do Karibiku.

Zkontrolovala jsem koupelnu a byla nádherná. Nebyla tak obrovská jako ta králova s bazénem, ale takhle mi to vyhovovalo víc. Prosklený sprchový kout v rohu, vana naproti němu a pult s oválným zrcadlem zdobeným jemnými liniemi a křivkami – v podstatě vše podstatné tam bylo a stačilo to k tomu, aby můj pobyt v této říši byl snesitelný.

Byla tu však jedna věc, která mi dělala starosti, a to mé oblečení. Šatník v této komnatě neměl žádné připravené šaty a pochybovala jsem, že by je ostatní komnaty měly, zvláště pro ženu, jako jsem já.

Pomyslela jsem na prince a v duchu mi svitla jiskřička naděje. Pravděpodobně byl dost inteligentní na to, aby mi příště, až se setkáme, přinesl nějaké oblečení. Problém byl v tom, že jsem netušila, kdy mě znovu navštíví.

Doufám však, že to bude brzy.

Poté, co jsem se usadila ve zvoleném pokoji, bylo dalším bodem na mém seznamu najít jídlo. Naštěstí jsem po dvaceti minutách hledání našla jídelnu a kuchyni. Nacházela se ve druhém patře sídla, hned vedle hudební místnosti a posilovny.

Ano, v této říši skutečně byla posilovna a měla typické vybavení jako ty, které jsem viděla na Zemi. Na rtech se mi objevil úšklebek při pomyšlení, že ji budu během svého pobytu využívat – ideální způsob, jak zahnat dlouhou chvíli.

V kuchyni jsem měla to štěstí, že jsem našla jídlo, a ne jen tak ledajaké, ale pořádný výběr předem připravených menu uložených v úhledné skříni podobné lednici. Vytáhla jsem talíř vaflí a ty se přede mnou zázračně změnily v horké a kouřící se jídlo. Vytáhla jsem čerstvě nakrájené ovoce a přála si, aby chutnalo jako to na Zemi. Chutnalo tak, a ještě lépe. Bylo plné chuti, bohaté na barvy i texturu.

Zdálo se, že jídlo v této říši má jakési magické vlastnosti. Bylo mi to jedno. Nestěžovala jsem si. Dokud bylo mé břicho plné, byla jsem spokojená.

Dál jsem trávila většinu času prohlídkou sídla – jeho vnitřních zdí i upravených zahrad obklopujících budovu. Usoudila jsem, že král už odešel a já se mohu svobodně procházet bez obav, že do něj narazím.

Měla jsem celé místo jen pro sebe. Nebyli tu žádní strážci jako předtím a nebyli tu ani žádní služebníci. Byl to můj vlastní kousek útočiště a já si konečně užívala čas od chvíle, kdy jsem byla do této říše přenesena.

Dokud nenastalo příští ráno...

A já si uvědomila, že jsem se radovala předčasně.

S východem slunce byla ta kyselá králova tvář to první, co jsem uviděla, když jsem otevřela oči.

Panebože, v tu vteřinu mi došlo, že mě čeká cesta...

Do hrobu.