< Varick >

Mé svaly se napjaly, když jsem se narovnal a stál hrdě a mocně v celé své kráse a nahotě. Podíval jsem se na ni. Pořád se na mě nedívala a dělala, jako by ty zářivě bílé dlaždice bazénu byly bůhvíjak zajímavé.

Ušklíbl jsem se nad jejím nezájmem.

Všech mých sto kilo váhy se ponořilo pod vodu, když jsem vstoupil do bazénu. Vybral jsem si místo na nejnižším stupínku. Mé oblíbené místo. Mělo dostatečnou výšku, abych si mohl opřít hlavu o dlaždice, a dostatečnou hloubku, abych mohl namočit dolní polovinu těla.

„Řekni mi, ženo, co má můj bratr v plánu?“ zeptal se jsem a přerušil tak napjaté ticho, které nás obklopovalo.

Opatrně pohlédla mým směrem, a když si všimla mého dostatečně decentního vzhledu, otočila se ke mně úplně a odpověděla: „Najal si mě, abych vás srovnala. Abych vás zbavila citlivosti k vašemu strachu ze žen.“

„Nemám ze žen strach. Nenávidím je. Ta dvě slova jsou naprosto odlišná.“ Věnoval jsem jí chladný pohled.

Obrátila oči v sloup ke stropu a posmívala se mi: „To je jedno.“

Kdyby byla v mém dosahu, v tu ránu bych ji za takovou drzost utopil, ale připomněl jsem si, že nejsem vrah – no, kromě rozsudků smrti, které jsem vynesl za hrdelní zločiny ve svém království – ale to je jiný příběh. Navíc by mohla být v budoucnu užitečná. Třeba se stát řešením mého současného problému. Elyon to sám říkal.

Zatraceně buď on za to, že mi tuhle myšlenku nasadil do hlavy.

„A co ti slíbil na oplátku za tvé služby?“ Odpověď jsem už věděl, ale přesto jsem se zeptal, zatímco jsem zíral zpět na kopuli stropu.

„Slíbil, že mi pomůže vrátit se do mého vlastního světa.“ Podle očekávání. Jak typické pro mého bratra.

„Myslíš lidskou říši?“ Podíval jsem se na ni zpět a uviděl vrásku na jejím čele.

„Pokud tomu tak chcete říkat, tak ano, lidskou říši.“

„Měl jsem dojem, že jsi člověk, už když jsme se potkali poprvé. Smrdíš obyčejností a špínou.“

„Proč to říkáte?“ Její hlas přešel do defenzivy.

Sotva jsem se udržel, abych se nezašklebil. „Lidská říše je tak fádní, že ji považuji za odpad,“ prohlásil jsem bez obalu.

Její výraz se změnil v silné odhodlání, vlastenectví a ochranitelství. Musí svou říši velmi milovat.

„Pak je mi líto, že to musím říct, ale neměl byste soudit tak rychle. V mé říši jste nikdy předtím nebyl,“ prohlásila.

Lekl jsem se mokrým prstem do vzduchu a podíval se na ni s pocitem nudy.

„Ó, byl jsem tam, ženo, předtím, než byly říše vytvořeny. Všechna magická stvoření žila vedle sebe, včetně lidského druhu. Odpad je pro tvou říši docela výstižný název, protože je plná odpadu.“

Zdálo se, že mi v duchu dává za pravdu, soudě podle zahanbeného výrazu na její tváři.

Znovu jsem se zašklebil, vida, že jsem měl pravdu.

Chvíli mlčela, ale po několika sekundách poznamenala s ostrým pohledem upřeným na mě. „Na krále opravdu víte, jak vyvolat válku.“

„Vyvolat válku?“ zopakoval jsem po ní zaskočeně, „s lidskou říší?“ A pak jsem se poprvé od otcovy smrti tak hlasitě rozesmál, až se to rozléhalo po celých lázních.

Viděl jsem, jak se mračí, ale bylo mi to jedno.

„To je ten nejlepší vtip, jaký jsem kdy od ženy slyšel!“ prohlásil jsem, jakmile jsem přestal, a záměrně se jí vysmíval.

„Mám jméno, víte,“ řekla přes zatnuté zuby. „Jsem Harper Brooksová.“

„Na tvé jméno jsem se neptal a nemám nejmenší zájem ho používat,“ odpověděl jsem bez váhání.

To ji neumlčelo.

„Váš bratr mi řekl, že vaše království má potíže s pořízením královny. Nemusela jsem se divit proč. Vaše příšerné chování to vysvětluje.“

„Kroť svůj jazyk, ženo, jinak...“ Narovnal jsem se ze své uvolněné polohy a probodl ji pohledem. Má bestie se chtěla ujmout vlády a proměnit se, překvapit ji tím, jak monstrózně vypadám, a možná ji i vyděsit k smrti. Jako člověk určitě ještě nikdy neviděla skutečného lykana. Její reakce by byla zábavná. Ale nakonec se mi podařilo svou bestii udržet na uzdě. „Jsem rozumný král. Odpouštím a zapomínám, ale zkus mě provokovat dál a poznáš mou druhou stránku, které je radno se bát.“

Vstal jsem, nehledě na to, jak se můj úd před ní houpal, a vyšel z bazénu. Zdá se, že si s ní jako společnicí v bazénu klidnou koupel přece jen neužiju.

„Tak co se stalo?“ Elyon vpochodoval do mé pracovny tak bezstarostně jako vždy. Jeho knížecí bílé roucho dopadlo na mramorovou podlahu s hlubokým zvukem, jak se o sebe třely zlaté korálky.

Ten zvuk jsem nesnášel. Vždycky mi signalizoval, že za mnou přišel jen proto, aby mi vyprávěl historky o svých eskapádách se svými milenkami.

Elyona jsem si oblíbil v momentě, kdy se narodil, i když jsem věděl, že nemáme stejného otce. Upřímně, byla to jediná dobrá věc, kterou ta moje matka děvka v životě udělala. Dala mi bratra, o kterého jsem se mohl starat a kterého jsem mohl chránit. Ale když Elyon dospěl, bylo dostatečně jasné, že jsme každý jiný. Rozplýval se nad ženami, chválil je a miloval je, zatímco já dělal pravý opak.

„Nezačínej si se mnou, Elyone,“ zasténal jsem za mapou, kterou jsem držel. „Víš, že mě netěší to, co jsi udělal.“

Stáhl mapu dolů a zazubil se na mě. Odměnil jsem ho zamračením, pohnul se na svém polstrovaném sedadle a začal podepisovat papíry. Barevné sklo za mnou odráželo na můj stůl barvy duhy, což mi oznamovalo, že odpolední slunce začíná zapadat. Brzy bude noc; to znamená, že zbytek večera strávím buď v běhu za hradbami, nebo ve své útulné posteli při sebeuspokojování.

„Ber to jako mou pomoc, bratře,“ odpověděl a vytrhl mě z myšlenek. „Dávám ti příležitost. Proč ji nevyužít? Pokud ji využiješ, naše problémy v okamžiku zmizí.“

„Je to člověk,“ podotkl jsem a stále se díval do papírů.

„No a co?“ Elyon dopadl na pohovku naproti mému stolu s těžkým žuchnutím. „Je to žena. Otec neřekl, že si za nevěstu musíš vzít vlčici. Navíc Harper bude skvělá Luna. Tím jsem si jistý.“

Podíval se na mě a mrkl.

Znovu jsem se zamračil. Ne díky němu, ale teď mám její jméno v hlavě. Upřímně jsem na něj zapomněl v momentě, kdy se mi o něm ráno zmínila.

„Ty jsi měl skutečně tu drzost s ní uzavřít dohodu,“ prohlásil jsem.

Odložil jsem pero, zaklonil se a klouby prstů se dotkl čelisti. Moje trpělivost docházela a klouby mi zbělely kvůli nesmyslnému dilematu, v němž jsem se nacházel. Měl jsem chuť do někoho udeřit, možná by můj bratr byl dobrým boxovacím pytlem, nebo ještě lépe doly na jihozápadě mého království, jejichž kameny dokázaly odolat mým drápům.

„Hmmm, soudě podle toho, že je stále naživu, to znamená, že můj plán funguje,“ oznámil s pyšným úšklebkem, aniž by se bál, že vyvolá můj hněv. „Pomalu se zbavuješ své nenávisti k ženám, bratře. Jsem na tebe tak pyšný.“

Zavrčel jsem na něj.

„To je nemožné, Elyone. Moje nenávist k nim je hluboká. Jen jí dávám šanci žít. Stejně se vrátí do svého světa. Nebude mě obtěžovat dlouho. Pomůžeš jí vrátit se, že?“

„Ano, samozřejmě.“ Pohnul se na sedadle a naklonil se ke mně. „Je to slib, i když... neřekl jsem ‚kdy‘ ji vrátím.“ Pak jsem v jeho očích uviděl ten šibalský pohled. „Zamysli se nad tím, Varicku, jakou příležitost ti už teď dávám. Pokud ji využiješ, udržíš si trůn. Jakmile bude tvůj problém vyřešen, může se vrátit do svého světa. Nenávidíš ženy, takže si ji nemusíš nechávat. Dokonce u ní ani nemusíš... ehm... uplatňovat svá ložnicová práva. Všichni budou spokojení. Konec příběhu.“

Ačkoli se mi jeho návrh nelíbil, po pečlivé úvaze jsem si uvědomil, že má vlastně pravdu.

Zatraceně buď on za to, že je tak dobrý královský poradce.

„Nehodlám ji žádat o ruku,“ vyhrkl jsem. Jen pomyšlení na gesto lásky – například na pokleknutí na jedno koleno – mi nahánělo husí kůži.

Elyon zavrtěl hlavou a mávl rukama. „To nemusíš. Jen s ní uzavři dohodu, Varicku. Ber to jako obchod. Jako Alfa král jsi v tom zběhlý.“

Mlčky jsem zvažoval jeho slova a ano, měl opět pravdu. Byl to neprůstřelný plán, který neměl žádné komplikace. Určitě se chytí na návnadu, zvláště když jako páku použiju její říši.

Při pomyšlení, jak napálím své ministry, se mi na rtech objevil pomalý úšklebek. Tohle bude hračka.

„Kdy se vrátíš do sídla?“ zeptal se Elyon, který už v mé tváři viděl souhlas.

„Zítra ráno po svém běhu,“ odpověděl jsem.

„Dobře. Tak já provedu nezbytné přípravy na tvou svatbu.“ Vstal a široce se usmál.