„Sejdeme se později u nás v pokoji. Můžeš vyrazit beze mě,“ řekla jsem Phoebe, zatímco se kolem nás po zápase hrnuli lidi.

Phoebe se zmateně zamračila. „Počkej. Kam jdeš?“

Zaváhala jsem. „Půjdu za Romanem. Musím si s ním promluvit.“

„To myslíš vážně? Chceš ho pozvat na rande nebo tak něco?“ zeptala se Phoebe a oči se jí rozzářily nadšením.

Zavrtěla jsem hlavou. Vždycky dělala unáhlené závěry. „Ne! Jen si s ním chci vyjasnit pár věcí.“

„Ale co když—“ pokračovala Phoebe, ale já ji přerušila. Nechtěla jsem, aby Roman odešel dřív, než ho uvidím.

„Prostě běž! Sejdeme se na kolejích.“ Otočila jsem se a zamířila k šatnám.

Co jsem Phoebe ještě nechtěla říct, bylo to, že Romana musím vidět, protože od něj potřebuju odpovědi. Věděla jsem, že Roman je sukničkář. Všichni to o něm věděli. Ale to, jak se ke mně od včerejška choval, bylo… matoucí.

Choval se jako někdo, komu na mně záleží. Roman byl milý, ochranitelský, snažil se mi dát najevo zájem. Věděla jsem, že kdokoli jiný by to bral jako znamení něčeho významného. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že si se mnou jen hraje.

Měla jsem pocit, že je jako mazaná kočka, která si hraje se svou poslední oblíbenou myší, těsně než ji celou spolkne. Musela jsem zjistit, co mezi námi je. Nemyslela jsem si, že jen proto, že se se mnou vyspal, jsme najednou přítel a přítelkyně.

To by bylo šílené a naivní. Ale prostě jsem potřebovala mít jasno v tom, co se mezi námi děje. Moje úzkost by mě jinak sežrala zaživa.

Když jsem mířila k šatnám, Chloe, ta vlkodlačice, se kterou mě Caleb podvedl, mi vstoupila přímo do cesty.

„Hledáš Caleba, že jo?“ řekla Chloe s tak samolibým výrazem, že jsem jí ho nejradši chtěla smazat z tváře fackou.

Odmítla jsem odpovědět a pokusila se ji obejít. Ale ona mě nenechala. Pořád mi blokovala cestu. Nemohla jsem se pohnout dopředu.

„Chloe, uhni mi z cesty,“ řekla jsem tichým a klidným hlasem.

Chloe protočila panenky, jako by vážnost v mém hlase byla jen nějaká hra. „Já a Caleb jsme měli jen úlet na jednu noc. To je všechno. Nesnažím se ti ho přebrat.“

Šokovaně jsem cukla hlavou dozadu. Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Chloe mluvila o tom, že se vyspala s mým přítelem, jako by se nic nestalo. Jako bych se přes to měla prostě přenést a jít dál. Připadala jsem si jako v úplně jiné dimenzi.

„To si ze mě teď děláš srandu?“ vypustila jsem ze sebe a jen na ni zírala.

„Prober se, Tesso. Měla bys být ráda, že Caleb není ten bratr Carverových, o kterého mám vůbec zájem,“ řekla Chloe.

Páni. Prostě páni. „Takže ti jde o Romana.“

Chloe pokrčila rameny s lehkým úsměvem. Vypadala, že je na sebe náležitě hrdá. „Kdo by nechtěl Alfu? Jen se na mě podívej. To je někdo, koho si zasloužím.“

Chloe o sobě vždycky věděla, že je sexy, a všichni se k ní chovali jako k té nejvíc hot vlkodlačici v místnosti. Mohla mít prakticky kohokoli nebo cokoli si usmyslela. Ale Romana zřejmě ne.

„Jsi ubohá a jenom žadoníš o pozornost, víš to? Tak co? Roman o tebe neměl zájem, tak ses spokojila s Calebem?“

„Zklapni, ty krávo,“ zavrčela Chloe. Oči jí zlostně planuly a tělo zaujalo mírný přikrčený postoj, jako by se na mě chystala skočit. Ustoupila jsem o krok, ale zůstala jsem stát pevně.

„Je mi jedno, co si o mně myslíš. A je mi úplně jedno, co Caleb dělá s tebou nebo s kýmkoli jiným.“

Otočila jsem se a pokračovala k šatnám, které byly přímo přede mnou.

Rozrazila jsem dveře vší silou, kterou jsem v sobě měla. A ocitla jsem se tváří v tvář místnosti plné vlkodlaků.

Celý hokejový tým se zrovna svlékal. Sundávali si dresy a chrániče. Polovina týmu byla úplně do půl těla. Ztuhla jsem. Co jsem si proboha myslela! Samozřejmě, že tu budou ještě všichni.

Čekala jsem, že tu Roman bude sám a bude na mě čekat. Ale to bylo prostě hloupé. Obličej mi začal rudnout. Měla jsem pocit, že se celé moje tělo vznítí.

„Co ta tady dělá?“ zeptal se jeden z hráčů.

„Já, já hledám…“ nemohla jsem ta slova vypravit z úst. Proč jsem to prostě nemohla říct jako normální člověk?

„Uh, duh, duh, duh,“ řekl ten hráč a napodoboval mé koktání. Celá místnost plná vlkodlaků se mi začala smát.

Vtom se zpoza rohu vynořil Caleb a překvapeně vykulil oči. Pak nasadil samolibý úsměv. „Aha, takže jsi mě nakonec přišla hledat?“

„Já nechtěla…“ zkusila jsem to, ale slova opět nepřicházela. Všechna ta obrovská svalnatá těla v jedné místnosti, jak na mě zírají, toho na mě bylo moc. Věděla jsem, že se jim líbí, jak si hloupá lidská holka jako já myslí, že může jen tak vtrhnout do jejich prostoru.

„Co je, chceš, abych s tebou chodil veřejně? Proto jsi tady, že jo?“ řekl Caleb. Jeho spoluhráči se smáli ještě víc. Rozhlížel se po místnosti a užíval si, že je součástí toho divadla. I když to bylo na můj účet.

„Ne—“ řekla jsem a pomalu znovu nacházela svůj hlas.

„Nevím, proč mě pořád prosíš, abych byl tvůj kluk. Ale víš co, hodím ti ohlodanou kost. Fajn, budu s tebou chodit veřejně. I když jsi jenom lidská holka a nic víc,“ řekl Caleb s úšklebkem.

„Calebe—“ Nemohla jsem uvěřit tomu odpornému způsobu, jakým se ke mně před všemi choval. Myslela jsem, že se ke mně bude chovat aspoň trochu líp.

„Ale budeš se o mě muset dělit s někým dalším, samozřejmě. Víš, že vlkodlaci nezůstávají u jedné lidské přítelkyně. Každý si z nás chce ukousnout kousek a my se o něj moc rádi podělíme,“ řekl Caleb.

Místnost vybuchla smíchy a jeden z jeho spoluhráčů k němu přistoupil a povzbudivě ho poplácal po zádech. V tu chvíli jsem svůj hlas našla. V žádném případě jsem se nenechala znovu zašlapat do země.

„Nejsem tady kvůli tobě, Calebe. Nejseš pro mě nic,“ řekla jsem nahlas. „Vlastně jsem tu a hledám člověka, který mi udělal ty cucfleky, o které ses předtím tak zajímal. Člověka, se kterým jsem strávila celou včerejší noc.“

To Calebovi ten samolibý výraz z tváře okamžitě smazalo.

„Prosím?“ vydechl Caleb.

„Chceš vědět, kdo mi včera v noci udělal víc radosti než ty kdykoliv předtím? Byl to Roman, tvůj bratr. Toho jsem přišla hledat.“

Caleb zavrčel. „Lžeš,“ řekl tichým a výhružným hlasem.

„Vlastně nelže.“ Otočila jsem se a uviděla Romana, jak se opírá o rám dveří šatny, které byly dokořán. Roman tam stál a probodával Caleba pohledem. „A aby bylo jasno, Calebe, odteď je Tessa moje.“