Puk letěl přímo na mě a já ho zachytil hokejkou, jako by se nechumelilo. Celé publikum kolem mě začalo řvát nadšením nad tím zákrokem, při kterém už to vypadalo, že puk získá soupeř.

„Roman! Roman!“ křičeli všichni z tribun. Vždycky jsem miloval ten zvuk, když lidi z hlediště skandovali moje jméno, ale nikdy jsem se tím nenechal rozptýlit. Byl jsem tu, abych hrál. Byl jsem tu, abych vyhrál.

Hráli jsme proti Železným sokolům, dalšímu univerzitnímu týmu, který patřil k našim nejtvrdším soupeřům v lize. Vždycky jsme spolu bojovali o to, kdo na konci sezóny obsadí první příčku.

Nedělal jsem si ale starosti, když jsem kličkoval s pukem mezi hráči, kteří se mi ho snažili sebrat. Vzhlédl jsem a uviděl volného Caleba. Byl dost blízko brance soupeře. Mohl by skórovat, kdyby šel přímo na věc.

Napálil jsem puk jeho směrem, co nejvíc to šlo.

Caleb se puku zmocnil. Protože kolem něj nikdo nebyl, rozhodl se předvádět. To dělal občas rád. Jen aby udržel hráče v pozoru. Taky to byl způsob, jak přimět dav, aby začal vyvolávat jeho jméno.

Caleb s pukem tancoval, točil s ním dokola. Když se k němu přiblížili hráči z druhého týmu, místo aby přihrál našemu spoluhráči, dál dělal frajera.

„Kurva, přihraj to, Calebe!“ zařval jsem. Věděl jsem, co se stane, když to neudělá—

A přesně jak jsem předpovídal, číslo 76 z opačného týmu se k němu zezadu přiřítilo a sebralo mu puk. Projel hřištěm a napálil ho přímo do naší branky.

Sakra. Podíval jsem se do davu a moje oči okamžitě padly na Tessu, jako by byla magnet, který je přitahuje. I když se schovávala v rohu, měl jsem pocit, že ji vždycky dokážu najít. Musela můj pohled vycítit, protože se otočila a podívala se na mě.

Když se naše oči setkaly, na vteřinu mě v nich udržela, než odvrátila zrak.

Bylo to přesně jako v dětství. Pokud byly naše závěsy v ložnici roztažené a naše oči se střetly, stydlivě zatáhla. Což ve mně jen vyvolávalo větší touhu po ní.

…

Když jsme byli malí, Tessa se chovala, jako by si mě skoro nevšímala. Když přišla za Calebem, prošla kolem mě jen s mírným kývnutím a neobtěžovala se ani podívat mým směrem. Nemohl jsem to vystát.

Někdy jsem ji ve škole potkal na chodbě u pítka.

„Ahoj, Tesso,“ řekl jsem a snažil se navázat rozhovor.

Jen přikývla a k hrudi si přitiskla knihy, které snad měla u sebe pořád. Skoro jako by si myslela, že ty knihy mohou sloužit jako nějaká ochrana mezi námi dvěma. Jako by si schválně vytvářela další vrstvu odstupu.

Nikdy jsem nechápal tu svou připoutanost k Tesse. Ani když jsme byli úplně malí, ani když jsme trochu povyrostli. Dokonce i ve chvíli, kdy jsem si mohl vybírat z vlkodlačic, což jsem taky dělal.

Někdy, když jsem ležel v posteli se svou poslední vlkodlačicí, podíval jsem se naproti do Tessina okna. Ať už si psala, četla, nebo se jen dívala do prázdna a snila, vždycky to byla Tessa, koho jsem si přál mít vedle sebe.

Věděl jsem, že se něco děje, když Caleb začal o Tesse mluvit čím dál míň. Dřív mi o jejich přátelství vyprávěl. Věděl, že mě štve, jak jsou si blízcí. Ale pak, před pár lety, jsem si uvědomil, že o ní už vůbec nemluví.

Pokud jsme se s Tessou nějakým způsobem ocitli doma sami v jedné místnosti, Caleb to vycítil a hned tam byl. Jako by ji nechtěl pustit z dohledu, zvlášť když jsem byl nablízku já.

Jednoho dne jsem přišel do domu a přistihl je, jak se líbají na gauči v obýváku. V televizi běžel nějaký film, ale ani jednomu z nich to nemohlo být víc fuk.

„Aha, tak hádám, že proto ses choval tak divně a sračkovitě,“ řekl jsem. Snažil jsem se mluvit klidně, jako by mi to bylo jedno, ale i já sám jsem slyšel to tiché zavrčení, které vycházelo z mého nitra. Začal jsem hořet žárlivostí a vztekem, když jsem viděl Calebovu ruku kolem Tessy.

Caleb odskočil.

„Co tu děláš tak brzo?“ vyštěkl Caleb obviněným hlasem.

„Promiň, nevěděl jsem, že jsi moje matka,“ odsekl jsem. Tessa měla oči vykulené obavami. Otočil jsem se a šel nahoru po schodech, odmítal jsem se ohlédnout.

Netrvalo dlouho a uvědomil jsem si, že Tessa nebyla jediná holka, se kterou se Caleb scházel. Byly tu i jiné holky, vlkodlačice, které vcházely do domu a zase vycházely. Vcházely do Calebovy ložnice a zase ven. Bylo jasné, že Caleb vidí Tessu jen jako hračku. Odmítal ji uznat za svou přítelkyni.

To mě vždycky vytáčelo, ale nevěděl jsem proč.

Po včerejší noci začal ten vztek, který jsem cítil z toho, jak Caleb s Tessou zachází, dávat smysl. Nazval jsem ji svou družkou. Ani jsem to tak nemyslel, ale prostě to ze mě vypadlo. Nedokázal bych ta slova udržet v sobě, i kdybych se snažil.

Nevěděl jsem, jestli je Tessa opravdu moje osudová družka. Věděl jsem jen to, že jsem včera v noci cítil s Tessou větší spojení, než jaké jsem kdy cítil s jakoukoli jinou vlkodlačicí.

„Romane!“ vykřikl někdo. Trhl jsem hlavou a byl jsem zpátky ve hře. Stál jsem tam a nikdo nebyl kolem mě. Spoluhráč na mě vystřelil puk a já se ho zmocnil. Otočil jsem se a tvrdě a rychle vyrazil k brance soupeře.

Brankář neměl šanci. Napálil jsem puk přímo mezi jeho nohy a dav šílel.

…

Z pohledu Tessy

Střádala jsem si v hlavě to, jak mě Roman nazval svou družkou. Musel to být omyl. Lidé přece nemohou být druhy vlkodlaků. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, mohou. Ale pokud by to byl ten případ, byli by odsouzeni k bezdětným svazkům.

Snažila jsem se na včerejší noc zapomenout a sledovala, jak Roman táhne puk k brance soupeře a skóruje, jako by se nic nedělo. Ale dělo. Protože Roman právě vyhrál zápas pro náš tým. Dav úplně zešílel.

Byl to úžasný hráč. Jeho rychlost, síla a dovednosti na ledě byly něco, co jsem nikdy předtím neviděla. Poprvé jsem pochopila, proč je tak populární.

Když jsem sledovala, s jakým přehledem se Roman pohybuje, nemohla jsem si pomoct a pomyslela jsem si, že by z něj byl skvělý hrdina v nějakém mém příběhu.

Stoupla jsem si, abych s ostatními jásala, s obrovským úsměvem na tváři. Caleb ke mně vzhlédl a usmál se, jako by ten úsměv na mé tváři patřil jemu. Zamračila jsem se a s výrazem naprostého odporu se od něj odvrátila. Sedla jsem si. Nikdy ho nenechám si myslet, že moje radost patří jemu.

Kousek odtud stál Roman a naše oči se setkaly.

„Sejdeme se v šatně,“ naznačil mi rty Roman.