„Představ si, že by tvá manželka i tvá milenka spadly do vody ve stejnou chvíli – koho bys zachránil jako prvního?“

Při vzpomínce na to, co jí před pár dny řekla kamarádka, pocítila Elowen u srdce bodavou bolest; byla tak prudká, až se jí zdálo, že se udusí. Strnule stála v hodovní síni, zatímco se jí nádherné modré šaty po kolena lepily na mokré tělo a ona vypadala jako zmoklá slepice.

Když ji zaměstnanci společnosti v sále uviděli, začali si mezi sebou šeptat a křenit se. Nemusela ani poslouchat, aby věděla, co o ní říkají.

„Snaží se vyšplhat po kariérním žebříčku tím, že spí s ředitelem…“

„Slyšela jsem, že chtěla ředitelovu přítelkyni strčit do bazénu!“

„Jak může být někdo, kdo se pořád tváří tak vznešeně, tak nestoudný?“

Před chvílí se Elowen procházela v zahradách hotelu The Lumiere, když k ní přistoupila Sienna, vycházející hvězda a Julianův nejnovější úlovek, a zastoupila jí cestu.

„Elowen, možná jsi Julianova zákonná manželka, ale být tebou, podala bych žádost o rozvod už jen z čistého studu. Koneckonců, nemá moc smysl zůstávat v manželství, když se musíš dívat, jak nadskakuje kolem jiných žen, že?“

Od Eloweniny svatby s Julianem byly podobné scény na denním pořádku. Pocítila v srdci ostré bodnutí a chystala se odseknout, když vtom uviděla, jak se výraz druhé dívky změnil – její aroganci vystřídala zranitelnost laních očí.

„Elowen, vím, že se ti Julian taky líbí. Nikdy bych se mezi vás nepletla, kdyby tvé city opětoval, ale on ne. Ty – aaah! Pomoc–“ Než Sienna stačila větu dokončit, strhla Elowen s sebou do jezírka.

Následovala scéna, v níž udatný hrdina přispěchal zachránit dámu v nesnázích. Elowen naneštěstí tou zachráněnou nebyla. Otřela si kapky vody z očí a pak upřela pohled k nedalekým dveřím do hodovní síně.

Neviděla jim do tváří, ale rozeznala Julianovu vysokou, štíhlou postavu. Sledovala, jak k sobě opatrně tiskne Sienninu drobnou postavu a vtiskl jí jemný polibek na čelo. Elowen si už dokázala představit tu bolest v jeho očích, když se na dívku díval. Myslí si taky, že jsem ji do jezírka strčila já?

Elowen měla pocit, jako by spolkla kyselinu. Přitiskla si ruku k hrudi; pěsti měla zaťaté tak pevně, až jí zbělely klouby.

Když se ten večer vrátila domů, ve foyer ji přivítala chůva. „Vítejte doma, paní Sterlingová.“

Elowen přikývla a zamumlala odpověď. Její pohled padl na pár černých kožených bot v chodbě.

Když si toho Martha všimla, vřele se usmála a řekla: „Paní je teď na partičce pokeru a pan Sterling se právě vrátil. Žádal, abyste za ním přišla do pracovny, jakmile dorazíte.“

Dnes mám narozeniny, pomyslela si Elowen. V hrdle měla sucho, když hleděla na Marthin nenucený úsměv.

„Propána! Paní Sterlingová, proč jste tak promáčená? Okamžitě potřebujete horkou sprchu!“

Elowen přikývla a vyšla nahoru. Když procházela kolem dveří Julianovy pracovny, její krok se zpomalil, ale zavřela oči a spěšně prošla dál.

Když Martha předtím přinesla ručníky, zmínila se, že má v pracovně kytici modrých růží. S tou myšlenkou se Elowen narychlo osprchovala a přešla k šatníku. Záměrně si vybrala světle modré šaty po kolena s jasmíny vyšitými v pase.

Když stála před jeho pracovnou, zmocnila se jí nervozita. Než však stihla zaklepat, dveře se rozletěly. Za prahem stál Julian a jeho tvář byla bez jakéhokoli výrazu.

Bez úsměvu vypadal přísně a neúprosně. V jeho pohledu byl vždy chlad, ačkoli jeho oči mandlového tvaru byly víc než schopné vyzařovat vřelé city. Elowen si ho prohlédla a viděla, že se nepřevlékl. Ve svém černém obleku vypadal impozantně a vyzařovala z něj vznešenost, která mu byla naprosto přirozená.

„Proč jsi nepřišla hned, jak ses vrátila domů?“

Když to uslyšela, zamrkala a ucítila, jak jí rudnou špičky uší. „Měla jsem na večírku mokré šaty, tak jsem se nejdřív osprchovala, než jsem–“

On se však netrpělivě otočil a vrátil se do pracovny dřív, než si stihl vyslechnout zbytek její věty. Nechal ji osamělou stát na chodbě. Pootevřela rty, jako by chtěla něco říct, ale pak se rozhodla mlčet a následovala ho dovnitř.

Pracovna byla zařízena tak, aby odrážela vkus svého pána – byla vkusná a elegantní, přičemž nábytek i doplňky byly laděny do stejné tmavě hnědé palety. Na otomanu ležela kytice zářivě modrých růží, která v místnosti tvořila jediný barevný akcent.

Elowen se při pohledu na kytici zarazila a přistoupila k Julianovi, který si právě upravoval kravatu. „Myslela jsem, že jsi na mé narozeniny zapomněl, Juliane,“ řekla tiše.

Hořkost, kterou cítila od banketu, se pomalu vytrácela, ale právě když mu chtěla pomoci s kravatou, odsunul její ruku pryč.

„Tvé narozeniny?“ Julian vypadal, jako by si jejích šatů všiml až teď. Střelil pohledem ke kytici růží a pak se na ni ušklíbl. „Snad si nemyslíš, že ty květiny jsou pro tebe?“