Kapitola 2 Nikdy jsem jí nechtěla ublížit!

Elowen ztuhla a zmocnil se jí zmatek.

Nemohla popřít jiskřičku naděje, kterou pocítila, když ji Martha informovala o kytici květin.

Věděla jsem, že je nemožné, aby mi koupil květiny, tak proč se pořád dostávám do takových situací?

V hrdle jí vyschlo, když se váhavě zeptala: „Tak proč jsi se mnou chtěl mluvit?“

Julian přešel k pracovnímu stolu a otevřel zásuvku, než chladně odpověděl: „Očekával jsem, že se budeš chovat slušně, ale ty jsi přesto překročila hranici. Sienna sice ten dnešní incident přešla, ale už nikdy nechci vidět, že bys něco takového udělala.“

Jeho kotlety byly zastřižené do čistého přechodu, který rámoval jeho ostře řezaný profil. Elowen ho sledovala v celoplošném zrcadle; při pohledu na jeho kamenný výraz se jí srdce sevřelo známou bolestí – byl k ní stejně chladný a odměřený jako vždy.

Její pohled sklouzl ke kytici modrých růží. Napětí v pracovně se zdálo být ještě výraznější v kontrastu s tichou krásou květin.

Elowen předstírala sílu, i když se nedokázala přestat prudce chvět. „Nebyla jsem to já,“ řekla hlasem, který zněl jako šepot.

Na okamžik ji napadlo, zda ji vůbec slyšel. Už byl oblečený a stál vzpřímeně, ale neodpovídal, zatímco ze zásuvky vyndával červenou sametovou krabičku ve tvaru srdce.

Julian se podíval na hodinky. Když znovu vzhlédl, jeho tvář byla plná lhostejnosti a podráždění. „Elowen, nezkoušej na mou ženu žádné tyhle špinavé triky. Splnil jsem ti tvé přání o manželství – co ode mě chceš víc? Jestli si mě chceš nárokovat pro sebe, obávám se, že k tobě nic takového necítím. Jestli chceš mé srdce–“

„Řekla jsem ti, že jsem Siennu do toho jezírka nestrčila!“ přerušila ho Elowen skrze zaťaté zuby dřív, než stačil říct cokoli dalšího tak povýšeného.

Rty měla bledé a třásla se tak silně, že se mohla v kteroukoli chvíli zhroutit.

Když Julian uslyšel její slova, zamračil se. „Chceš říct, že lhalal?“ Po tváři mu přelétl výraz hnusu, uchechtl se a odvrátil se od ní. „Neumí plavat – to jsi věděla? Mohla se utopit, kdybych nepřišel včas, abych ji zachránil. Kdyby se to stalo, myslíš, že bys tu ještě pořád stála?“

„Juliane, opravdu si myslíš, že bych něčeho takového byla schopná?“ Stavidla se otevřela a ven se vyvalila zášť a bolest, která se v ní hromadila tak dlouhou dobu. Podívala se na něj hořce a zopakovala: „Siennu jsem nestrčila. Spadla do vody sama. Přišla za mnou a snažila se mě donutit, abych tě opustila, tím, že mě urážela, ale já jsem jí nikdy nechtěla ublížit!“

Eloweniny tváře byly propadlé, což jen zvýrazňovalo velikost jejích očí. Vypadala zraněně a zranitelně.

Julian viděl temné mraky, které se stahovaly v jejích jindy zářivých očích, ale jeho výraz vzápětí ještě víc potemněl. S opovržením se díval na tu tvrdohlavou ženu před sebou a myslel na Siennu, jak se mu chvěje v náručí a prosí ho, aby Elowen za ten incident nevinil. Okamžitě v něm vzplanul hněv a bez dalšího přemýšlení Elowen hrubě odstrčil.

„Jsi ta nejopovrženíhodnější žena, jakou jsem kdy potkal!“ vyštěkl, zatímco ona zavrávorala dozadu. Její nohy zaduněly o podlahu, jak se snažila neupadnout. Tvář jí zbledla a hleděla na něj s rozšířenýma očima.

On jí však její ohromený pohled oplatil jen chladným, zlověstným pohledem, pak z otomanu sebral kytici růží a zamířil ke dveřím.

Elowen netušila, kde se v ní vzala ta odvaha; ignorovala bolest, která jí vystřelila paží, a přispěchala k němu, aby mu zastoupila cestu. „Kam v tuhle hodinu jdeš?“ dožadovala se odpovědi.

Julian po ní střelil ledovým pohledem. „Z cesty!“ vyštěkl.

Oči měla zamlžené slzami; když mu bránila v dalším kroku vpřed, pohlédla na prsten na svém prstu.

Byl to jen prostý stříbrný kroužek koupený v jednom z těch obyčejných obchůdků. Julian jí ho koupil ještě předtím, než se jejich vztah zhoršil, ale ona si ho stále cenila. Brzy po svatbě ho začala nudit, a protože jí nikdy nekoupil pořádný diamantový prsten, brala ten stříbrný jako symbol, který něco znamená.

„Teď jsi ženatý muž, Juliane. Co si k sakru myslíš, že děláš?“ vykřikla Elowen, neschopná dál potlačovat svůj vztek.

Poslední dva roky se každý den probouzela a viděla fotky svého manžela, jak objímá jinou ženu. Už si ani nepamatovala, kdy byla naposledy šťastná.

Odsunul její ruku. Než se dveře zabouchly, odpověděl zdrcujícím hlasem: „Měla jsi vědět, do čeho jdeš, když ses do rodiny Sterlingových přivdala.“

Elowen se naježila a ztuhla na místě.

Martha do pracovny vstoupila, až když dozněl zvuk zavíraných vchodových dveří. Soucitně se na Elowen podívala a zeptala se: „Paní Sterlingová, jste v pořádku?“

Elowen se narovnala. Přiložila si ruku k tváři a čekala, že ucítí slzy stékající po tvářích, ale její kůže byla suchá a napjatá. V omámení zavrtěla hlavou, pak v tichosti vyšla z pracovny a zamířila do své ložnice.