„Valeraine! Počkej!“ Mladík, který nám roznášel poštu, na mě mával a polohlasem volal mé jméno, když jsem ráno procházela chodbou k Declanově kanceláři, abych odevzdala nějaká hlášení.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho vlídně. „Máš něco pro mě?“ Prošla jsem kolem dveří svého šéfa a setkala se s mladíkem o pár metrů dál.

Zatnul zuby a nasadil přehnaně úzkostný výraz, než se přiznal: „Ne. Promiň, jen jsem