Reginald sotva dořekl větu, když monitor životních funkcí začal pípat.

Dominic odpověděl: „Slyšel jsem tě, dědečku. Ožením se s nejstarší dcerou rodiny Stirlingových.“

Chtěl dědečka uklidnit.

Vtom dorazil Declan s personálem nemocnice a začali s resuscitací. Nakonec Reginalda převezli na JIP.

Mezitím Seraphina zběsile zasypávala personál na JIP otázkami.

„Kdy bude moci moje dcera opustit JIP? Můžu jít dovnitř za ní?“

Její úzkost byla hmatatelná a oči jí zčervenaly pod náporem nové vlny slz.

Sestra odpověděla: „Musí v nemocnici zůstat přes noc na pozorování. Můžete se vrátit za čtyřiadvacet hodin. Dobře se o ni postaráme.“

Seraphina sice nehodlala nemocnici bez dcery opustit, přesto však přikývla a řekla: „Děkuji.“

O půl hodiny později dorazil ke vchodu na JIP Dominic, kde ho přivítala čekající sestra.

„Jak je na tom můj dědeček?“

Sestra nahlédla do složek v ruce a odpověděla: „Stav starého pana Vance je stále kritický, pane Vance. Musíme ho čtyřiadvacet hodin pozorovat. Ředitel pro vás nechal připravit salonek.“

Každý zaměstnanec nemocnice věděl, kdo je Dominic Vance. Byl blízkým přítelem jejich ředitele Declana a v posledních šesti letech navštěvoval svého dědečka v nemocnici téměř denně. Obdivovali jeho oddanost.

Dominic vzal sestřino vysvětlení na vědomí a přikývl. „Rozumím.“

Poté se otočil a všiml si ženy schoulené v rohu místnosti. Objímala si kolena, prsty u nohou měla skrčené a hlavu zabořenou mezi koleny. Byl to žalostný pohled.

Dominic si sundal kabát, přehodil ho přes ženu a zamířil k výtahu.

Seraphina zvedla hlavu a pohledem utkvěla na jeho širokých zádech. Zavolala za ním: „Děkuji! Jak vám mám ten kabát vrátit?“

Dominic nastoupil do výtahu. Těsně předtím, než se dveře zavřely, řekl: „Nechte si ho. Nevím, kdo je nemocný, ale měla byste zůstat zdravá, i když se staráte o druhého.“

Tento projev zájmu o cizí osobu byl pro Dominica netypický. Sám byl svým činem překvapen.

Když se dveře výtahu zavřely, Dominic se ušklíbl a zavrtěl hlavou.

Seraphina si jeho kabát přitáhla blíž k tělu a vychutnávala si zbytkové teplo jeho těla.

Popotáhla a vdechla slabou, příjemnou vůni, která na kabátě ulpěla.

O něco později se dveře výtahu otevřely a vystoupili z něj dva malí chlapci. Chlapec kráčející vpředu měl na sobě černou větrovku a nesl dlouhý bílý péřový kabát.

Za ním šel chlapec v šedobíle pruhované baseballové uniformě a čepici, v náručí držel pár sněhulí.

Díky svým ostře řezaným rysům byli oba chlapci nesmírně pohlední. Vypadali si tak podobní, že by každý na první pohled poznal, že jsou to dvojčata.

Za chlapci kráčel muž v šedém kabátě. Navzdory svým pohledným rysům se Sebastian Beaumont chlapcům vůbec nepodobal.

Starší z obou chlapců byl Arthur Stirling. Přistoupil k Seraphině s náznakem bolesti v očích.

„Maminko, měla by sis vzít tohle.“

To už si Arthur všiml mužského kabátu, do kterého byla jeho matka zahalená. Uhodl, že Seraphině ho dal nějaký dobrosrdečný cizinec.

Na tváři Seraphinina druhého syna, Rowana Stirlinga, se mihl pocit viny.

Zeptal se ustaraně: „Maminko, proč jsi nevzala Arthura a mě s sebou? Mohli jsme ti pomoct.“

Rowan se sehnul a jemně si položil Seraphininy nohy do klína. Měl v úmyslu je zahřát, než ji přemluví, aby si obula boty.

Mezitím si Sebastian sedl vedle Seraphiny a sledoval, jak jí synové třou nohy a balí ji do kabátu. V hrudi se mu vzedmula závist.

Zeptal se: „Sero, proč jsi mi neřekla, že je Chloe nemocná? Slíbil jsem, že se o vás o všechny postarám.“