Milo se na stráže otráveně podíval. „Chápu. Teď už můžete jít.“

„Cože? Jít? Ale...“

„Chcete, abych zavolal tátu?“ zeptal se Milo povýšeně.

Stráže okamžitě zmlkly a vyměnily si panické pohledy. K Milovu překvapení místnost skutečně opustily.

Ten nafoukaný Julian je skvělý! Má takovou moc!

Milo se samolibě procházel po apartmá. Netušil, že stráže poslechly jeho příkazy jen proto, že věděly, že kdyby Juliana naštvaly, musely by se vypořádat s Killianem i Alistairem.

To není legrace! Tady jde o naše místa! Ten kluk má k dispozici ne jednu, ale hned dvě tajné zbraně!

Útěk je naše jediná možnost!

Milo rychle ztratil o luxusní apartmá zájem. Pobíhal kolem a hledal svou matku.

„Maminko?“

„Kdo je to?“

Naštěstí pro něj uslyšel matčin hlas hned, jak na ni zavolal. Rozzářil se a běžel svýma krátkýma nohama k místu, odkud se hlas ozýval.

„Maminko? Co se stalo?“

„Ach! Milo, co tady děláš? Jak jsi to místo našel? Viděl tě někdo? Musíš hned odejít, je to tu pro tebe příliš nebezpečné!“

Sienna, která se schovávala za pohovkou, okamžitě vyskočila, jakmile uslyšela synův hlas, a spěšně si utírala uplakané oči.

Milův obličejík potemněl, jakmile si uvědomil, že plakala. „Maminko, kdo ti ublížil? Byl to ten velký hnusák?“

Zakroutila hlavou a osušila si mokré tváře, než ho vzala za ruku. „Ne, Milo. Jsem v pořádku. Jak ses sem dostal? Přišel jsi mě zachránit? Tak pojďme rychle pryč.“

Ale Milo už byl rozzuřený.

Ten hnusák si dovolil ubližovat mamince? To mu nikdy neodpustí. Když se Milo rozhodl někoho blízkého chránit, nic ho nemohlo zastavit.

Rozzlobený pětiletý chlapec se rozhlédl po okolí, pak přešel ke konferenčnímu stolku a vzal si pero a papír.

„Milo, co to děláš?“ zeptala se Sienna ustaraně.

„Nic. Jen nechávám vzkaz pro toho hnusáka.“

Jeho malá ruka pevně sevřela pero a rychle napsala jednoduchý vzkaz ve francouzštině:

Jsi mrtvý!

„Milo!“ vydechla Sienna.

...

Killian byl právě u jiného lékaře.

Už týden nemohl spát. Jeho nespavost se zhoršila včera večer, když zjistil, že Sienna žije. Takhle už to dál nešlo.

Nicméně ani tento lékař nedokázal přijít na to, co mu je.

„Pane Sterlingu, omlouvám se za svou upřímnost, ale vaši nemoc může způsobovat něco psychického. Teď, když se váš stav zhoršil, by předepisování Diazepamu bylo neúčinné. Proč nenavštívíte psychologa?“

„Psychologa?“

Killianovy zarudlé, unavené oči se přimhouřily a on svraštil obočí, očividně proti tomu nápadu.

Lékař si mohl jen povzdechnout a mlčet.

Nikdo nenesl diagnózu duševní nemoci dobře, protože nikdo nechtěl přiznat, že s jeho psychikou není něco v pořádku, zvláště pokud se to projevovalo i fyzicky.

Nakonec mohl lékař předepsat jen silnější dávku Diazepamu.

Killian si vyzvedl léky a právě se chystal odejít, když mu zavolali z hotelu.

„Pane Sterlingu! Vaše ex... Ta žena utekla!“

„Cože? Utekla?“

„Ano, a našli jsme uvnitř vzkaz.“

Na druhém konci hovoru Caleb třesoucíma se rukama vzkaz vyfotil a poslal ho svému šéfovi.

Killianovi naběhla na spánku žíla, jakmile si vzkaz přečetl. „Ta mrcha si koleduje o smrt! Zjistili jste, kdo to udělal? Na co tam ještě čekáte? Čekáte, až se vrátím a dám vám medaili za účast?“

„N-ne, pane... Prověřili jsme to, ale někdo vymazal záznamy z bezpečnostních kamer v apartmá. Když jsme se ptali stráží, řekly, že nikdo kromě Juliana dovnitř nešel!“

„Do prdele!“

Killianovi podivně hučelo v uších, začala se mu točit hlava a svět se pod ním houpal.

Naneštěstí to nebyla jediná špatná zpráva, kterou pro něj Caleb měl.

„Pane Sterlingu, někdo také vytáhl záznamy z bezpečnostních kamer z dnešního rána, kdy jsme šli do kanceláře pana Kingsleyho a unesli vaši ex... tedy tu ženu, a dal to na internet. Stalo se to virálním. Teď se všichni snaží zjistit, kdo jste. Chtějí, aby zasáhly úřady.“

„Snaží se zjistit“ bylo slabé slovo.

Byl to hon na čarodějnice. Lidé z celého světa se snažili zničit jednoho z mála světových obchodních magnátů.

V hlavě mu náhle projela bolest, kterou vzápětí následovala další. Telefon mu vyklouzl z rukou a on se zřítil obličejem k zemi.

„Pane Sterlingu? Pane Sterlingu!“