O hodinu později dorazil Milo k hotelu Grand Astoria.

I když byl na svůj věk chytrý, stále to bylo jen dítě, takže mu cesta do cíle chvíli trvala.

Díkybohu na hotelovém parkovišti rychle zahlédl auto, které bylo stejné jako to, v němž muži v černém odvezli jeho matku z nemocnice. Srdce mu radostně poskočilo a zamířil do hotelové haly.

„Dobrý den, krásná paní! Chtěl jsem se zeptat, komu patří tamto auto venku?“

Recepční, mladá žena, sklonila hlavu a uviděla rozkošného pětiletého chlapce, jak stojí na špičkách a nahlíží přes pult. S nadýchanými tmavými vlasy a velkýma zvědavýma očima vypadal jako pohledný mladý hrdina z Disneyho pohádky.

Není to... Není to Julian, ten malý kluk, co bydlí v našem prezidentském apartmá?

Zakoktala se: „Pane J-Juliane? Proč... jste tady? Nebyl jste právě v restauraci?“

Cože?

Julian?

Milo si okamžitě uvědomil, že něco nehraje.

Přitáhl si tedy vysokou stoličku, vyškrábal se na ni, opřel si lokty o recepční pult a zářivě se usmál na mladou ženu, která zčervenala.

„To je pravda! Jen jsem si na chvilku odskočil. Oh, a nevíte, slečno, komu patří to auto venku?“

„Nepatří snad vaší rodině? Řídili ho zaměstnanci vašeho otce, když se před chvílí vrátil domů,“ odpověděla zmateně.

Milo se zazubil a jeho baculaté tváře se zakulatily. „Dobře! Děkuju, krásná paní. Už půjdu!“

„Kam jdeš? Je příliš nebezpečné, abys byl sám. Nech mě, ať tě doprovodím zpátky do restaurace, jinak bude tvůj otec panikařit, až tě nenajde.“ Recepční se vyhrabala ze židle, protože se bála, že by se chlapec mohl ztratit, kdyby opustil hotel.

Ale Milo to nehodlal dopustit.

Poznala v něm „Juliana“ a on chtěl na vlastní oči vidět, jak ten pravý Julian vypadá.

Včera při vyučování jim učitelka ukázala fotku kluka, který k nim do školky přestupoval. Kluk na fotce vypadal jako Milo, ale jmenoval se „Julian“.

Když přišel domů a naboural se do počítače ředitele školky, aby o Julianovi zjistil víc, jako adresa bydliště bylo uvedeno právě prezidentské apartmá hotelu Grand Astoria, kde se Milo momentálně nacházel.

Vyrazil rychleji než vystrašený králík a nechal recepční daleko za sebou, zatímco mířil do hotelové restaurace ve čtvrtém patře.

Julian seděl jako dokonalý gentleman uprostřed luxusní restaurace, oblečený v malém obleku na míru a s ubrouskem zastrčeným za límcem. Ignoroval jídlo před sebou a s netrpělivým výrazem se ptal otcova asistenta: „Pane Fletchere, kdy už půjdeme domů?“

Julian a Milo byli naprosto odlišné děti.

I když jejich rysy v obličeji byly podobné, jejich povahy, osobnosti a dokonce i způsob mluvy byly protikladné. Jestliže Milo byl osvěžující sluníčko, pak Julian byl jako malý Severní ledový oceán, přesně jako jeho otec, nebo možná ještě horší.

Julian nebyl upovídaný a kvůli své asociální povaze nerad pobýval v blízkosti jiných lidí. Killian ho vychovával k tomu, aby se za všech okolností choval upjatě a slušně. Nebyla v něm ani stopa naivity nebo dětinskosti, kterou byste u běžného pětiletého dítěte čekali.

„Teda, tak tohle je Julian? Fakt vypadám jako on. Ale to je pořád takhle upjatý jako nějakej stařík?“ zamumlal si Milo pro sebe a bylo mu druhého chlapce líto.

„Ještě nemůžeme domů, Juliane. Přijeli jsme sem najít lék na nemoc tvého otce. Nechceš snad, aby se tvůj otec uzdravil?“ řekl Julianovi Caleb.

Chlapec na několik okamžiků zmlkl. Bylo zřejmé, že mu na otci stále velmi záleží.

„Takže ta žena, kterou dneska přivedl, ho má vyléčit?“

„Něco takového?“ zasmál se Caleb rozpačitě a snažil se mu dát co nejmlhavější odpověď.

Julian svraštil obočí, konečně vzal do ruky nůž a vidličku a pustil se do jídla. „Pokud je to tak, pak mu řekněte, ať na ni není tak zlý!“

Fletcherovi málem zaskočilo sousto.

O pár metrů dál Milo v šoku ztuhl.

Cože?

Kdo si dovoluje být zlý na maminku? Neodpustitelné!

Milo se otočil a s malými pěstmi zaťatými podél těla rázoval přímo k prezidentskému apartmá.

O pár minut později stráže stojící před apartmá uviděly malou postavu, která vystoupila z výtahu a se strohým výrazem mířila k nim. Na moment je polil studený pot.

„Vítejte zpět, Juliane.“

„Mmm.“ Milo nebyl žádný herecký talent, ale snažil se co nejlépe napodobit Julianův upjatý postoj. „Kde je táta?“

„Pan Sterling právě odešel. Ale vzkázal vám, že pokud se vrátíte dřív, máte jít dovnitř a odpočívat, a že se brzy vrátí.“

Stráže neměly k Milovi ani špetku podezření, spěšně mu řekly, kam ten, co ubližoval jeho matce, odešel, a otevřely mu dveře do apartmá.

Milo vstoupil dovnitř a prohlížel si neznámé okolí.

Obývací pokoj byl velký skoro jako náměstí a zařízený drahým nábytkem hodným králů.

Kde je maminka?