„Děje se něco, maminko? Co se stalo?“

Když Milo viděl, že je jeho matka pryč až příliš dlouho, šel do domu, aby ji zkontroloval. Jakmile spatřil, jak moc se zlobí, ustaraně svraštil čelo.

Ten zlý pán maminku zase trápí? Přivádí ji k šílenství.

„To je v pořádku, Milo. Hm... chci s tebou o něčem mluvit... Chtěli byste se se sestřičkou vrátit k pratetě?“

Sienna si klekla před svého syna a snažila se potlačit emoce, zatímco s ním celou záležitost opatrně probírala.

Už nemělo smysl nic skrývat. Jejím dalším krokem bylo zachránit Gemmu z rukou toho všiváka.

Bylo naprosto vyloučené, aby vzala děti s sebou, a nemohla je tu nechat ani samotné. Bylo by to příliš nebezpečné. Nemohla vyloučit možnost, že by ten parchant obě děti objevil.

Jedinou cestou tedy bylo poslat je zpět do vlasti, aby je nenašel.

Milo se podíval na matku a zeptal se: „Vrátit se k pratetě? Myslíš zpátky domů? Pojede maminka taky s námi?“

„Ano, pojedu. Ale o něco později než vy. Zařídím, aby tě i se sestřičkou někdo odvezl jako první, platí?“

„Dobře. Maminko, musíš přijet brzy.“

Milo se s matčiným rozhodnutím poslat ho i se sestrou zpět smířil bez námitek.

Sienna okamžitě zarezervovala letenky pro své dvě děti a kontaktovala dalšího důvěryhodného přítele, aby se jich ujal.

O půl hodiny později v místním přístavu.

Sienna lapala po dechu, jak celou cestu spěchala. Konečně zahlédla Gemmu, jak je svázaná a visí na vnější palubě. Její přítelkyně v hrůze plakala a marně se snažila vyprostit z provazů.

Ta stvůra!

Sienna byla naprosto nepříčetná. Vystoupila z auta, vyběhla na palubu a zastavila se před lodí.

„Killiane! Ty parchante! Okamžitě ji pusť. Proč jsi ji svázal? To mě hledáš. Okamžitě ji pusť!“

Sienna vřela vzteky, a kdyby měla v ruce nůž, tu stvůru by nejspíš probodla.

Ten parchant se po jejím křiku konečně objevil na lodi.

Byl sychravý den a mrazivý vítr řezal jako nůž. Vzduchem se nesl žalostný pláč ženy spoutané provazy. Ale ten šílenec tam netečně stál se sklenkou červeného vína v ruce.

Měl na sobě tmavý oblek a bílou košili, která byla dokonale vyžehlená. Díky svému oblečení vypadal ještě uhrančivěji a panovačněji. Poté, co vstoupil na palubu, se ležérně usadil do křesla, které mu připravili jeho muži, a upřel na ni svůj pohled.

„Konečně ses ukázala?“

Sienna se zhluboka nadechla a potlačila hněv hluboko v sobě.

„Pusť ji. Chceš, abych se s tebou vrátila? Dobře, udělám, co říkáš.“

„To je všechno? Ještě jsem si s tebou dost nepohrál.“

Sienna pevně zavřela oči. Se zaťatými pěstmi si opakovala, že se s takovým šílencem nesmí hádat.

O několik minut později byla Gemma konečně propuštěna a Sienna nastoupila na loď.

„Moc mě to mrzí, Nancy...“

Gemma, stále v šoku a se zápěstími odřenými do krve od těsných provazů, před ní provinile vzlykala.

Sienna ženu rychle objala a poplácala ji po zádech. „To je v pořádku. Nemusíš se omlouvat. To já bych se měla omlouvat tobě.“

Gemma nezmohla na slovo.

Po chvíli se třesoucí se žena podívala na postavu stojící za Siennou a chraptivě zašeptala: „Kdo jsou ti lidé? Do čeho ses to zapletla, Nancy? Kam tě vezou?“

Gemma měla strach. Koneckonců byly dobrými přítelkyněmi po mnoho let.

Ale jak jí mohla Sienna říct pravdu?

Její největší nadějí teď bylo zabránit Killianovi, aby do toho zatáhl i její další přátele.

Poté, co Gemmu odvedli, stála Sienna na palubě a chladně na něj hleděla. Působila klidně, protože se před chvílí uklidnila.

Její oči však byly ledové, bez špetky tepla. Killian v nich dokonce viděl opovržení.

To mě tak moc nenávidí?

Držel sklenku červeného vína a přimhouřil na ni své podlité oči.

„Nemusíš se na mě tak dívat. Už jsem ti to řekl. Jako pokání tě vezmu zpátky s sebou. Ať už živou, nebo mrtvou.“

„Pokání? Někdy mi to přijde zvláštní. Proč se tak moc snažíš dostat mě zpátky? To se nebojíš, že ti zase zničím milostný život? Nezapomeň, že jsi s ní skončil až po tom všem, co jsme spolu prožili.“

Sienna si na něj odfrkla.