Tehdy si Vivienne přivedl domů a před Alistairem jí vyznal lásku. A teď ji tam vleče zpátky. To se nebál, že mu Sienna vztah s tou ženou znovu překazí?

Jakmile dořekla, ten parchant se zvedl z křesla.

„Jak se opovažuješ? Nemysli si o sobě tolik, Sienno. Mně je úplně jedno, jestli jsi živá nebo mrtvá. I kdyby ses dnes neukázala, vzal bych tvé mrtvé tělo s sebou.“

Zatímco mluvil, v jeho krví podlitých očích se zalesklo nepřátelství.

Sienna křečovitě sevřela pěsti, až jí zbělely klouby. Pevně zavřela oči a mlčela.

Na co se dá po pěti letech těšit?

To čekám, že mi řekne něco hezkého?

Velmi rychle Siennu odvedli do kajuty v podpalubí. Krátce nato loď opustila přístav a vyplula na moře.

Ukázalo se, že tato loď je jejich dopravním prostředkem.

Nezabývala se tím, protože věděla, že už nemá smysl se bránit. Poté, co ji v kajutě zamkli, si Sienna lehla na úzkou postel a usnula.

„Juliane, to bys neměl. Je to nebezpečné...“

„Ticho! Jdi mi z cesty!“

Probudilo ji kručení v břiše a hádka před kajutou.

Matně zaslechla také dětský hlas.

Dětský hlas? Je to Julian?

Sienniny oči se okamžitě prudce otevřely a v tu vteřinu byla vzhůru jako nikdy předtím.

Koneckonců Killian byl na této lodi a mířili tam, odkud přišli. Nebylo by překvapením, kdyby byl na lodi i Julian.

Při té myšlence jí srdce poskočilo radostí. Vyskočila z postele a přispěchala k oknu.

Podívala se ven a skutečně uviděla před svou kajutou dvě postavy.

Jednou z nich byl urostlý muž v černém obleku, zřejmě bodyguard. Druhá postava stojící vedle něj byla malá a roztomilá. Chlapec měl na sobě khaki modrý kabát a na hlavě černou vlněnou čepici.

Nebyl to nikdo jiný než Julian.

Když se Sienna na chlapce podívala, do očí jí vyhrkly slzy.

„Julesi? Julesi?“

„Kdo je to?“

Julian, který se soustředil na ovládání dronu u lodního zábradlí, otočil hlavu, když uslyšel, jak někdo volá jeho jméno.

V jeho tváři se objevil výraz mrzutosti, že ho někdo vyrušil.

Sienna na něj z malé kajuty divoce mávala. „Tady, Julesi. Mam... To jsem já, slečna Nancy. Podívej se sem.“

Skoro jí vyklouzlo, že je jeho matka.

Julian si jí všiml, ale nevypadal tak překvapeně, jak doufala. Naopak, byl bez výrazu. V jeho krásných očích se mihl záblesk netrpělivosti, přesně jako u jeho otce.

„Kdo jste?“

„Hm... Juliane, už je čas, měli bychom se vrátit. Jinak tě pan Sterling potrestá.“

V tu chvíli bodyguard předstoupil před dítě.

Sienna okamžitě znervózněla a řekla: „Julesi, to jsem já. Potkali jsme se předtím v hotelu. Pamatuješ si mě?“

Gestikulovala na dítě z okna v naději, že si na ni vzpomene.

Naštěstí si chlapec po připomenutí vzpomněl.

„To jste vy!“

„Ano. Julesi, můžeš jít sem blíž, abych si tě mohla prohlédnout? Jen tě chci vidět.“ Sienna byla v sedmém nebi.

„Juliane, měli bychom jít.“

„Uhni mi z cesty!“

Julian střelil pohledem po bodyguardovi a vykročil ke kajutě.

Sienna byla přešťastná. Konečně měla příležitost být tomuto dítěti nablízku. Když se naposledy setkali v hotelu, neměla šanci s ním promluvit.

„Julesi...“

„Proč jsi tu zavřená? Nejsi tu proto, abys léčila tátu?“

Julian zůstal bez výrazu, když přišel blíž. Vypadal úplně jako Milo, ale v jeho tváři nebyl ani náznak úsměvu, když se na Siennu díval s naprostou lhostejností.

Pocítila ostrou bolest u srdce.

Dávala si za vinu, jaký z něj vyrostl člověk. Kdyby ho nenechala u Killiana, neskončil by takhle. Byl by to veselý kluk, přesně jako jeho mladší bratr.

Sienna vystrčila z okna třesoucí se ruku a chtěla se ho dotknout.

„Ano. Jsem... jsem tady, abych léčila tvého tatínka.“

„Tak proč jsi pod zámkem? Chce ti něco udělat?“

Tohle dítě bylo jako Milo, ani jeden se nenechal snadno oklat. Když uviděl zámek na dveřích, věděl, že věci nejsou takové, jak mu Sienna tvrdila.

V nose ji zaštípalo a v hrdle se jí udělal knedlík.

„To je v pořádku, Julesi. O mam... o mě se neboj. Tvůj tatínek mi nic neudělá. Je pozdě a fouká silný vítr. Je nebezpečné, abys byl tady venku. Měl by ses vrátit dovnitř.“