Ještě než se úplně probudím, vím, že tohle bude den blbec – a že už jsem jich v životě zažila víc než dost.

Jestli se v mém životě pokazí ještě jedna jediná věc, balím to tu a do tohohle teritoria už nikdy nevkročím.

„Vytvořilo se to pouto?“ ptám se Nyxary, své lykanky. Kdyby ano, hned by byl můj den o něco lepší, nebo v to aspoň doufám.

„Vytvořilo,“ odpovídá, ale z jejího tónu poznám, že je něco v nepořádku.

Před týdnem mi bylo osmnáct a pocítila jsem spojení s budoucím Alfou, Xanderem – jedním z lidí na mém seznamu těch, co mi znovu a znovu ubližovali.

Ne, nikdy mě neuhodil a nikdo jiný taky ne.

Dobře, možná vám musím něco vysvětlit, abyste pochopili, o čem mluvím.

O svých šestých narozeninách jsem byla u jezera s otcem, který je Betou naší smečky, a s rodinami Alfy a Gamy. Hry, které hráli, mě začaly nudit, a tak jsem se zatoulala do lesa; většinu našeho území tvoří právě les.

Věděla jsem, že si mám dávat pozor na značky, které určují naše hranice, a cestou jsem trhala luční kvítí. Mou pozornost upoutalo tiché zakňučení, a jako zvědavá malá Beta jsem se vydala hledat jeho zdroj.

Kdybych tehdy věděla, že své šesté narozeniny budu jednou nenávidět, možná bych se vydala opačným směrem.

V lese jsem našla dívku. Později se ukázalo, že je jen o málo starší než já, a já ji odvedla k našemu Alfovi.

Jmenovala se Lila, ale nedokázala nám říct, jak se sem dostala ani odkud přišla. Věděla jen, že měla narozeniny před pár dny, nebo je bude mít za pár dní – a to bylo poprvé, co dostala něco, co patřilo mně.

„Máš tolik panenek, proč jednu nedáš Lile?“ zeptal se můj otec, a zatímco jsem přemýšlela, kterou jí daruju, přikývla jsem.

Otec popadl z piknikové deky mou nejoblíbenější panenku, a než jsem stihla zaprotestovat, už ji podával Lile.

Snažila jsem se tátovi vysvětlit, že zrovna s touhle panenkou se loučit nechci, ale on jen řekl, že jsem sobecká, a posadil Lilu vedle sebe na deku.

Lila žila asi týden v přízemí s Omegami, než ji otec přestěhoval k nám do patra. Říkal, že se Lile s Omegami nelíbí a že se ho ptala, jestli by mohla bydlet s námi.

Dneska pochybuju, že tehdy použila slovo „námi“, ale nebyla jsem u toho, když se ptala, takže si nemůžu být jistá.

Každé moje narozeniny byly od té doby zastíněny Lilou. Otec mi pokaždé tvrdil, že ona nemá rodiče, kteří by jí vystrojili oslavu, takže se o tu svou můžu prostě podělit.

To se opakovalo znovu a znovu, a to nejen kvůli otci, ale i kvůli rodinám Alfy a Gamy. Xander byl nejhorší – neustále mi připomínal, že Lila je mnohem hezčí než já, aspoň v jeho očích.

Takže teď už možná chápete, proč je Xander na mém seznamu sráčů.

Trénuju každý den, protože musím, protože jsem budoucí Beta. Tedy, byla jsem budoucí Beta, teď ze mě má být budoucí Luna.

Xander byl stejně překvapený jako já, ale chtěl se mnou to pouto dokončit. Koneckonců, bohyně to spojení vytvořila a my museli její rozhodnutí respektovat.

Lila z toho moc nadšená nebyla; snažila se získat Xanderovu pozornost už skoro rok a žalostně v tom selhala. Dokonce se snažila, abych věděla, že mě jako Lunu nikdy nepřijme, a já se jí jen vysmála do obličeje.

Jako Xanderova družka se stanu Lunou a Lila s tím nic nenadělá, i když se o to třeba pokusí.

Dokončila jsem svou ranní rutinu a oplachuju nádobí od snídaně. V hlavní jídelně snídám málokdy, protože v tu dobu obvykle trénuju.

Vidím, že dveře do hlavní ložnice jsou dokořán, což znamená, že otec už je dole, pravděpodobně na ranní poradě se zbytkem vedení.

„Proč jsi tak potichu?“ ptám se Nyxary. Tohle by měl být pro nás obě radostný den.

Neodpovídá mi, ale ve chvíli, kdy opustím patro Bety, začne mi v hlavě nervózně přecházet a nutí mě zamířit nahoru do patra Alfy. Vstoupím tam pomocí kódu, který jsem dostala po šestnáctinách, a přivítá mě naprosté ticho.

Zdá se, že jsem měla ohledně té ranní porady pravdu a Xander toho využívá, aby si přispal, přesně jako pokaždé, když jsou jeho rodiče něčím zaneprázdněni nebo jsou pryč.

Se Xanderem jsem si nic neplánovala, i když jsme věděli, že dnes bude nejspíš ten den, kdy se naše pouto druhů završí. Nyxara nechápe, proč jsme si nic nedomluvili, a popravdě řečeno, já taky ne.

Můj krok zaváhá, když stanu před dveřmi Xanderovy ložnice, a jsem ráda, že se naše pouto nevytvořilo dřív. Kdyby ano a my se navzájem přijali jako druzi, prožívala bych teď nesnesitelnou bolest.

Protože ten kretén šuká jinou. Zvuky vycházející z jeho pokoje nenechávají prostor pro pochyby a já teď nevím, co si počít.

„To je ten důvod, proč to ještě nechtěl nikomu říct?“ ptá se mě Nyxara a myslím, že obě víme, že je to přesně tak.

„Ooh, Lilo. To je tak dobrý,“ slyším Xandera zasténat. Ale je to právě to jméno, které vyslovil, co mě rozzuřilo k nepříčetnosti. Jen tak tak se ovládám, abych tam nevrazila. Musím najít způsob, jak ty dva odhalit. Pomalu se vydávám z patra Alfy zpět do svého pokoje, aniž bych uronila jedinou slzu.

Zaplatí za to, co udělali. Všichni se o našem spojení dozvědí, ale dneska to skončí.