~ Kaelen ~

„Cože? Nemáme na výběr. Musíme bojovat!“ oznámil Xavier. „Jonasi, svolej všechny muže, kteří mohou bojovat!“

Zatímco Xavier a Jonas svolávali muže, Kaelen zůstala nehybně stát a cítila, jak jí srdce buší. Držela se za hruď a děsila se důvodu útoku prokletého alfy.

„Kaelen? Kaelen!“ Xavierův panovačný hlas ji vytrhl z myšlenek. Řekl: „Budeš tam jen tak stát? Teď tě potřebuju. Potřebuju, abys bojovala po mém boku!“

Byla tak ponořená do svých myšlenek, že si ani nevšimla, že Xavier už stojí před ní a drží ji za paže. Xavier dodal: „Alfa Soren možná jde po naší Aquifer Group, na které jsme tak tvrdě pracovali!“

Kaelen přikývla, ale nebyla si jistá, jestli chce bojovat.

„Já budu bojovat taky!“ nabídla se Daphne, čímž Kaelen vrátila do reality. Kaelen i Xavier se na Daphne překvapeně podívali, protože špinit si ruce nebyl její styl.

„Ne, jsi těhotná,“ upozornil ji Xavier. „Zůstaneš tady v úkrytu. Chraň naše dítě.“

Xavier střelil pohledem po Kaelen a rozkázal jí: „Jdeme, Kaelen.“

Xavier už vyrazil a vedl bojovníky na určené místo. Jeho skořicově hnědý vlk se na ni ohlédl a telepaticky se zeptal: ‚Kaelen, jdeš?‘

‚Dobře,‘ bylo vše, co odpověděla v duchu zpět.

„Luno Kaelen.“ Adeline odtáhla Kaelen stranou od davu. Když byly samy, Adeline jí telepaticky řekla: ‚Tohle je naše šance. Zatímco Alfa bojuje, můžeme utéct. Jeho alfovský rozkaz na vás nedosáhne, jakmile budeme kilometr za hranicí.‘

Kaelen polkla. Představa úniku ve chvíli, kdy jsou lidé, které si zamilovala, pod útokem, v ní vyvolávala pocit zrádkyně. Váhala, ale hlášení Bety Jonase v ní probudilo lunu.

„Cože? Co jsi to řekl?“ Beta Jonas očividně telepaticky mluvil s někým, kdo tam venku bojoval. Otočil se ke Kaelen a řekl: „Luno, naše východní hranice padla. Přes padesát bojovníků prokletého alfy proniklo i na toto místo! Zajali ženy a děti.“

„Rozumím, Beto Jonasi,“ odpověděla Kaelen. „Vezmu si na starost východ.“

„Luno,“ zavolala Adeline.

Kaelen se však k Adeline otočila a telepaticky jí vzkázala: ‚Nemůžu, Addy. Smečka potřebuje pomoc. Nemůžeme je v tom jen tak nechat. Přijde jiná příležitost.‘

Adeline nedostala šanci promluvit, protože Kaelen se okamžitě proměnila ve svého vlka a roztrhala přitom své šaty.

Kaelen měla šedou srst s černými pruhy na zádech a bílou srst na břiše. Její velikost a rychlost způsobovaly, že její vlčí podoba nejvíce vynikala, takže ji zbytek smečky snadno identifikoval.

Bojovníci, kteří běželi s ní, sebevědomě zavyli, když věděli, že jejich luna je s nimi.

Když Kaelen dorazila k východní hranici jejich smečky, uviděla skupinu žen a dětí, které obklíčili obří vlkodlaci. Bylo jich šest. Dva vrčeli a cenili zuby na rukojmí, zatímco čtyři hlídali, aby nikdo neprorazil jejich bariéru.

Kolem nich bylo padesát neznámých vlkodlaků, všichni urostlí a nebojácní, kteří bojovali s jejich válečníky. Podle křiku za stromy a hřmění tlap, které duněly o zem, přicházeli další nepřátelé.

Kaelen začala bojovat. Vrhla se na vlkodlaka, který zápasil s jedním z gamů. Svou rychlostí a přesnými pohyby srazila soupeře k zemi a kousla ho do nohy.

Kaelen skákala z jednoho nepřítele na druhého a během půl hodiny se jí podařilo zlikvidovat čtyři bojovníky, čímž na sebe upoutala pozornost okolních nepřátel.

Kaelen cítila, jak na ní spočívají oči. Velmi rychle ji obklíčilo pět nepřátelských vlkodlaků, ale zůstala klidná. Všichni vycenili tesáky a z tlam jim v hněvu odkapávaly sliny.

„Ta je moje.“

„Ne, moje.“

„Mám rád výzvy. Nechte mě s ní bojovat.“

„Líbí se mi ta divoška.“

Každý z vlkodlaků v tom kruhu si chtěl vyzkoušet její schopnosti. Opakovaně vrčeli a pokoušeli se na ni vrhnout. Nečekaně se však ozval hlasitý a autoritativní tón: „Ne, já s ní budu bojovat!“

Ať už to byl kdokoli, Kaelen si všimla, že všech pět vlkodlaků ustoupilo. Jeden z nepřátelských válečníků přejel pohledem od Kaelen k tomu muži a zpět, zasyčel a pak ji nechal být.

Zatímco boj kolem Kaelen pokračoval, otočila se k hlasu, který těch pět vlkodlaků odehnal. Překvapilo ji, že se ten muž neproměnil ve svého vlka. Místo toho tam stál vzpřímeně v bronzovém hrudním pancíři. Jeho postava byla tak impozantní, že se Kaelen cítila ohrožená jen jeho vzhledem. Tvář mu zakrývala bronzová maska. Měl dlouhé vlasy a kráčel k ní líným krokem, jako by mu patřil všechen čas světa.

Když se tento maskovaný muž ke Kaelen přiblížil, vzduchem prostoupila výrazná a prvotní vůně. Byla to opojná směs divokých, nezkrocených prvků. Voněl jako hluboké, zemité pižmo s nádechem spadaného listí.

Kaelen si byla jistá, že tento muž je vysoce postavený vlkodlak, a on s ní hodlá bojovat? Ve své lidské podobě? Uvažovala: ‚Má ten chlap přání zemřít?‘

„Co se děje? Už se mě bojíš?“ zeptal se tajemný muž hlubokým hlasem.

Kaelen zúžila oči a zavrčela. Pak vyrazila vpřed a skočila z místa, kde stála, v naději, že muže porazí co nejdříve. K jejímu šoku byl však ten muž rychlý i ve své lidské podobě!

Kaelen začala útočit bez zábran. Sekala drápy a pokoušela se ho kousnout, ale veškerá její snaha byla marná. Muž všem jejím útokům uhnul. Kaelen se zkusila bránit i ve své lidské podobě. Když se jí podařilo udeřit ho do tváře, pocítila bolest ona.

„Sakra, sundej tu masku!“ vyštěkla Kaelen. „Jsi zbabělec, schováváš se za brněním! Bojuj jako chlap!“

To zřejmě zasáhlo jeho ego, protože muž začal bez okolků bojovat proti ní. Udeřil ji, chytil za ruce a přehodil ji přes sebe. Poté ji muž rychle přitiskl k zemi, jako by byla lehká jako pírko.

Kaelen nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo! Srdce jí bušilo o žebra a poprvé se bála výsledku toho boje. Kaelen se pokusila vykroutit, ale muž byl mnohem silnější. Křičela o pomoc, ale nikdo nepřicházel.

„Jsi připravená zemřít?“ řekl muž za jejími zády. „Víš vůbec, s kým bojuješ? Pošetilá ženo!“

Právě když se Kaelen bránila, uviděla Daphne, jak k ní spěchá. Volala: „Pomůžu ti, Luno Kaelen!“

Daphne však měla smůlu, zahlédl ji nepřátelský vlkodlak. Nepřítel ji rychle srazil k zemi a Daphne začala krvácet! Křičela: „Pomoc! Xaviere, pomoz mi!“

Xavier překvapivě nebyl daleko. Objevil se odnikud ve své vlčí podobě, nepříčetný hněvem. Xavier vlkodlaka, který napadl Daphne, snadno zabil.

Zatímco Kaelen sledovala, jak se to všechno odehrává, muž, který ji držel u země, jí přejel drápem po krku. Chraplavým hlasem pronesl: „Čas zemřít.“

„Ne!“ Kaelen se podívala na Xaviera a také volala o pomoc: „Xaviere! Prosím, pomoz mi! Pomoz mi!“

Kaelen viděla, jak ji Xavier ignoroval. Když vzal Daphne do náruče, Xavier se s Kaelen telepaticky spojil: ‚Proč bych tě měl zachraňovat, když jsi zavolala Daphne, aby ti pomohla? Věděla jsi, že je těhotná! Udělala jsi to schválně, abys ublížila jí i našemu dítěti! Nemyslel jsem si, že můžeš být tak krutá, Kaelen!‘

‚Cože?‘ protestovala Kaelen. ‚Nic takového jsem neudělala! Ať ti řekla cokoli, lže! Pomoz mi!‘

Zatímco Kaelen volala o pomoc, muž si jí sedl na záda a přitlačil ji hrudí k zemi. Celé tělo ji bolelo pod tou váhou nad ní. Poté ji muž zatahal za vlasy, donutil ji zvednout obličej, přitlačil dráp hlouběji k její kůži a udělal malý řez.

„Tohle je tvůj konec, nejdražší Luno,“ uzavřel muž. „Rozluč se!“

„Xaviere, prosím!“ V tu chvíli Kaelen vykřikla své myšlenky nahlas. „Jestli mi nevěříš, dobře! Ale aspoň mi pomoz kvůli tomu, že jsi mě kdysi miloval! Pořád jsem tvoje manželka!“

Naneštěstí pro Kaelen se Xavier rozhodl utéct s Daphne. Kaelen viděla, jak se Daphne ušklíbla. Podívala se na Kaelen škodolibě, jako by bitvu vyhrála. Okamžitě Kaelen došlo, že to byl další z Daphniných triků, jak se jí zbavit.

„Aaahhh!“ V srdci se jí opět zvedla vlna vzteku, když viděla, jak ji Xavier opustil kvůli Daphniným lžím.

„Hahaha!“ Muž za ní se odnikud rozesmál, jako by se jí vysmíval! Teprve tehdy Kaelen došlo, že jí dovolil celou tu scénu sledovat. Nechtěl ji zabít. Chtěl, aby byla svědkem toho, jak ji manžel opustil, ale proč?

Útok na smečku Midnight Moon pokračoval celé hodiny. Kaelen slyšela jen pláč jejich lidí a výkřiky hrůzy. Cítila, jak mnozí z jejich válečníků ztrácejí pouto se smečkou, což znamenalo, že přišli o život.

Kaelen pohltil pocit viny, ale nemohla nic dělat. Stejně jako oni byla teď vězněm prokletého alfy. Mohla jen doufat, že ji prokletý alfa nepozná.

Kaelen zůstala ležet tváří k zemi, ale teď měla kolem trupu stříbrná pouta a řetězy. Muž na ní stále seděl, jako by byla pohovka, a sakra, byl těžký.

Konečně, dvě hodiny před západem slunce, útok skončil. Protivníci se chvástali svým vítězstvím slovy i smíchem.

Směrem ke Kaelen vykročil další mocný muž. Měl zrzavé vlasy a na čele jizvu, která se táhla dolů k pravému oku. Postavil se před muže, který stále seděl na Kaelen, a řekl: „Alfo, shromáždili jsme všechny zajatce před sídlem smečky. Jsme připraveni.“

Kaelen se rozšířily oči. Zamumlala si pod fousy: „Alfo?“

Když z ní ten muž vstal, Kaelen se přetočila na záda. Okamžitě se střetla s těma modrýma očima pod bronzovou maskou. Roztřeseně se Kaelen zeptala: „Ty – ty jsi ten prokletý alfa?“

Maskovaný muž si odfrkl a líně odpověděl: „Ten jediný a pravý.“