Když Lyra vycházela z lesa k sídlu smečky, potila se a těžce oddechovala. Jako obvykle si byla sama ranní zaběhat a teď se vracela do práce. Když kolem nich procházela, několik lidí se za ní otočilo a ona v jejich tvářích viděla pohrdání.

Na ty pohledy a šeptání už si zvykla. Musela je snášet od svých osmnáctých narozenin.

Na své osmnáctiny se těšila, protože to byl věk, kdy se mohla setkat se svým druhem a vytvořit s ním pouto. Svému druhu sice v den narozenin skutečně stanula tváří v tvář, ale naneštěstí ji odmítl.

Lyra následovala neznámou přitažlivost, která ji jako magnet táhla ke Kaelenu Vaneovi, synovi Alfy a budoucímu Alfovi smečky. On z toho však nebyl nadšený.

Srdce se jí svíralo bídou, když si vzpomněla na ten znechucený výraz v jeho tváři, když ji uviděl. Čekala osmnáct let, až ho potká, a on ji během minuty zavrhl.

„Já, Kaelen Vane, tě odmítám, Lyro Thorneová, jako svou družku —“

Na ta slova a na to, jak se tehdy cítila, nikdy nemohla zapomenout. Nikdy nemohla zapomenout na to, jak ji málem zničil a způsobil, že její vlčice na celé měsíce umlkla. Téměř ji zlomil.

„Ne. Nedej najevo emoce. Dělají tě slabou,“ nutila se k klidu, zatímco pokračovala v chůzi. Přesně to byl totiž důvod, proč ji Kaelen odmítl. Byla příliš emotivní, impulzivní a v každém ohledu až příliš lidská. Navíc byla Omega a on toužil po silné Luně. Takové, jako byla jeho přítelkyně Morgaine.

Bez druha zůstane po zbytek života sama. Nebude mít šanci na štěstí a její vlčice možná nakonec umlkne navždy.

„Je na ni odporný pohled...“ zaslechla známý hlas promlouvat ke kamarádkám, když kolem nich procházela.

„Zajímalo by mě, jestli si někdy najde druha...“ zaslechla další šepot.

„Chudák holka, já bych se zabila, kdyby mě můj druh odmítl...“ dodala nějaká žena.

Lyřina tvář zůstala bezvýrazná, zatímco procházela kolem zvědavých očí a soucitných pohledů. Netušila, kdy přestane být tématem každého rozhovoru, ale doufala, že to bude brzy. Od Kaelenova odmítnutí uplynuly čtyři měsíce. Proč se přes to všichni nemohli přenést?

Když vešla do svého malého bytu, prudce zavřela dveře. Sice to nebyl žádný luxus, ale byla ráda, že si může dovolit slušné bydlení. Práce a pozice se přidělovaly podle hodnosti a sehnat místo asistentky v obchodě bylo pro Omegu dost těžké. Stále věřila, že ji přijali jen proto, že se o ní šuškalo jako o odmítnuté družce syna Alfy.

Vzala si z lednice láhev vody a netrpělivě ji do sebe obrátila. Pak spěchala do koupelny, aby se umyla.

Koupelí strávila sotva deset minut a narychlo si vybrala oblečení na den. To byla jedna z věcí, které ji bavily nejméně. Bolelo ji, že ji nemá kdo obdivovat.

Přešla na stranu pokoje a zastavila se, až když zahlédla svůj odraz v zrcadle.

Oči měla skryté za vrstvou kruhů pod očima a vlasy stažené do nedbalého drdolu. Těžce si povzdychla, když si uvědomila, že na ni možná opravdu je odporný pohled. Ale jí to bylo jedno a jejímu druhovi také.

Náhlé zaklepání na dveře vyrušilo její myšlenky. Rychle vyběhla z pokoje do obývací části. Když otevřela dveře, setkala se s párem smaragdových očí a dech se jí zastavil. Zůstala stát jako přimrazená a zírala na svého nečekaného hosta.

„Pustíš mě dál?“ zeptal se Kaelen a ona se probrala z tranzu. Lehce zrůžověla.

Mírně ustoupila, aby mohl vejít. „Ummm — jo — jistě,“ vykoktala a marně hledala ta správná slova.

„Jsem rád, že jsem tě zastihl včas,“ pronesl okamžitě poté, co cvakly dveře.

„Právě jsem byla na odchodu.“

Sledovala, jak jeho oči těkají po celém jejím těle, a přála si, aby si na sebe vzala něco přitažlivějšího. Ať už si o jejích šatech myslel cokoli, nedal to najevo, jeho výraz zůstal nečitelný. Srdce jí kleslo při bolestném uvědomění, že po ní netouží.

Mírně změnil postoj. „Přišel jsem s tebou mluvit o tom obřadu, co se blíží.“

„Aha. O jakém obřadu?“

Kaelen okamžitě povytáhl obočí. Věděla, že řekla něco špatně a že ho hovor s ní těší čím dál méně.

„Obřad rudého měsíce? O tom ti nikdo neřekl?“

Nehezky si odfrkla. „Ano. Obřad rudého měsíce. Už si vzpomínám...“ Odmlčela se a zvažovala, zda je její další otázka nutná. „Kdy se to koná?“

„Zítra.“

„Dobře. A co to má společného se mnou?“

Kaelen přimhouřil oči. „Budou tam vlkodlaci a Lykathiáni z několika zemí. Ale letos máme neobvyklého hosta. Vědmu,“ vysvětlil.

Lyra stále nechápala, co to s ní má společného. On však pokračoval.

„Bude na obřadu přítomna a doneslo se k nám, že je to mocná věštkyně.“

„Ummm... To je zajímavé,“ hlesla, aby vyvolala dojem, že mu rozumí, i když tomu tak nebylo.

„Otec si myslí, že bys tam měla být jako moje družka,“ přešel Kaelen konečně k jádru věci. „Poškodilo by to naši pověst, kdyby se rozkřiklo, že jsi odmítnutá nebo že jsem svou družku zavrhl.“

Lyřino srdce se zkroutilo bolestí. Nestačilo mu, že ji ponížil tím, že ji odmítl, on teď ještě chtěl, aby s ním hrála tu jeho zvrácenou hru. Měla předstírat, že tvoří pár se svým druhem, který ji nechtěl. V hlavě se jí rozpoutal chaos zmatku a hněvu. Proč nemohl jít s Morgaine?

„Myslím, že to nedokážu,“ zašeptala. „Ona pravděpodobně pozná, že k sobě nepatříme.“ Nechtěla, aby viděl tu zjevnou bolest, která se jí třpytila v očích.

„Nepřišel jsem ti dávat nabídku, Lyro.“ Její vlčice sebou cukla, když její jméno sklouzlo z jeho rtů. „Není to věc k diskusi a zítra se na ten obřad připravíš.“

Otevřela ústa, aby něco řekla, ale slova se jí zadrhla v hrdle. Kdyby se pokusila vyjádřit své pocity, buď by se rozplakala, nebo by budoucího Alfu poslala k čertu. Nechtěla ani jedno.

„Žádáš mě o to jen proto, že nevíš, jak se cítím, nebo je ti to úplně jedno,“ hlas se jí třásl. „Odmítl jsi mě, řekl jsi, že nejsem hodna být tvou Lunou, a přesto po mně chceš, abych tě poslouchala, jako bych ti patřila.“

„Jsi vázána této smečce!“ zařval a zatnul pěsti u boků. „Uděláš přesně to, co se ti řekne. Rozumíš?“

Lyra rychle přikývla a z očí jí vyhrkly slzy. Nenáviděla, jak se jí do očí hrnuly slzy pokaždé, když byla příliš rozzlobená nebo pohnutá.

„Tvému zaměstnavateli pošleme zprávu. Od zítřka až do konce obřadu budeš mít v práci volno,“ pokračoval. „Přál bych si, aby mě otec o svém rozhodnutí informoval dřív, abychom měli dost času na to, abys vypadala k světu a trochu se seznámila s tradicemi a rituály.“

Jeho slova jí proťala srdce. Podle něj nevypadala dost dobře. Nebyla jako jeho přítelkyně, která trávila spoustu času a utrácela majlant za to, aby pro něj vypadala úžasně. To ne. Lyra měla práci a musela se pořádně ohánět, aby si vydělala na živobytí. A kromě toho, on ji odmítl, tak proč by se měla snažit se mu líbit?

„A co Morgaine? Ta tam nebude?“ zeptala se.

„Ano, bude, ale pro ni jsou připraveny speciální plány,“ odpověděl. „Uvidíme se zítra.“

Tím dal jasně najevo, že rozhovor skončil, a vykročil ke dveřím. Lyra ho sledovala s bolestí v očích. U dveří zaváhal, než je otevřel.

Zůstal k ní zády a řekl: „Nikdy nebudeš způsobilá stát se mou Lunou, Lyro. Nikdy.“

Pak byl pryč. Jediným důkazem jeho návštěvy byla jeho vůně, která naplnila místnost a lpěla jí v nozdrách.

Lyra se klesla do křesla a rozplakala se.