Pohled Elary

„Prosí-í-í-m, Elaro!“ žadonila Sloane, moje nejlepší kamarádka, přes pouto. „Vážně tam chci jít!“

„Já ti v cestě nestojím, Sloane. Klidně si na tu smečkovou tancovačku běž,“ odpověděla jsem jí stejnou cestou. „Běž a užij si to s Rykerem.“

Ryker byl Sloanin druh, a i když jsme spolu vycházeli v pohodě, vždycky jsem si vedle nich připadala jako páté kolo u vozu.

„Ale víš, že by to nebylo ono, kdybys tam nebyla!“ trucovala Sloane a hlas se jí chvěl. „A dlužíš mi to!“

Povzdychla jsem si. Věděla jsem, že dřív nebo později vytáhne kartu „to mi dlužíš“, aby mě donutila jít.

Dlužila jsem jí jen proto, že jsem si od ní potřebovala opsat úkol, když mi pozdě skončila směna. Ten večer jsem byla vyčerpaná a dokonce jsem vynechala i večeři.

„Takže si teď vybíráš tu laskavost, co ti dlužím?“ zavrčela jsem podrážděně.

„Zabírá to?“ zeptala se se smíchem.

Mnula jsem si kořen nosu a kroutila hlavou – ta moje kamarádka! Přesně věděla, jak mě zmanipulovat, abych řekla ano!

Sloane a já jsme se kamarádily už od školky, ale nejlepšími přítelkyněmi jsme se staly až nedávno. Byla to jediná kamarádka, která mi po mých narozeninách zbyla.

V duchu jsem si povzdychla a do očí mi vhrkly slzy.

Během jediné noci jsem přišla o všechny přátele i o respekt smečky.

„Jsi ta nejhorší nejlepší kamarádka na světě,“ zavrčela jsem. „To doufám víš!“

„Znamená to, že o tom uvažuješ?“ pípla nadějně.

„Jo,“ odpověděla jsem kysele. „Ale nezůstanu tam dlouho. Ráno mám trénink!“

Sloane radostně vypískla do pouta.

„Platí!“ řekla a znovu vysokým hlasem vypískla. „Uvidíme se za chvilku!“

„No jo, pořád!“ řekla jsem, ukončila spojení a svalila se na postel.

Nebylo to tak, že bych na ten ples nechtěla – tancování miluju – jen jsem měla zvláštní pocit, jako by se mělo něco stát.

Věděla jsem, že to nemůže být moje vlčice; žádnou jsem neměla, a moji rodiče, včetně Alfy Corvina, věřili, že jsem prostě jen opožděná.

Já si na druhou stranu myslela, že mě bohyně potrestala a žádnou vlčici nedostanu.

Povzdychla jsem si a zavřela oči.

Kéž bych se o svých narozeninách proměnila. Kéž bych měla vlka jako ostatní členové smečky.

Dokázala jsem si představit, jak krásná by byla – velká a silná, se stříbrnou srstí pod úplňkem. Měla by rázné vystupování a nikomu by se nepodřídila, ani Alfům.

Ale to byl jen sen, ne moje realita.

Moje mysl se toulala u všech možností, které by přineslo mít vlka.

Možná by mě pak smečka nebrala jen jako vyvrhele nebo přítěž.

Možná bych se pak mohla přihlásit o svou hodnost Bety.

Na dveře někdo zaklepal a já prudce otevřela oči. Nepamatovala jsem si, že bych znovu usnula.

Dezorientovaně jsem pohlédla na budík na stole.

19:00.

Rozšířily se mi oči. Jdu pozdě!

„Elaro?“ ozval se ode dveří Sloanin ustaraný hlas. „Jsi tam?“

„Jo,“ zavrčela jsem, protřela si oči a vyrazila ke dveřím.

Sloane svraštila obočí a mlčky si mě prohlédla.

„Proč ještě nejsi oblečená a připravená?“ vyhrkla zklamaně.

„Promiň,“ zamumlala jsem. „Usnula jsem.“

Sloane obrátila oči v sloup a povzdychla si.

„Pojď,“ řekla a vtáhla mě zpátky do pokoje. „Musíme tě dát do pořádku. Máme jen pár minut, než budeme muset vyrazit, jinak přijdeme pozdě!“

Sloaniny oči se zakalily – nejspíš posílala Rykerovi zprávu přes pouto, že jdu zase pozdě.

Hluboce jsem se nadechla, popadla ručník a vběhla do koupelny.

O deset minut později jsem byla zpátky v pokoji.

„Obleč si tohle,“ přikázala Sloane a podala mi krátké upnuté šaty.

„V žádném případě si tohle nevezmu!“ vyjela jsem na ni a ukázala na ty šaty.

„Ale ano, vezmeš!“ řekla. „Oblékej se! Máme večírek, na který musíme jít!“

„Je to jen pitomá smečková tancovačka, Sloane, ne maturitní ples!“ oponovala jsem.

„Není to jen tak ledajaká tancovačka, Elaro,“ řekla neústupně. „Ty nevíš, kdo je zpátky?“

„Kdo?“ zeptala jsem se a založila si ruce na prsou. Uniklo mi snad nějaké smečkové oznámení?

Sloane si povzdychla, věnovala mi otrávený pohled, zatlačila mě na židli a začala mi fénovat vlasy.

„Cillian je zpátky,“ řekla.

Při tom jméně jsem na židli ztuhla.

Cil, syn Alfy Corvina. Byla jsem do něj bláznivě zamilovaná, co si pamatuji, stejně jako každá jiná nezadaná vlčice.

Zdálo se, že si mě nikdy nevšiml a po boku měl vždycky ty nejkrásnější nebo nejoblíbenější vlčice.

Lámalo mi to srdce, ale věřila jsem, že si mě jednou konečně všimne a uvidí, kdo skutečně jsem.

Povzdychla jsem si při vzpomínce na den, kdy Cil odjel na alfa výcvik – to bylo před dvěma lety.

Cítila jsem se mizerně a proplakala jsem se ke spánku. Dokonce mě zdrtilo, když jsem zjistila, že nesmí smečku navštěvovat ani o prázdninách.

„Kdy se vrátil?“ zeptala jsem se a v krku se mi udělal knedlík.

„Dneska ráno,“ odpověděla a zachytila můj pohled v zrcadle. „Tohle je večírek na jeho uvítanou, Ero.“

Žaludek se mi stáhl jako na houpačce. Jsou to dva roky. Cil už si touhle dobou musel najít družku. Ale podívejte se na mě, já pořád nemám ani vlka.

„Sloane, myslím, že tu tancovačku tentokrát vynechám,“ řekla jsem pomalu.

Sloane zúžila oči.

„Tebe nezajímá, jak teď vypadá?“ zeptala se zmateně. „Dlouho jsme ho neviděli! Musí vypadat úplně jinak po tom intenzivním výcviku v Prvopočáteční výhni.“

„To jo, ale...“

„Navíc,“ skočila mi Sloane do řeči. „Alfa Corvin uspořádal tenhle večírek v naději, že Cillian najde svou osudovou družku. Má se brzy stát Alfou, a bez družky nemůže titul Alfy převzít.“

Mlčela jsem.

Nebyla jsem materiál na Lunu. Byla jsem sotva bojovnice a věděla jsem, že Cil potřebuje po svém boku krásnou a silnou Lunu, aby mohli vládnout spolu. Pravděpodobnost, že bych tato kritéria splňovala, byla mizivá.

„No tak!“ řekla Sloane nadšeně. „Bude to sranda!“

O půl hodiny později jsem byla plně oblečená v černých šatech, které mi Sloane vybrala.

„Jdeme!“ řekla, popadla mě za paži a vytáhla z pokoje.

To, co se na té tancovačce stalo, mě mělo strašit do konce života.

****