Pohled Elary

Cesta ke smečkovému domu utekla rychleji, než jsem doufala, a než jsem se nadála, Ryker zastavil auto přímo před ním.

Ryker vystoupil, obešel auto a otevřel Sloane dveře. Natáhl ruku a opatrně své družce pomohl ven.

„Sloane, lásko moje,“ řekl Ryker a políbil jí hřbet ruky. „Hned budu zpátky. Počkej na mě!“

U srdce mě píchlo při tom něžném tónu jeho hlasu. Mluvil s ní s takovou láskou a péčí.

Sloane přikývla, Ryker nastoupil zpět do auta a odjel.

O dvě minuty později se ten tmavovlasý vlk objevil znovu po Sloanině boku.

„Připravená?“ zeptal se a vzal ji za ruce.

Sloane se zahihňala jako školačka a zčervenala.

Otočila jsem hlavu jinam, abych jim dopřála trochu soukromí.

Někdy jsem si přála mít to, co mají Sloane a Ryker. Jejich láska byla tak něžná a bezpodmínečná.

Na koutcích úst se mi objevil lehký úsměv při vzpomínce na noc, kdy Sloane zjistila, že Ryker je její druh.

Byli jsme všichni na mýtině a čekali na její proměnu, když jí ze rtů vyklouzlo to jediné slovo: „Druh“.

Ryker vystoupil dopředu a odpověděl na její volání. Celou dobu věděl, že Sloane je jeho družka. Zjistil to už rok předtím a tajil to, přičemž na ni neustále dohlížel.

Můj pohled sklouzl k místu, kde ti dva hrdličky stáli. Vysoký tmavovlasý vlk objímal svou blonďatou a krásnou družku a jeho rty dychtivě svíraly ty její.

Sloane se odtáhla jako první, podívala se na mě a zčervenala.

„Promiň,“ omluvila se. „My si nemůžeme pomoct!“

„Už jsem si zvykla,“ usmála jsem se a ukázala na ně dva. „V pohodě.“

Rykerův pohled se stočil k obrovským dvoukřídlým dveřím a pak zpět k nám.

„Už to začne,“ oznámil.

Sloane mě vzala za ruku a všichni tři jsme společně zamířili ke vchodu.

Znovu se ve mně ozval ten nepříjemný pocit a tep se mi zrychlil, jako by mě varoval, že tam nemám co dělat – že jsem neměla chodit.

Zastavili jsme pár stop od dveří, Ryker pustil Sloaninu ruku a dveře otevřel.

Hluboce jsem se nadechla a snažila se uklidnit bušící srdce a potlačit úzkost.

Jakmile Ryker ty dveře rozrazil, do nosu mě udeřila tak omamná vůně – jablečný koláč s drobenkou.

Byla to ta nejlahodnější vůně, jakou jsem kdy cítila.

Sbíhaly se mi sliny, jak jsem ji chtěla ochutnat.

Ta vůně mě náhle začala dusit a zatočila se mi hlava. Bezděky jsem ustoupila, odvrátila tvář od toho pachu a hledala čerstvý vzduch.

„Co to sakra je?“ zamumlala jsem si pro sebe.

Sloane se na mě otočila a v očích měla obavy.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě Ryker.

„J-j-já nevím,“ vykoktala jsem nervózně. „Zevnitř jde ta sladká vůně jablečného koláče. Je to úplně pohlcující,“ vysvětlila jsem.

Sloane zmateně svraštila obočí, zvedla nos a nasála vzduch.

„Já nic necítím,“ řekla po chvíli. „Ty jo?“ zeptala se a podívala se na Rykera.

Ryker v odpověď zavrtěl hlavou.

„Necítím nic neobvyklého,“ řekl.

„Možná v kuchyni pečou nějaké koláče a dezerty,“ nabídla Sloane vysvětlení. „Alfa Corvin se zmínil, že si dává záležet, aby Cilliana přivítal.“

Kývla jsem a vůně se náhle rozplynula, takže jsem se mohla nadechnout.

Následovala jsem Sloane a Rykera do smečkového domu a dál do společenské místnosti.

Společenská místnost byl obrovský sál, kde jsme většinou pořádali oslavy a smečkové schůze; dnes večer vypadal spíš jako plesový sál hodný krále.

„Páni!“ vydechla Sloane. „To je... páni!“

„To teda je,“ řekla jsem a přejela pohledem po stěnách až ke stropu. Alfa Corvin to místo rozhodně vyzdobil nádherně.

Dorazili jsme právě včas, abychom viděli Alfu Corvina odcházet z pódia, a o pár vteřin později se znovu spustila hudba.

Přejížděla jsem pohledem po moři lidí a doufala, že zahlédnu Cila, ale nikde nebyl k vidění.

To už odešel?

„Pojďme tancovat,“ řekla Sloane, přerušila mé úvahy a popadla mě za ruku.

Byli jsme na parketu asi hodinu, když Sloane řekla, že si musí odskočit na dámy.

„Zdá se, že se nakonec přece jen bavíš,“ řekla Sloane, když jsme mířily k východu.

„Víš, že tancování miluju,“ odpověděla jsem. Cítila jsem se víc sama sebou a úzkost byla dávno pryč.

„Jo, já vím,“ pípla Sloane vážně. „Všimla sis, že tě okukoval každý nezadaný vlk v sále?“

Její slova mě zaskočila. Vůbec jsem si nevšimla, že by se na mě lidé dívali.

„No, jestli jo,“ řekla jsem kysele, „tak jsou to sralové, když mě nepožádali o tanec.“

„Možná je to tak lepší,“ řekla Sloane a otevřela dveře na toalety. „Obě víme, že máš na víc než na ně.“

Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Sloane mě vždycky věděla jak rozveselit.

Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že to není pravda. Kamkoli přijdu, členové smečky mou existenci ignorují – ani po mně neštěknou.

Někdy jsem si přála, aby si mě lidé prostě všimli. Nezmizela jsem. Pořád jsem tu byla a byla jsem součástí smečky.

Kolem mě právě prošla skupinka deseti mladých lidí mířících k východu z budovy. Před mými narozeninami to byli moji přátelé. Bývala jsem součástí té party a díky své hodnosti Bety jsem byla i oblíbená.

Powzdychla jsem si.

Proč jsem součástí smečky, která mě nepřijímá takovou, jaká jsem?

U srdce mě píchlo a ruce mi vyletěly k hrudi. Ten bolestivý pocit mě uvnitř úplně ochromil.

„Chceš jít domů?“ zeptala se Sloane a vzala mě za ruku.

Zvedla jsem zrak a Sloane se na mě laskavě usmála a otřela mi z tváře horké slzy, o kterých jsem ani nevěděla, že mi tečou.

Zavrtěla jsem hlavou. Kdybych šla domů teď, rodiče by si mysleli, že se něco stalo, a já neměla náladu odpovídat na jejich otázky.

„Ne,“ zašeptala jsem. „Jen mi dej minutku.“

Sloane mě jemně poplácala po rameni a dala mi čas, abych se vzpamatovala.

„Už je to lepší?“ zeptala se, a já jí věnovala slabý úsměv, i když jsem v jejích očích viděla soucit.

Pomalu jsem ji následovala zpět do společenské místnosti, ale právě když jsme procházely kolem dvoukřídlých dveří vedoucích do zahrad, ztuhla jsem.

Bylo to, jako by všechno ve mně křičelo, že musím ven.

A znovu se objevila ta sladká vůně jablečného koláče.

„Co se děje, Ero?“ zeptala se Sloane a ohlédla se ke dveřím. „Chováš se divně.“

Pomalu jsem k ní otočila hlavu a její ruce vyletěly k ústům, jak zalapala po dechu a o krok ustoupila.

„Jsem v pohodě,“ řekla jsem a můj hlas mi v uších zněl výš než obvykle. „Jen si musím jít něco ověřit. Sejdeme se za pár minut!“

Sloane párkrát zamrkala, než zareagovala. Pak se otočila na patě a vyrazila zpět ke společenskému centru, jako by ji někdo honil.

Jakmile zmizela z dohledu, otočila jsem se ke dveřím.

To, co následovalo, vyvedlo můj svět z rovnováhy.

****