Elara

Dnes se Kaelen vrací z výcviku alf.

Celá smečka je jako na trní, aby přivítala zpět svého budoucího alfu, a díky širokému úsměvu na tváři Luny mi srdce tančí štěstím.

Miluju ji.

Já jsem naopak nervózní. Před třemi dny mi bylo sedmnáct a ještě jsem neucítila svého druha. Je to pro mě vlastně úleva, protože chci, aby to byl on.

Kaelen je jediný člověk, po jehož boku si dokážu samu sebe představit. Už od dětství prosím Měsíční bohyni, aby se stal mým druhem.

Vždycky mezi námi bylo silné, ryzí pouto, kvůli kterému jeho rodiče i většina lidí ve smečce věřili, že se nakonec staneme druhy.

Mám strach. Jestli ho uvidím a ukáže se, že není můj, umřu.

Miluju Kaelena, co mi paměť sahá, a jsem si jistá, že on to cítil stejně. Nikdy jsme si ale své city navzájem nepřiznali, ani jsme podle nich nejednali. To proto, aby to bolelo o něco méně pro případ, že bychom se nestali druhy. Ale to bylo před dvěma lety, než odjel.

Nevím, jaký je z něj teď muž, ale chci, aby se vrátil jako ten Kaelen, kterým býval. Můj Kaelen.

Tak moc mi chybí.

"Pospěš si, drahoušku, máme už jen hodinu," naléhá Luna netrpělivě, ale úsměv z tváře jí nemizí.

"Ano, mami," odpovím nadšeně a spěchám do svého pokoje, abych se připravila.

Ach, Bohyně! Hodina je pro mě tak málo času.

Musím vypadat co nejlépe. Luna mi koupila šaty, které si mám obléct, a já se postarala o to, abych vybrala jeho oblíbenou barvu.

Vím přesně, co má Kaelen rád, a chci si být jistá, že v tom málu času, co mi zbývá, splním všechno do puntíku.

S rodinou alfy žiju už od svých pěti let. Nepamatuju si nic o tom, odkud pocházím ani kdo byli moji rodiče.

Luna vyprávěla, že mě našli samotnou a plačící v lese. Rozhodli se vzít si mě domů pro případ, že by mě někdo hledal.

To se ale nestalo. Bohužel.

A tak, protože jsou to dobří lidé, se rozhodli vychovat mě jako vlastní spolu se svým synem Kaelenem. Který je o dva roky starší než já.

Nikdy předtím jsem se nelíčila, ale Luna si včera udělala čas a naučila mě, jak na to. Vybrala jsem si modré krátké rozevláté šaty, které ladí s barvou jeho očí a jsou také v jeho oblíbené barvě.

Bohyně! Zbožňuje moje dlouhé tmavé vlasy, když jsou rozpuštěné.

Nechám je padat v loknách až k pasu a ten připitomělý úsměv z mé tváře ne a ne zmizet. "Jsem tak šťastná!" vykřiknu, padnu tváří dolů na postel a zabořím obličej do nadýchaných polštářů.

Svůj telefon nechal doma. Na výcviku jim telefony nedovolují. Kéž bych s ním mohla mluvit. Kvůli té dálce se nemůžeme spojit ani telepaticky.

Bylo by to mnohem snazší, kdybychom spolu komunikovali.

"To vidím, zlatíčko." Rychle se otočím za jejím hlasem a na její tváři se zrcadlí stejný výraz, jaký mám já.

"Myslíš, že on je ten pravý?" Posadím se a snažím se zahnat strach v očích. V mém hlase ale zní obrovská naděje.

"Samozřejmě, broučku. Měsíční bohyně není tak krutá, to přece víš." Kaelenova maminka dojde k posteli a posadí se vedle mě.

Je nádherná. Kaelen po ní zdědil modré oči a hnědé vlasy. Chudák alfa mu nepředal vůbec nic.

"Poslouchej mě, zlato. Chci, abys byla optimistická, a chci, aby ti tenhle úsměv vydržel bez ohledu na to, jak to dneska dopadne. Jen pamatuj, že všechno se děje z nějakého důvodu." Stiskne mi ruce a já si povzdechnu.

Nechci, aby to dopadlo jinak, než doufám.

"Jsou tady. Máš připravený svůj dárek?" Rychle vstane a moje srdce se prudce rozbuší. Jak asi vypadá? Miluje mě pořád?

"Ano," odpovím a nervózně zamířím ke skříni, abych vytáhla červenou krabičku, která ukrývá moje překvapení pro něj.

Srdce mi málem proráží klec mých žeber. Potím se jako blázen a mám nervy nadranc.

Prosím, ať jsi můj. Neustále si v duchu opakuju.

"Pojďme." Vezme mě za mou zpocenou ruku a já cítím, jak se ve mně probouzí vlčice. Je neklidná už od rána. Vsadím se, že i ona se na něj těší. Přeměním se konečně, až se potkáme? Chci říct, jestli je můj druh, možná to moji vlčici vyprovokuje a ona vyjde na povrch.

"Mám strach," zašeptám a sleduju každý svůj krok. Mamka si myslela, že se tyhle podpatky budou k šatům hodit. Ale já je nenávidím.

Co když se k němu budu chtít rozběhnout a nedopatřením zakopnu?

Vchodové dveře se otevřou a do tváře mě okamžitě udeří čerstvý vzduch. Hltavě se zhluboka nadechnu a trochu mě to uklidní.

Jsou tu přítomni všichni členové naší smečky a každý se zabývá něčím jiným.

Nastražím uši, když se ozve řev motoru, a naprázdno polknu. Tlukot srdce slyším až v uších.

Vymaním se z mámina sevření a setřu si z čela neviditelný pot.

Dnešek je dnem, který mě buď zničí, nebo stvoří. Všechny ty roky, které jsme spolu sdíleli, naše vzpomínky, ta vzájemná touha, u které jsme se rozhodli zachovat si chladnou hlavu.

Bohyně, prosím.

Srdce se mi zastaví, když branou projede modré Ferrari následované dvěma černými SUV. Jeho ochranka.

Můj Kaelen.

Je to on.

Moje vlčice okamžitě vystoupí do popředí kvůli té blížící se intenzivní vůni.

Je silná, návyková a podlamují se mi z ní kolena. Silná vůně dřeva smíšená s pánskou kolínskou.

"Bohyně!" zašeptám bez dechu a málem padnu na kolena.

Vyslyšela mě. Učinila ho mým.

Nemůžu se hýbat. Stojím jako přikovaná a čekám.

Je to, jako by se svět kolem mě točil. Na tváři se mi usadí nervózní úsměv, po něm následuje zachichotání a najednou se směju jako úplný blázen.

V očích se mi hrnou slzy radosti a mám chuť křičet, výt nebo to prostě dát nějak najevo.

Všichni přihlížejí a s napětím čekají na ten dokonalý okamžik, kdy vystoupí.

Auto konečně zastaví a dveře se tak pomalu otevřou.

Ještě nikdy jsem se nedívala tak upřeně. První věc, kterou udělá, když vystoupí, je, že se mi podívá přímo do očí. Jako by přesně věděl, kde budu stát.

Jeho oči se rozzáří poznáním a moje udělají totéž. Moje vlčice pomalu zašeptá to jedno dlouho očekávané slovo a můj úsměv se roztáhne do naprostého maxima.

"Druh."

Kaelen je jiný. Je mnohem dospělejší než v době, kdy odjel.

Pomalu a jistě udělám krok vpřed a pak další. Jeho tvář je klidná, nedává najevo vůbec žádné emoce a já si říkám, jestli si se mnou moje představivost jen nehraje.

Kaelen by tam nestál a prázdně na mě nezíral, zvlášť když teď k sobě konečně patříme.

Byl to náš velký sen a naše největší prosba k bohyni.

Něco se změnilo.

Potvrdí se to ve chvíli, kdy se otočí a otevře druhé dveře svého auta. Ten pohyb mě přiměje zaváhat v kroku. Na zem došlápne lesklá červená jehlová lodička, následovaná dlouhýma krémovýma nohama. Pak odhalená stehna a nakonec ty nejkratší červené šaty, jaké jsem kdy viděla.

Konečně se objeví ženská postava s dlouhými červeně nalakovanými nehty, modře obarvenými vlasy a nakonec rozmazanými červenými rty, které se roztáhnou do širokého úsměvu.

S hrůzou sleduji, jak můj druh natáhne ruku vpřed a ona ji s radostí přijme.

Co se to děje?