Laro.

Uplynuly tři měsíce a můj život je ještě mizernější.

Dělám vše, co je v mých silách, abych pro všechny zůstala neviditelná. Ještě štěstí, že Kaelen odvedl svou vyvolenou družku do sídla smečky.

Nevím, jak bych přežila, kdyby tu zůstali. Většinu času trávím na zahradě a sledováním filmů ve svém pokoji.

Luna ani Alfa mě taky neobtěžují a jsem jim za to vděčná. Myslí si, že se pořád trápím tím, jak se věci vyvinuly. Kéž by tak věděli pravdu.

Ode dne, kdy mě odmítl, Kaelena skoro nevídám. Dávám si záležet, aby byly moje dveře i okna bezpečně zamčené pokaždé, když přijede navštívit rodiče. Je mojí výhodou, že ho cítím na míle daleko.

Bohužel jsem dnes musela jít ven. Abych byla přesnější, potřebovala jsem zajít do nemocnice smečky.

Před dvěma měsíci jsem pojala podezření, že jsem těhotná, ale odmítala jsem ten fakt přijmout. Jak se v pouhých sedmnácti letech postarám o nechtěné dítě?

Je zázrak, že jsem stihla dokončit střední školu před jeho návratem. Byla by ostuda chodit do školy s nafouklým břichem.

Vím, že se jeho rodiče určitě zeptají, kdo za to může, jelikož si stále myslí, že nemám druha. Na druhou stranu to už dál nedokážu skrývat. Děti alfů se rodí za šest měsíců, zatímco ostatní vlčí mláďata potřebují až osm nebo devět.

Těhotenství bylo nevyhnutelné. Alfa vlci mají sklony oplodnit své družky při prvním páření nebo ve chvíli, kdy dokončí pouto s družkou.

Měla jsem si sehnat prášky, ale nevěděla jsem, koho se zeptat. A navíc by vyvolalo spoustu otázek, kdybych zašla za doktorem smečky, protože vlkodlaci je používají málokdy a nikdo neví, že už jsem spářená.

Bříško už je vidět a musím nosit vytahané mikiny, abych ho zakryla. Dokonce jsem se naučila umění maskovat svůj pach, aby mé tajemství zůstalo skryto. Myslím, že teď už to ale začíná být nemožné.

Včera Luna začala mít podezření, a zrovna když se mě chystala začít vyslýchat, zazvonil jí telefon. Musela jsem utéct do pokoje a předstírat, že spím.

Dnes jsem se vzbudila brzy, dřív než kdokoli jiný, a teď jsem tady. Ustaraně zírám na muže, který mi provádí nekonečné testy.

"Vypadáš slabě, jíš dobře? Asi ani moc neodpočíváš, že?" zadívá se mi opatrně do očí a já jsem si jistá, že v nich není ani špetka života. Připadám si jako chodící mrtvola.

"Odpočívám hodně a jídlo nikdy nevynechávám," zalžu okamžitě, ale on mě prokoukne. Koho se snažím obelhat? Spánek je pro mě naprosto nepředstavitelný zázrak. Má vlčice je tím jediným, co nás drží na nohou, jím jen zřídka. Je to silná vlčice a já umírám touhou se s ní setkat.

Netuším ale, proč jsem se neproměnila o svých narozeninách. Jen dala najevo svou přítomnost uvnitř mě, ale nikdy nevyšla ven.

"Co se ti stalo, Laro, našlas svého druha? Stalo se mu něco?" Podívám se dolů na své prsty a zamrkáním zaženu slzy. Na to nemůžu odpovědět.

Jak mu mám říct pravdu?

"Ví o tom Luna? Jsem si jistý, že by tě sem přivedla mnohem dřív," pokračuje muž v nátlaku a já cítím, jak mě opouští sebeovládání. Nikdo netuší, čím si procházím.

"Ne, ne. Jsem v pořádku, opravdu. Nemusíte ji do toho zatahovat," rychle vstanu a vezmu si ze stolu svou bundu. Sundala jsem si ji, když mi chtěl odebrat krev z paže.

"Posaď se, Laro. Jsou tady." Při těch slovech mi tuhne krev v žilách. Budou naštvaní, že jsem jim lhala.

"Musím jít," otočím se ke dveřím a tam stojí – Alfa, Luna a ten idiot, co mě přivedl do jiného stavu.

"Proč jsi nám to neřekla?" zašeptá, ze samotného hlasu jí čiší zklamání a mé srdce bolí. Jak jim mám říct, že jejich drahocenný syn je můj druh, který mě přivedl do jiného stavu a nechce mě?

Nedokážu se na něj podívat.

Jestli tohle dítě vůbec někdy porodím, nepřiblíží se k němu. Odmítl ho ve chvíli, kdy odmítl mě.

"Kdo je tvůj druh, Laro, kdo ti udělal dítě?" zeptá se Alfa jemně, postoupí o krok blíž a mně se do očí derou slzy. Právě teď se mi hlavou honí nejrůznější emoce a já je všechny vypouštím ven prostřednictvím slz.

Chtěla bych vidět Kaelenovu reakci, ale pohled na něj by byl příliš trapný. Stále věřím, že se mi to jen zdá a že se jednoho dne probudím do úžasné reality.

"Já... já... on odešel," zakoktám a popotáhnu.

"Byl z téhle smečky?" Luna vejde dovnitř a ovine mi paži kolem ramen. Lhát jim bolí. Bolí mě, že tu stojí přímo přede mnou, ale neřekne ani slovo.

Zůstanu zticha a můj pláč je místo toho hlasitější.

Beze slova se jemně vymaním z jejího objetí a odejdu bez ohlédnutí. Bude lepší, když ho neuvidím.

*

Uplynuly čtyři měsíce a zatím se nic nezměnilo, tedy kromě smutku, který sídlí v mém srdci. Ležím v posteli, čekám a doufám v zázrak, když mi v podbřišku nečekaně propukne obrovská bolest a já se rychle posadím a lapám po dechu. Co se to děje?

Jsou to jen čtyři měsíce, nemůžou to být porodní bolesti.

Stejná bolest se objevuje znovu, ale tentokrát je tak nesnesitelná, že křičím z plných plic. Je to jiná bolest než ta, kterou jsem doposud zažívala. Usoudila jsem, že se možná má vlčice dožaduje toho, abych ji pustila ven.

A pak mě ty temné žíly a oči k smrti vyděsí. Nikdy předtím jsem nic takového neviděla.

Netrvá dlouho a dveře se rozrazí a dovnitř vtrhne Alfa. Oči se mu hrůzou rozšíří, když spatří krev špinící mé prostěradlo, a vzápětí už křičí Kaelenovo jméno.

"Musíme tě vzít do nemocnice, budeš v pořádku, zlatíčko, slibuju," ujišťuje mě a posouvá se blíž, ale z mých úst unikne hlasité zavrčení, které nepoznávám, a přiměje ho ve strachu o krok couvnout.

Zvláštní.

"Kaelene!" zařve znovu, ještě hlasitěji, a přitom vytahuje telefon.

"Proč je ten kluk tak pitomej?" zakřičí, vztekle mrští telefonem přes celou místnost a zkusí se znovu přiblížit, ale má vlčice mu to nedovolí. "Já ho zabiju," mumlá si pro sebe rozhněvaně a tahá se za vlasy.

"Nech mě, ať ti pomůžu, zlatíčko," zašeptá a natáhne před sebe ruce, aby ukázal, že nepředstavuje hrozbu. Přesně jako se to stalo ve chvíli, kdy jsem tohle dítě počala, přebere má vlčice plnou kontrolu a napůl se promění; Alfa vydechne v úžasu a oči se mu strachy rozšíří.

Mé tělo pokrývá černá srst. Nehty mám také černé a tak ostré, až se bojím, že by mi mohly ublížit. Vlkodlaci takovou přeměnu nemívají, jsou buď v plné vlčí, nebo lidské podobě.

Je mi to podivné, ale nemám čas nad tím dumat, protože bolest udeří znovu.

Krev nepřestává prosakovat skrz mé oblečení, které je na pokraji roztrhání. Pomalu slézám z postele se záměrem zachránit své mládě. Nemůžu se ho vzdát, je mou jedinou nadějí.

Ve dveřích se objevují další postavy a jednou z nich je Kaelen. Ruce má od krve, ale to, co způsobuje další bolest v každém kousku mého těla, je ta čerstvá rána na jeho krku.

Nechal ji, aby si ho označila, přestože věděl, jaké to bude mít následky. Věděl, jakou bolestí budu muset trpět, ale stejně to udělal.

To je pro mě jako budíček, myslel to vážně, když řekl, že mě nechce. Jak jinak by nám tak nezaslouženě ublížil? Přinejmenším mohl nechat žít to dítě.

Tato značka je příčinou té agónie, ve které se právě teď nacházím. Bohyně prosím, zachraň alespoň to dítě.

Má vlčice ze sebe vydá hlasité varovné zavrčení a všichni ustoupí. Vidím jim v očích strach, ale nechápu proč. Už nekňučí po svém druhovi. Její prioritou je teď ochrana jejího mláděte a jejího člověka.

"Jak se opovažuješ?" Tvrdá rána dopadne na Kaelenovu tvář, ale on se nebrání. Jeho pohled zůstává na mně a poprvé od chvíle, kdy dorazil, už nehraje drsňáka.

Brečí.

"Jak se opovažuješ odmítnout svou těhotnou družku kvůli nějaké děvce a nechat ji, aby se tě dotkla, Kaelene?" zařve vztekle Alfa a zasype svého syna ranami, a všude se rozhostí ticho. Vzduch naplní zděšená vzdychnutí a já to beru jako pobídku k odchodu.

Nemůžu zůstat a nechat všechny, aby na mě zírali s lítostí. Nebo se strachem.

Postupně se vydávám ke dveřím a pevně si přitom svírám bolavé břicho. Cítím, jak mě opouštějí síly, ale neustále si připomínám, že se odsud musím dostat, než mi ublíží ještě víc.

"Zlatíčko, doktor je na cestě, prosím, posaď se," plačící Luna udělá krok mým směrem, ale má vlčice ze sebe vydá hrozivé zavrčení a vycení na ni zuby.

Všichni nám váhavě uhýbají z cesty, v jejich tvářích se odráží soucit a obavy. Zvláště u žen. Je mi jedno, jestli teď zemřu. Už jsem ztratila všechno, na čem mi záleželo.

Zanechávám za sebou krvavou stopu, zatímco opatrně zdolávám schody jeden po druhém.

"Laro, prosím, omlouvám se," zašeptá jeho hlas za mnou, ale já se neohlédnu. Musím zachránit své dítě.

Když se nám podaří dosáhnout vchodových dveří, nevím, kde se najednou vzala ta síla, ale má vlčice se rozběhne hustým lesem.

Její pohyb je mrštný a rozmazaný.

Bolest ani krvácení neustávají a jsem si naprosto jistá, že než dorazí nějaká pomoc, bude už příliš pozdě. Nikdo ze smečky mě nepronásleduje. Při rychlosti, jakou má vlčice běží, pochybuji, že by nás vůbec někdo dohonil.

Nikdy jsem nebyla svědkem toho, že by druh odmítl svou těhotnou družku. Zejména pokud jde o alfa vlka.

Je to něco odsuzovaného a alfa vlci jsou navíc ke svým družkám maximálně přehnaně ochranitelští.

Řítící se auto mě málem srazí, ale řidička okamžitě zastaví, jakmile mě spatří.

Kolena se mi podlomí ve chvíli, kdy žena vystoupí z auta a přispěchá ke mně. Kvůli zamlženému zraku nemám šanci zjistit, o koho jde. Svět se mi začne točit a jediné, co vidím, je tma.

Než mé smysly zcela vyhasnou, ozve se ze směru, odkud jsem přišla, hlasité vytí plné bolesti.

Vytí plné bolesti a ztráty.

Pohled 3. osoby:

"Našli jsme ji, šéfe. Někdo se k ní ale dostal dřív než my. Sledujeme je," pronese do telefonu přitisknutého k uchu jeden ze dvou mužů, kteří celou scénu pozorovali.

"Dobře. Potřebuju jméno a jejich cíl," dožaduje se jeho drsný hlas, než si zhluboka oddechne.

"Rozumím, šéfe," okamžitě zavěsí a jejich auto vyrazí za tím, které je mírně před nimi. S těmi dvěma ženami uvnitř.