POHLED ELOWEN

V předvečer mých osmnáctých narozenin jsem konečně začala vnímat vůni svého druha. Úplně mě to pobláznilo a zastřelo mi to smysly.

Jeho pronikavá pižmová vůně mě tahala za srdce a já se přistihla, jak spěchám přes pozemky smečky a hledám ho.

Právě probíhal večírek na oslavu meteorického roje, který se konal jen jednou do roka.

Každý člen smečky Stínového křídla byl venku, lidé se mísili a společně se bavili.

Někteří se jen tak poflakovali, každý pohroužený do svých neřestí.

Já se sice také těšila na sledování meteorů, ale byla jsem ještě v mnohem větší extázi z vědomí, že se dnes v noci konečně spojím se svým druhem.

Ta myšlenka mě naplňovala pocitem naplnění a nadšení; cítila jsem se jako malé dítě, které právě dostalo svou oblíbenou sladkost.

Ach, jak lépe oslavit svůj velký den než sledováním té okouzlující scenérie s mým vyvoleným druhem? pomyslela jsem si, když jsem se hnala kolem stanů a ani se neohlédla, abych mu byla blíž. K mému druhovi – muži, který mě označkuje a nakonec přijme za svou.

Jak asi bude vypadat? Kdo by to mohl být? A co bylo nejdůležitější, byl členem této smečky?

Tyto otázky mi vířily v hlavě a vyvolávaly ve mně zmatek i obavy.

Určitě byl z této smečky, protože jsem jeho pach cítila přímo zde, a tak jsem znovu začala přemýšlet.

Čekal na mě také? Měl o mě zájem? A hlavně, jak se ke mně bude chovat? Celý život jsem čelila utrpení a opovržení, takže mít partnera, který by mě miloval a zbožňoval, bylo jedním z mých největších přání. Každý den jsem se modlila k Měsíční bohyni, aby mi splnila touhy mého srdce.

Teď, když jsem byla tak blízko setkání s ním, jsem doufala, že si budeme rozumět a nakonec vytvoříme trvalé pouto.

Mocné pouto, které nás sblíží. Takové, které povznese mé srdce a přinese mi jen lásku a štěstí.

Ach, jak moc jsem si to přála! Popotáhla jsem, když mi po tváři málem stekla slza, ale potlačila jsem ji.

Po náročném běhu mě ta neodolatelná vůně dovedla k velmi známému, majestátnímu stanu a já se náhle zastavila.

„Cože? Ne! To nemůže být pravda!“ Oči se mi rozšířily, když jsem si uvědomila, koho mi Měsíční bohyně vybrala za partnera.

To se přece nemohlo stát! Že ne? Položila jsem si tu otázku řečnicky, ale v hloubi duše jsem věděla své.

Stan přede mnou patřil Kardanovi, nepopiratelně nádhernému, vysokému a urostlému synovi alfa krále.

Byl hříšně pohledný a byl snem každé ženy.

I já do něj byla bláznivě zamilovaná; musím přiznat, že se mi líbil už od puberty a teď jsem z něj byla úplně paf.

Nemohla jsem uvěřit, že právě on je ten, koho mi Měsíční bohyně vybrala, a okamžitě se mi udělalo nevolno.

Měla jsem být šťastná, dokonce přešťastná, ale mé podvědomí jako by ten signál nepřijímalo a má až příliš horlivá vlčice „Aerylis“ náhle zmlkla.

Už ve mně nekňučela ani zběsile netloukla. Bylo v ní hrobové ticho, a pokud to neznamenalo nebezpečí, tak už jsem nevěděla, co jiného by to mělo být.

S povzdechem a bušícím srdcem jsem se přiblížila ke stanu a najednou jsem to uslyšela.

Zevnitř se ozýval nepravidelný dech a rozkoší naplněné sténání, které mi probodávalo uši.

„Ach!..... Hlou...běji!“

„Ach ano!“

„Kardane. Ano!“

„Panebože!“

„C-cože?“ zašeptala jsem téměř neslyšně, když jsem udělala další krok vpřed. V očích mě pálily slzy – a to se ukázalo jako obrovská chyba.

Měla jsem se otočit a utéct. Měla jsem odtéci se svými těžkými kroky a zlomeným srdcem pryč od té scény, kterou jsem si dokázala představit, ale zvědavost mě přemohla.

Ne... Ne! To byl pravděpodobně vtip.

Říkala jsem si to, když jsem nahlédla do stanu, a v tu ránu se mi zadrhl dech. Čas se zastavil. A celý můj vesmír se kolem mě zhroutil.

Zaskočená jsem spatřila úplně nahého Kardana, jak se spojuje s jinou ženou na velké dece rozprostřené na zemi.

Vznášel se nad ní, energicky s ní souložil, ruce měl pevně sevřené kolem jejího krku a neobvykle přitom chrochtal.

Ta dáma, ať už to byl kdokoli, ho naopak objímala pažemi. S nehty zarytými do jeho širokých zad a roztaženýma nohama sténala a zahrnovala ho chválou.

Bože! Slzy, které jsem doposud držela zpátky, se tentokrát vyvalily v proudech, když jsem si uvědomila, že můj druh spí s jinou ženou. Podváděl mě.

Chci říct, ještě jsme se ani neoznačili, ani jsme se navzájem neuznali, ale já už k němu cítila majetnický vztah a teď jsem se musela dívat na tohle... Bože! Měla jsem naprosto zlomené srdce.

„Druhu!“ zašeptala jsem tiše, a k mému překvapení to bylo dost hlasité na to, aby mě oba slyšeli.

Kardan se prudce zastavil a otočil ke mně svou zamlženou tvář. Jeho pohled mě v matně osvětleném vnitřku stanu zmrazil a uvěznil.

Jak se mu mírně rozšířilo chřípí a ústa se zkřivila do úšklebku, jeho tvář ztemněla do znechuceného výrazu.

Sevřel se mi žaludek při pohledu na jeho ošklivou, krutou tvář, která se rychle změnila v podráždění bez špetky lítosti nebo studu.

„Aha, takže ten pach patří tobě?“ zeptal se se svraštělým obočím, když si mě očichal, a pak dodal: „Nejsem tvůj partner, omego. V žádném případě! Nedám ti právo být mou družkou nebo Lunou této smečky. Měsíční bohyně si se mnou určitě jen zahrává.“ Dokončil se zlomyslným úšklebkem, vytáhl své mužství z té ženy a vydal další hrdelní zachrochtání.

Teď, když tam stál ve své ješitnosti a nahotě, vykročil ke mně a já zavrávorala. Ruce mi sklouzly z celtoviny stanu, kterou jsem předtím držela.

„Já... My...“ Nenacházela jsem slova, když se úplně zastavil u vchodu do stanu a já na něj upřeně hleděla.

„My?“ Když se na mě Kardan ušklíbl, vyschlo mi v hrdle. „Co sis proboha myslela, malá omego? Že já, Kardan Kard, syn alfa krále a budoucí alfa král této smečky, tě přijmu za svou družku jen proto, že nás Měsíční bohyně spojila?“ Posměšně se mi vysmál.

„...co by na to řekli členové smečky, hm? Sakra, to je ponižující. Nedokážu se smířit s myšlenkou, že jsem byl spojen s takovou nulu, jako jsi ty,“ řekl po chvíli.

„To je ale směšný vtip!“ zamumlala ta žena, se kterou byl, a doprovodila to uchetnutím na můj účet. Stočila jsem k ní zrak a tentokrát si ji pořádně prohlédla.

Věděla jsem, kdo to je.

Byla to Vexta. Kardanova vyhlášená milenka a známá smečková poběhlice.

Prošla postelemi tolika slavných vlků a proslýchalo se, že se vyspala i se samotným alfa králem, ale já tomu nechtěla věřit.

Jak by mohla mít poměr s otcem i synem zároveň? Byla sice úchvatná, to ano, ale přesto...

Vexta ležela majestátně na dece, modrá přikrývka jí zakrývala pas, ale horní část těla nechávala nahou a vystavovala své klesající prsy. Upřeně se na mě dívala, aniž by mrkla.

„No, tak mi dovol, abych nám to oběma usnadnil, ty malý škůdce...“ Kardan se znovu ušklíbl a s odhodlaným výrazem udělal krok vpřed. Tehdy mi to došlo.

Chystal se mě odmítnout. Můj takzvaný druh se vůbec nestaral o to, jak to ovlivní mou pověst ve smečce nebo jak moc budu v důsledku toho ponížena. Bylo mu to úplně jedno. Takový on byl krutý.

Potlačovala jsem slzy, ruce zaťaté v pěst podél těla, a čekala na jeho konečný rozsudek a na tu trýzeň a mučení ze zlomeného pouta, které mě mělo brzy zachvátit.

„Já, Kardan Kard, tě formálně odmítám, omego Elowen Elo, jako svou potenciální družku a Lunu! Ano, odmítám tě!“

Ta poslední slova pronesl s důrazem a já v nich cítila nádech hněvu.

Říct, že jsem byla zdrcená, by bylo slabé slovo; byla jsem zničená, zatímco mými žilami projížděly záchvěvy bolesti.

„Ach, chudinka Elowen...“ řekla Vexta sarkasticky, „...ty prostě nejsi materiál na Lunu. Jsi jen ubohá napodobenina vlka. Myslela sis, že jako sirotek a odpadlický parchant ulovíš syna alfy. Měsíční bohyně udělala strašnou chybu, když vás dva spojila, tím jsem si jistá.“ Dokončila to hlasitým skřehotem, který se rozlehl stanem, a její slova byla poslední kapkou.

Když jsem se trochu vzpamatovala a měla toho dost, rozhodla jsem se, že je čas odejít a odtrpět si svůj žal o samotě.

Otřela jsem si tváře, vyběhla ze stanu a utíkala pryč, aniž bych se ohlédla.

Když jsem míjela davy vlků, všimla si jsem, že slavnost stále pokračuje. Většina z nich spokojeně sledovala zářivý meteorický roj s úsměvy na tvářích a pažemi kolem svých milovaných.

Kamkoli jsem se podívala, viděla jsem páry, jak se k sobě tulí, šeptají si sladká slůvka a ukazují na oblohu. U mě to však bylo přesně naopak.

Právě jsem přežila nejponíženější výsměch svého života. Bolelo to víc než všechen ten hněv a opovržení, kterého se mi dostávalo od té doby, co mi v dětství zemřeli rodiče.

Najednou jsem byla bez druha a bezmocná. Při pomyšlení na svůj smutný život jsem se prudce otřásla.

Když jsem na nedalekém stole u táboráku uviděla láhev napůl vypitého alkoholu, zamrkala jsem a bez váhání po ní sáhla.

Vypila jsem každou kapku, ignorovala pálivý pocit v krku, popadla další láhev vedle – ta byla naštěstí plná až po okraj – a celou ji naráz do sebe obrátila.

A tak to šlo dál a dál. Ignorovala jsem pohledy vlků a brala si jednu láhev za druhou. Pila jsem, dokud jsem se nedostala do stavu otupělosti, až jsem byla nebezpečně opilá a vidění se mi bolestivě rozmazávalo.

Zároveň mě zaplavil obrovský příval adrenalinu a mé tělo ovládl zvláštní, slastný pocit.

Stehna se mi nezvladatelně třásla, chloupky na kůži se mi naježily a mé ženské partie pulzovaly.

Co se to sakra dělo?! Byla jsem v říji!

Tocila se mi hlava, jak mi mozkem probleskoval šok a úžas. Snažila jsem se pochopit, co se se mnou děje.

Být odmítnuta před pár sekundami a najednou být v říji – to všechno mi přišlo velmi divné.

Nebyl tu nikdo, kdo by mi z toho zmatku pomohl, a já přemýšlela, proč si Měsíční bohyně vybrala právě mě, aby si se mnou takhle zahrála.

Nezasloužila jsem si být jakkoli mučena. Nezasloužila. Ne v den svých narozenin. Ne když zbytek dne probíhal tak dobře.

V opilosti jsem se vypotácela pryč od lidí – respektive pryč od smečky – a zamířila hlouběji do temných lesů.

Možná, kdybych našla místo k odpočinku, věci by se vrátily do normálu a já bych se cítila mnohem lépe.

S každým krokem do lesa však mé touhy sílily.

Právě když jsem věřila, že je po všem, můj nos zachytil z dálky omamnou vůni a já byla nucena ji následovat, zatímco mé vzrušení rostlo a po nohou mi stékala vlhkost.

Po pár dalších krocích jsem dorazila na místo a překvapeně zjistila, že stojím za mužem se svalnatou hrudí.

Stál ke mně svými širokými, svalnatými zády a zdálo se, že si mé přítomnosti nevšiml.

„Ó můj...“ opilecky jsem se zachichotala. Zamrkala jsem, když jsem se zapotácejíc přiblížila těsně k němu a pak mu roztřeseně položila ruku na drsné rameno.

Okamžitě ztuhl, očividně si zvykal na mou přítomnost. Místo abych ruku odtáhla, pokračovala jsem v hlazení té drsné kůže a celé mé tělo se zběsile chvělo.

Bylo to tak příjemné... Zavřela jsem oči a upadla do krátkého tranzu, ale když se otočil, oči se mi znovu prudce otevřely a já se střetla s lesklýma, zářivě zelenýma očima.

Srdce mi vynechalo, když jsem upřeně hleděla na neznámého cizince, jehož tvář byla částečně zahalena a nebyla mi zcela jasná, protože všude byla tma. Svítil na nás jen třpytivý měsíční svit.

I když jsem nerozeznávala jeho rysy a atmosféra kolem něj byla znepokojivě temná a napjatá, cítila jsem se k němu přitahována.

Jako můra k plameni.

Jak se jmenuje? Co to všechno znamená? Ptala jsem se řečnicky, ústa dokořán, jak jsem se pokoušela promluvit, ale on mě předběhl.

Hlubokým, zastřeným hlasem, který mi udělal něco s mým nitrem, zašeptal: „Družko, má!“