POHLED VALTHORA

Ucítil jsem její vůni dlouho předtím, než jsem na rameni ucítil její hedvábný dotek.

Ať už byla tato záhadná postava kdokoli, zdálo se, že je koncem veškerého mého trápení.

Nelhal bych, kdybych řekl, že jsem si na okamžik dopřál oddech pod jejím dotekem, který ulevil mým pálícím žilám, než jsem se pomalu otočil a všiml si té drobné postavy přede mnou.

Mladá dáma tam stála jako přikovaná a její tvář byla plná úžasu a něčeho dalšího – nejistoty?

Divoký chladný noční vánek jí jemně rozcuchal plavé vlasy a matný měsíční svit, který jimi pronikal, mi umožnil zahlédnout její vskutku půvabnou tvář.

Na první pohled mě upoutaly její planoucí modré oči a její lesklé rty ve tvaru srdce jemně zářily.

Jak se jmenuje? Co ji sem dnes večer přivedlo? Co tu dělala uprostřed tohoto temného a smrtonosného lesa bez dozoru nebo průvodce?

Pokud si dobře vzpomínám, nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by se odvážil vstoupit do této části lesa sám. Ale tato žena ano. Tato žena mě mlčky volala, jako by na tom závisel její život.

Když jsem dnes večer opouštěl svůj hrad, přišel jsem hledat útočiště v tichých lesích, zatímco se na temné obloze objevil úplněk.

Mé každoroční prokletí si vybralo svou daň a donutilo mě opustit pohodlí domova a bloudit lesem bez cíle.

Dnes uplynula tři desetiletí od chvíle, kdy na mě bylo prokletí uvaleno, a s každým úplňkem jsem cítil tu nevysvětlitelnou bolest v hrudi.

Zuby se mi prodlužovaly, v hlavě mě trápily cizí hlasy a já se měnil ve svou nejhorší nestvůrnou podobu.

Děly se i horší věci; útočil jsem na kohokoli, kdo mi byl nablízku.

To byl hlavní důvod, proč jsem z hradu uprchl. Nechtěl jsem ohrozit své lidi ani je nechat křičet hrůzou nad mou démonickou tváří.

Ale jako obvykle, když jsem se dostal do lesa, stalo se něco zvláštního a poprvé po letech jsem nepocítil ani jedinou bolest, ani náznak proměny.

A trvalo jen pár okamžiků, než můj mozek zaregistroval, že mé prokletí se náhle zastavilo díky té malé mladé dámě přede mnou – ženě, jejíž broskvovou vůni jsem ucítil už dříve.

„Družka! Má?“ zamumlal jsem trochu zmateně, když jsem viděl, jak se třese úzkostí. Můj hluboký hlas mě samotného přemohl.

„D-družka?“ vyhrkla a oči měla vytřeštěné překvapením a údivem.

„Ano, družka... Tvá vůně. Zavolala mě a...“ Udělal jsem pár dravých kroků blíž k ní, ruce toužící se jí dotknout.

Ten nevěřícný výraz měla stále ve tváři a každou sekundou se prohluboval. Nechápal jsem, proč nemůže uvěřit, že jsem její... druh.

Bylo to logické, ne? Byl jsem bez družky. Byl jsem takový od svých osmnácti let, kdy na mě bylo uvaleno prokletí. Mým lékem však byla ona – má družka.

Byla to žena, kvůli které jsem prohledal konce světa, a překvapivě za těch nejpodivnějších okolností stála přímo přede mnou.

To byla příležitost, která se naskytne jednou za život. Bylo to neskutečné.

Zvědavě jsem zvedl ruku k její tváři a s touhou se dotkl její hedvábné kůže.

Její lahodná vanilková vůně se mísila s broskví a mé smysly zasáhlo ještě něco jiného.

Něco dalšího... alkohol. Proniklo ke mně silné aroma piva a lihovin a já pochopil, že je pod vlivem. Úplně a naprosto opilá.

„N-ne! To není možné. Někde se musela stát chyba. Myslela jsem si... ty nemůžeš být můj druh.“ Zaváhala a o krok ustoupila, zatímco já se blížil.

I když byla její slova zřetelná, podráždilo mě, že mi to řekla.

Copak nechtěla, abych byl jejím osudovým druhem? Byl jsem jí snad nehodný? Bylo to ono? Hodlala odmítnout lykaního krále?

Myslí mi probleskovaly tyto řečnické otázky a já byl poprvé v životě zmatený.

„T-ty prostě nemůžeš být můj druh. To je nemožné! Není to...“ Odmlčela se, nevěřícně se mi zasmála a pak pokračovala: „Já už druha měla.“

Cože? Ona už měla druha?

„...ale, ale on mě odmítl!“ dokončila a já ucítil, jak mě zaplavuje vlna úlevy.

Teď už chápu její obavy a to, proč se takhle chovala.

Její předchozí druh ji odmítl a ona byla překvapená, když zjistila, že má teď druhou šanci.

Všiml jsem si, jak pomalu vykročila a k mému úžasu se ke mně přitiskla. Stále mě obezřetně studovala pod svým tmavým pohledem.

Mou kůží projely vlny energie. Můj vlk zavrčel v očekávání a sakra, jestli to necítila i ona.

Tělo se jí třáslo a za doprovodu několika smyslných zasténání mě začala svými rukama zběsile hladit po celém těle. Stačilo to k tomu, abych začal šílet.

Co měla v plánu? Co se to proboha dělo? Zmateně jsem přemýšlel, když mě uchopila za ruku a obmotala si ji kolem pasu.

Výmluvně na mě zamrkala obočím a její vzrušení mi udeřilo do nosu. Došlo mi to jasně – byla v říji.

Zaklonil jsem hlavu a zhluboka se nadechl, zatímco mé mužné ruce majetnicky svíraly její pas.

Chtěl jsem políbit každou křivku jejího těla, konečky prstů přejíždět po její jemné olivové kůži. Chtěl jsem být také nahý a ležet u ní, zahalit ji teplem svých ramen. Sakra, chtěl jsem udělat tolik věcí.

Nechápal jsem, co se dnes v noci děje, ale ať už to bylo cokoli, přitahovalo nás to k sobě.

Okolní vzduch byl přehřátý a prosycený chtíčem. Touhou. Hladem.

Její prsa se tiskla na mou nahou hruď, její tiché sténání mi stále znělo v uších a mně se točila hlava.

Stál jsem před prudkou touhou vrhnout se na ni a pomilovat ji tady v lese, nebo ji poslat pryč.

Nicméně s krví nahrnutou do rozkroku a po odhození veškeré smrtelné logiky jsem věděl, že už to dál nevydržím.

Co by si svět pomyslel, kdyby zjistil, že se drobná neznámá a lykaní král srážejí jako necudní vlci v temném lese?

Bylo by to ponižující pro mě, mou korunu, mou prestiž i celou mou existenci, ale komu na tom záleží?

Tato malá, opilá, ale krásná dáma byla mou partnerkou a já jen plnil své povinnosti vůči ní.

Temná vášeň se roztočila a mé instinkty mě vybídly. Má šelma se okamžitě probudila!

Přitiskl jsem své rty na její a převzal vedení. Sakra, její rty byly plné a měkké. Hladově jsem polibek prohloubil, naše jazyky se propletly, zatímco její neohrabané ruce mě rychle osahávaly po celém těle.

O pár sekund později jsme se ocitli na blátivém a listím pokrytém povrchu země.

Mé ruce jí horečně svlékaly šaty, zatímco jsem ji líbal, dokud pode mnou nebyla polonahá.

Když jsem uviděl její zduřelou bílou bradavku, vydal jsem hluboké zasténání a neobvykle zařval.

„Pomiluj mě. Prosím, zbav mě té bolesti,“ řekla prosebně, oči jí plaše hleděly do mých, a já to vzdal.

Vypadala tak poddajně, celá má, mokrá a připravená pro mě. Rozhodl jsem se v tu chvíli podlehnout svému základnímu instinktu. A sakra, udělal jsem to.

„Má, kde jsi celou tu dobu byla?“ zeptal jsem se jí něžně a všiml si, jak se její tváře zastyděly.

Bez dalších okolků jsem přejížděl svým údem o její mokrý, odhalený klín. Nechtěl jsem na ni spěchat, protože jsem jí nechtěl ublížit, to nebyl můj cíl.

Prudce jsem do ní vnikl, našel útočiště v její těsnosti a sakra, ona nebyla jen těsná. Byla ideální! Naprosto dokonalá pro mě!

„Ach!... Ó můj...“ Zarazil jsem se, když mi do uší nadpozemsky zasténala a z jejích rtů vyšlo zakňučení.

„Mám přestat? Jsi...?“

„Ne, ne! Nepřestávej!“ zvolala, nehty se mi zaryla do kůže a přitáhla si mě k sobě. „Označ mě. Udělej mě svou.“

S dalším přírazem jsem se v ní úplně ztratil. Naše těla se pohybovala v synchronizaci; její jemné sténání se rozléhalo lesem, a když přišlo vyvrcholení, vykřikl jsem. Z úst mi mimovolně vyšly stony, zatímco jsem se bořil do jejích sladkých hlubin a cítil, jak mnou prochází orgasmus.

Jakmile poslední pulzy mého vyvrcholení odezněly a oči se mi obrátily v sloup, cítil jsem, jak se mě postupně zmocňuje malátnost... ospalost a únava.

Vlastně mi všechno připadalo velmi mdlé a pomalé. Cítil jsem se tak slabý.

Byla tato zvláštní dáma lékem na mou nemoc? Nápravou mého prokletí?

Netušil jsem, jak dlouho jsem zůstal v jejím objetí.

„Jsi pořád můj m... druh?“ zašeptala a já při zvuku jejího dechu prudce otevřel oči.

„Ano,“ zamumlal jsem, natáhl se a přitiskl si ji k hrudi. „Jsi má družka a já už tě nikdy neopustím,“ slíbil jsem potichu a vtiskl jí jemný polibek na čelo.