POHLED ELOWEN

Uplynuly tři týdny a jediné, co mi zbylo, byla vzpomínka na toho záhadného muže v lese.

I když od té noci uteklo už několik týdnů, vzpomínka na něj v mé mysli přetrvávala.

Bylo na něm něco, co mě okamžitě přitáhlo. Možná to byly jeho krásné zelené oči nebo způsob, jakým ke mně mluvil s takovou dominancí a... a něhou.

Stále jsem si pamatovala, jak mi říkal ta krásná slova, jeho tón a aura mě lákaly, a ať už to bylo cokoli, byla jsem tím naprosto a dokonale fascinována.

i kdybych se snažila, nemohla jsem na události té hříšné noci zapomenout. To nepochopitelné pouto, které nás svedlo dohromady a vysílalo výbušné pocity skrze naše těla, jakmile jsme se spojili v sexuální blaženosti, bylo něco tak neobvyklého a mocného, že jsem to cítila já a věděla jsem, že i on.

Ale kam zmizel? Slíbil mi, že mě nikdy nepustí, ujišťoval mě, že jsem jeho družka, ale když přišlo ráno, nechal mě v lese samotnou.

Chtěla jsem ho nenávidět za to, že mě takhle využil, ale pak jsem si vzpomněla, že jsem té osudné noci byla napůl opilá a ráda jsem se mu také odevzdala. Nebo ne?

Nicméně ty hezké vzpomínky na tu intenzivní a vášnivou noc zůstaly hluboce vryty v mém srdci i mysli a strašily mě každou minutu dne.

Proto i teď, když jsem stála uprostřed setkání vyvrhelů, se mé myšlenky stále vracely k té noci.

Pár minut po začátku schůze jsem najednou pocítila nutkavou potřebu zvracet. Rychle jsem se omluvila náčelníkovi vyvrhelů a vyběhla ze sálu.

Zatímco jsem v koutě zvracela, všimla jsem si, že mě někdo zezadu sleduje.

Vexta.

Sledovala, jak zvracím, s odporným úšklebkem na tváři. „Copak je to s tebou dneska, Elowen? Zdá se, že v poslední době hodně zvracíš. Spíš dost? Proto jsi tak bledá? Jsi nemocná?“ poznamenala posměšně.

„Zdá se, že v poslední době hodně zvracíš?“ Ta věta mi nahnala mráz po zádech.

Ona mě sledovala? Jak to mohla vědět?

Poslední tři dny jsem měla občasné záchvaty zvracení, ale přešla jsem to jako vracející se horečku, aniž bych nad tím hlouběji přemýšlela. Ale způsob, jakým Vexta mluvila, a pohled v jejích očích mi do hlavy vehnaly jiné myšlenky.

„Ne, ne!“ zašeptala jsem si pro sebe, když se mi žaludek znovu prudce zhoupl, což mě donutilo zvracet ještě silněji.

Vextin úšklebek se rozšířil, zatímco jsem dál dávala všechno ven, dokud v mém žaludku nezůstalo nic. Když nevolnost ustoupila, otřela jsem si ústa hřbetem ruky a otočila se k ní čelem.

„Nejsem si jistá, co tím myslíš, Vexto. Také nevím, o čem to mluvíš,“ lhala jsem se zatnutými čelistmi a s jejíma temnýma očima bez duše upřenýma na ty mé.

Její úsměv po chvíli zmizel a ona nadzvedla dokonale vytvarované obočí.

„Jsi těhotná?“ zeptala se mě přímo a její dotaz mě naprosto vyvedl z míry.

Po jejích slovech mi tělo ztuhlo a dech se mi zadrhl. Celá jsem se třásla, jak jsem se snažila pobrat její otázku.

Měla jsem stejnou myšlenku. Přemýšlela jsem, jestli nejsem těhotná, protože já...

„Elowen, jsi těhotná?“ opakovala Vexta, tentokrát se zlomyslným úšklebkem, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Zběsile jsem kroutila hlavou a v očích se mi sbíraly slzy. „Ne, nejsem těhotná.“

Řekla jsem ta slova nejen jí, ale i sobě.

Nebylo to možné. Prostě ne. V žádném případě jsem nemohla otěhotnět. Ne!

Vexta se však nenechala mými slovy odbýt a s potutelným úšklebkem udělala pár kroků blíž ke mně.

„Změnila se ti barva očí, Elowen, a ty moc dobře víš, že v naší smečce je to první známka toho, že je žena těhotná,“ řekla Vexta sarkasticky.

Srdce mi vynechalo a obličej mi zbělel jako stěna.

„Ne, to je... to...“ koktala jsem, ale ta zlá ženská přede mnou mě nenechala domluvit.

Vexta nahlas prohlásila, chechtala se a křičela z plných plic, aby ji všichni slyšeli: „Haló, lidi! Smečková děvka je těhotná!“

„Ne, Vexto, nejsem těhotná; prosím, nezveřejňuj to. Prosím, nedělej mi to, prosím tě,“ žadonila jsem a padla před ní na kolena.

„Cože? Takže jsi těhotná? Ani se to nepokoušíš vyvrátit.“

„Vůbec ne. Jen jsem...“

„Ale přestaň s těmi lžemi, ty špinavá couro!“ zařvala znovu, tentokrát se hystericky smála a křičela ještě víc. „Všichni, smečková děvka je těhotná!“

„Prosím, ve jménu Měsíční bohyně, nedělej mi to. Přísahám, že tě budu uctívat! Udělám cokoli, co budeš chtít. Jen mě takhle neshazuj.“ Pevně jsem se chytila jejích šatů a snažila se ji přimět, aby přestala, ale ona odmítla.

Všechny mé nářky zůstaly nevyslyšeny a její hlas už přitáhl pozornost ostatních vlků, vyvrhelů i nevyvrhelů. To bylo přesně to, co si přála, a dostávala to.

Brzy se kolem mě shromáždila většina členů smečky, kteří byli poblíž, a Vexta, stojící přímo uprostřed vedle mě, vykřikla slova, která znamenala začátek mého zatracení.

„Elowen je těhotná a je to očividně nemanželské dítě!“

Okamžitě se ozvalo mumlání a já cítila, jak mi jejich kritické pohledy propalují díry do zad. Bylo to jako dostat ránu do hlavy tupým předmětem, ale tohle bylo mnohem horší.

Slyšela jsem, jak mě někteří z nich nazývají courou a prodejnou ženou, ale nevšímala jsem si toho. Jediné, co pro mě bylo důležité, bylo, že jsem těhotná a svobodná a že otec mého dítěte už není na blízku.

„Vzhledem k tomu, že nemá druha, všichni víme, jaký je za to trest, že?“

„Ano!“ Členové smečky v odpověď bučeli. „Vyhnanství! Bude vyobcována a vykázána ze smečky!“

„Ne! Prosím, nemám kam jiným jít! Prosím, nedělejte mi to.“ snažila jsem se je zapřísahat stále na kolenou, oči mi vlhly, jak mi po tváři tekly proudy slz.

Ale oni mě neposlouchali a necítili žádnou lítost. Než jsem se nadála, někteří muži se ke mně vrhli a chytili mě za paže.

K mé hrůze mě táhli k hradu alfa krále, zatímco členové smečky vykřikovali mé jméno a bili mě holemi.

Vexta vedla ten rozzuřený dav a stále se na mě zlomyslně usmívala, jak je hnala kupředu.

K hradu jsme dorazili o několik minut později. Hradní stráže zpočátku davu říkaly, že alfa král má schůzku s důležitou návštěvou, ale později nám byl povolen vstup.

Věděla jsem, že můj osud už byl zpečetěn a nemohla jsem s tím nic dělat, když mě táhli do hlavního trůnního sálu alfa krále, kde mi měl být vynesen konečný verdikt.

Žádné prosení mě teď nemohlo zachránit, když se to dostalo k uším alfa krále.

Byla jsem těžce zbitá a zřízená, když jsme dorazili do trůnního sálu, z kůže mi tekla krev.

Celé tělo mě bolelo a dusila jsem se kašlem. Hradní stráže mě rychle vytrhly z rukou rozzuřeného davu a držely mě na místě.

Hlava mi únavou klesla k zemi. Pomalu jsem ji zvedla a sebrala poslední zbytky sil.

Spatřila jsem alfa krále, jak galantně vstává ze svého zlatého trůnu a začíná majestátně kráčet ke mně skrze mé zastřené vidění.

Těsně za alfa králem šel neznámý muž oděný v královském rouchu a jeho kroky byly rázné, jak následoval krále.

Musel to být ten důležitý host, o kterém mluvily stráže. Kvůli opuchlým víčkům jsem mu neviděla do tváře.

„Co se to tu přesně děje?“ položil alfa král otázku svým hlubokým hlasem.

Vexta se zazubila a udělala pár rozvážných kroků blíž, odhodlaná mu odpovědět.

Uctivě sklonila hlavu před alfa králem, než začala své vyprávění.

„Alfa králi, podívejte se na tuhle děvku, ona—“

„Pusťte tu mladou ženu!“ Vexta v půlce věty ztuhla, když se vzduchem nebezpečně ozval hluboký mužský hlas.

Ten člověk promluvil na mou obranu a po tomto útočném příkazu stráže k mému i všeobecnému překvapení pustily mé paže.

Byla jsem ohromená.

Kdo byl ten muž? A proč mě bránil?

Oči se mi rozšířily úžasem, když jsem opatrně zvedla hlavu, abych se podívala na muže, který tak náhle přerušil Vextu.

Byl to ten samý muž, který předtím kráčel za alfa králem. Ve svém zamlženém vidění jsem se snažila vybavit si nějaké jeho rysy. Ale nic jsem nerozeznávala.

Ale jeho hlas. Zněl tak povědomě a... To není možné! zamumlala jsem neslyšně. A právě když jsem začala kroutit hlavou a zahánět myšlenky, které mě zaplavovaly, slyšela jsem ho to zopakovat – děsivé prohlášení, po kterém se mi rozbušilo srdce v hrudi.

„Nikdo se neodváží ji nazvat děvkou. Tu dívku dobře znám a od nynějška bude v mé péči a pod mou ochranou!“