*Elie*

„Tati, prosím, nenuť mě k tomu,“ vzlykala jsem, když jsem vtrhla do otcovy pracovny. Svatební šaty jsem vlekla za sebou a ty se teď zachytily o nohu židle. „Selenino tělo v hrobě ještě ani nevychladlo a ty mě nutíš, abych si vzala jejího kluka!“

„Nemluv tak o své sestře!“ sykl otec a jeho pronikavé oči plály nenávistí a podrážděním.

Vždycky jsem věděla, že Selene dává přednost. Byla to přece jeho zlatá holčička. Ne ta nemanželská dcera ženy, kterou nikdy nemiloval. V jeho pohledu jsem to viděla jasně – přál si, abych to byla já, kdo před týdnem ležel mrtvý v tom lese.

„Víš, že nemám dědice,“ řekl a hlas se mu zvyšoval. „Musíš si vzít Kaela, aby až se stane Alfou, vládl oběma smečkám a moc zůstala v naší rodině. Buď aspoň jednou v životě k něčemu užitečná!“

„Ale co když bude krutý?“ znovu jsem vzlykla a jedna z pečlivě upravených loken z mého drdolu se uvolnila a přilepila se mi na vlhkou tvář. „Tati, prosím. Příští týden nastupuji na Akademii Cerulean Zenith. Tam ze mě může něco být!“

Vyskočil zpoza stolu tak rychle, že jsem nestihla zareagovat. Chytil mě pod krkem a jeho železný stisk mi zastavil přísun vzduchu, zatímco obličej přiblížil těsně k mému.

Jeho dech byl horký, jeho slova plná jedu.

„Tohle je to, co z tebe bude, ty nevděčné štěně! Kdyby nebylo mé péče, mohla jsi být mrtvá. Slyšíš mě? Mrtvá!“

Pustil mě a já zavrávorala dozadu, držíc se za hrdlo. Slzy mi kalily zrak, ale odmítla jsem je nechat stéct. Otřela jsem si tvář se zbytkem důstojnosti, který mi zbýval, a vychraptěla: „Můžu už jít?“

„Ještě ne.“ Jeho hlas mě zastavil v pohybu.

Slyšela jsem šramot a pak jsem viděla, jak se ke mně blíží se známou lahvičkou tmavé tekutiny. Při tom pohledu se mi obrátil žaludek.

„Vzala sis dnes svůj lék?“

„Ano, tati, vzala,“ řekla jsem s hlavou sklopenou v podřízenosti a hlas se mi lámal.

„Nevěřím ti. Vezmi si další,“ řekl a vtiskl mi lahvičku do ruky.

„Ne, tati, přísahám! Vzala jsem si ho před dvěma hodinami!“ prosila jsem a zběsile kroutila hlavou.

Ale on neposlouchal. Ruka se mi sevřela kolem brady a přinutila mě otevřít ústa, zatímco mi do hrdla lil tu slizkou tekutinu. Začala jsem se dávit, přesně jako vždycky. Dva roky téhle rutiny a já si na to pořád nemohla zvyknout.

„Tak.“ Odstoupil a vypadal spokojeně. „Jdi. Někdo tě brzy vyzvedne.“

Hlava se mi už teď točila, ale věděla jsem, že není radno se v otcově pracovně zdržovat poté, co mě propustil. Vypotácela jsem se na chodbu a sotva jsem stihla vnímat, co se děje, než jsem padla do něčí silné náruče a před očima mi zatmělo.

Věděla jsem, že se to stane. Otec mě předávkovával jen v důležité dny, jako byl tento, kdy zjevně nechtěl, aby můj mozek správně fungoval.

„Co to sakra je?“ zamumlal ten muž, když jsem se na něj sesunula. „To musí být nějaký vtip – opilá nevěsta v náš svatební den.“

Než jsem stačila jeho slova zpracovat, odstrčil mě. Nohy se pode mnou podlomily, ale zachytil mě jiný pár rukou. Tyhle nebyly tak silné ani hřejivé, ale držely mě pevně.

„Ale podívejme,“ ozval se nový hlas s pobavením. „Trochu jsi to s pitím přehnala, co?“

„Lék… příliš mnoho… potřebuju odpočinek,“ podařilo se mi zamumlat.

„Jdi si promluvit s Alfou Varkasem, Kaele,“ řekl muž tomu prvnímu hlasu. „Já tuhle odnesu na gauč dolů.“

Kael. To jméno mi znělo matně povědomě, když mě ten muž odnášel pryč. Oči se mi zavřely, když mě pokládali na pohovku a má mysl se utápěla v temném oparu předávkování.

Jen hodinu. To bylo vše, co jsem potřebovala, abych dokázala přežít tuhle bohem zapomenutou svatbu.

***

Hlava mi třeštila, když jsem kráčela uličkou a sotva jsem se dokázala udržet na nohou nebo nechat oči otevřené.

Spala jsem na gauči hodinu, než na mě otec přišel zařvat, ať vstanu, že jsem ostuda a dělám mu před Alfou Kaelem a jeho Betou ostudu.

Cítila jsem se trochu trapně, že hlas, který jsem slyšela, patřil mému nastávajícímu a bývalému příteli mé mrtvé sestry. Ale neměla jsem dost času to zpracovat, protože otcův řev pokračoval.

Snažila jsem se mu říct, že mám v sobě moc léků a nemůžu zůstat vzhůru, ale on mi nedovolil mluvit.

Prostě mě předal řidiči jako balík k doručení a do sálu smečky jel v jiném autě.

Teď, když mě vedl uličkou a zachovával klid jako vždycky, byl obřad kolem mě jen rozmazanou šmouhou. Svět se stále mírně pohupoval, ale soustředila jsem se na to, abych stála rovně. Šaty mi připadaly těžké, místnost dusivá.

Otec mě předal Kaelovi, ale ne dřív, než mi pošeptal poslední varování: „Chovej se slušně. Jinak uvidíš.“

Ostré varování proťalo mlhu v mém mozku a trochu mě vystřízlivělo. Pohlédla jsem na svého ženicha.

I přes ten opar jsem viděla, jak neuvěřitelně pohledný Kaelen Thorne je. Jeho ostře řezaná čelist, dokonale rozcuchané tmavé vlasy a pronikavé modré oči by mohly patřit řeckému bohovi. V obleku šitém na míru z něj vyzařovala moc a autorita, široká ramena měl narovnaná a hrdá.

Ale jeho výraz byl chladný, čelist zaťatá a on se na mě odmítal podívat.

Obřad pokračoval, i když jsem slova sotva vnímala. Otcův pohled mě pálil z první řady jako neustálá připomínka, abych zachovala dekorum.

Nakonec jasně zazněl hlas oddávajícího: „Nyní můžete nevěstu políbit.“

Kael se ke mně otočil a jeho ledově modré oči se zabodly do mých. Na okamžik jsem si myslela, že mě skutečně políbí.

Ale neudělal to.

Místo toho mě hrubě přitáhl k hrudi a sklonil se tak, že jeho rty byly jen centimetry od mého ucha. Jeho hlas byl tichý a plný jedu.

„Vím, že jsi Selene zabila ty, aby sis mě mohla vzít, ty malá čarodějnice. A za to ti ze života udělám peklo.“