*Elie*

Uznávám, svou sestru jsem nenáviděla.

Ale tu mrchu jsem nezabila.

Už od malička mě týrala – tahala mě za vlasy, nadávala mi a obecně mi dělala ze života peklo.

Zhoršilo se to, když jsme dospívaly a začaly se nám objevovat ženské rysy. Když mně vyrostla prsa a jí ne, když se moje tělo zaoblilo a její jen nepatrně, když se moje tváře zakulatily tak, aby ladily s divokým objemem mých kudrnatých hnědých vlasů, zatímco ty její zůstaly splihlé a bez života, pokud si nepřidala příčesky – bylo to, jako by moje existence byla její osobní urážkou. Horší bylo, že byla starší.

Nazývala mě tlustou a ošklivou a její ostrá slova mě zasahovala hlouběji, než jsem kdy dala najevo, i když jsem držela drastické diety, abych jí dokázala, že se mýlí. Jednoho dne jsem zkolabovala v kuchyni v Sovereign Hall a mé tělo křičelo po jídle. Když kromě mé služebné nikdo ani nemrkl, byl to den, kdy jsem se rozhodla, že je mi jedno, co si Selene myslí.

To byl také den, kdy mi bylo šestnáct a měla jsem dostat svou vlčici. Nebo spíš den, kdy jsem zjistila, že mám vlčici, se kterou se nikdy nesetkám. Můj otec se o to postaral první dávkou mých každodenních léků, které mi dával, aby mě udržel naživu, a Selene hltala každé jeho slovo.

„Chudinka Elowen,“ říkávala s úšklebkem. „Jaké to je být bezvlkou zrůdou? Bolí to, vědět, že jsi pro smečku jen ostuda?“

Její výsměch neznal mezí a zbytek smečky ji brzy následoval. Vlk bez vlka byl stejně považován za zrůdnost. Navíc, když mě alfova oblíbená dcera označila za bezcennou, kdo by se s ní hádal?

Selene byla postrach.

Ale ani prstem jsem se jí nedotkla.

Její bývalý přítel – můj nynější manžel – si myslel něco jiného.

I teď, když jsme jeli v tichosti na zadním sedadle limuzíny, seděl Kael co nejdál ode mě. Díval se z okna, čelist měl zaťatou a odmítal mě vzít na vědomí.

Byla jsem úzkostná. Kael byl alfa vlk, předurčený k převzetí své smečky za pár měsíců, až mu bude jednadvacet. Byl silný, mocný a nebezpečně přitažlivý – všechno, co jsem já nebyla. A ačkoli bylo vzácné, aby měniči byli po šestnáctce ještě panny, já v osmnácti stále byla.

Ale nikdo nechtěl tu „nemocnou“, údajně bezvlčnou dívku. Ne že bych o někoho z nich stála. Živila jsem naději na svého druha, ale ta byla teď pryč, ukradená tímto domluveným sňatkem.

Mnula jsem si ruce a přemýšlela o tom, co mi řekla služebná, když mi dělala vlasy – o tom, co se děje o svatební noci. Byla to ta nejlepší „přednáška“, jaké se mi mohlo dostat, protože jsem neměla matku.

Bude se se mnou Kael… pářit?

„Přestaneš na mě zírat?“ vyštěkl Kael a jeho hlas byl ostrý. Jeho pronikavé modré oči na mě krátce pohlédly, než se vrátily k oknu. „Je to kurva otravné a děsivé.“

„Omlouvám se,“ vyhrkla jsem tiše. „Já jen… jen jsem…“

„Jen co?“ vyjel na mě podrážděně, když se ke mně konečně otočil čelem.

Zatajil se mi dech, když jsem se mu podívala do očí. Jeho pohled byl jako led, který mě prořezával skrz naskrz.

„Nebyla jsem si jistá, jak proběhne zbytek noci,“ přiznala jsem a dívala se na své ruce. „Nikdy jsem to nedělala.“

Ušklíbl se a rty se mu zkroutily v pohrdání. „Co jako, svatbu? Na to člověk nemusí být génius, aby to pochopil.“

„Ne, myslím…“ zaváhala jsem. „To, co dělají manželé.“

Dívala jsem se na své ruce a kroutila snubním prstenem, který byl příliš těsný, zjevně vyrobený pro Seleniny jemné prsty.

Jeho výraz potemněl a podráždění se změnilo v zuřivost. „Žena, kterou miluju, je kvůli tobě v hrobě, a ty se mě vážně ptáš na sex?“

Jeho hlas zahřímal v uzavřeném prostoru a srdce mi poskočilo. Oči mu plály hněvem, pěsti měl v klíně pevně sevřené.

„Kaele, já jsem nic—

„Ne, ujasněme si jednu věc,“ zavrčel a naklonil se ke mně. Žár jeho přítomnosti byl dusivý, jeho tón odkapával jedem. „Nikdy na tebe nepoložím pracku. Stejně jsi odporná.“

Jeho oči mě přejely, prohlédly si mé hedvábné bílé šaty – náhradu za těžkou svatební róbu – a zastavily se na uvolněné lokně rámující můj obličej. Ret se mu ohrnul odporem.

„Jediný způsob, jakým bych tě kdy označkoval, by byl ten, kdybych musel, až se stanu alfou. A věř mi, Elowen, bude to ten nejhorší den mého života.“

Jeho slova bodla víc, než měla, a něco hluboko ve mně – prázdnota, o které jsem ani nevěděla, že tam je – se zachvělo.

Ale to, co jsem cítila, byla… bolest. Bolelo to. Jeho slova bolela víc, než by měla.

V životě mě nazvali horšími věcmi. Přesto mě to od Kaela nějak… rozesmutnilo.

Setřela jsem slzu, než ji stihl uvidět, a pak jsem se podívala z okna.

Kývla jsem a považovala rozhovor za ukončený.

„Rozumím,“ řekla jsem tiše.

Kael už neřekl nic. Ani se na mě nepodíval, když jsme zastavili u jeho domu.

Dům stál v ústraní, daleko od domu smečky i alfova sídla. Slyšela jsem Selene básnit o tom, jak moc ho miluje – tichý, soukromý, dokonalé útočiště.

Kael na mě nečekal. Bez slova nakráčel dovnitř a nechal mě tam samotnou se zavazadly. Řidič na mě vrhl soucitný pohled a nabídl mi pomoc, ale já ho odmítla.

„To je v pořádku,“ řekla jsem tiše a můj hlas zněl dutě.

Dotáhla jsem své tašky dovnitř a vnímala chladné, prázdné ticho domu. Kael nebyl nikde vidět. Neobtěžoval se mi říct, kde budu spát, ale bylo to jedno. Našla jsem v obývacím pokoji pohovku a zabořila se do jejích měkkých polštářů.

Jak jsem tam tak seděla a zmocňovala se mě vyčerpanost a zoufalství, upínala jsem se k jediné myšlence, která mi dávala naději:

Za týden nastoupím na Akademii Cerulean Zenith. Budu daleko od svého krutého manžela, daleko od tohoto chladného, prázdného domu a daleko od otcova ovládajícího sevření.

A možná, jen možná, tam znovu najdu kousek sebe sama.