*Kael*

„Chováš se jako kretén, Kaele.“

Jaxonův hlas mi lezl na nervy, ale nedal jsem to na sobě znát. Místo toho jsem se opřel v křesle, zkřížil ruce na hrudi a střelil po něm pohledem.

Byl konec dne a on mi právě vtrhl do pokoje. To byla první slova, která mi řekl. Ne že by mě to překvapilo nebo vyvedlo z míry. Jaxon měl ve zvyku mi sem vpadnout každou chvíli a rozhazovat obvinění.

Na rozdíl od většiny ostatních studentů byly můj a Jaxonův pokoj ve čtvrtém patře kolejí akademie. Když jsem chtěl, obvykle jsem jezdil domů, ale postaral jsem se o to, aby mé ubytování na akademii bylo vyhovující pro dny v týdnu, kdy jsem tu zůstával, protože sídlo smečky bylo asi hodinu cesty odtud.

Velikost pokoje byla přiměřená, s velkou manželskou postelí uprostřed a křeslem naproti. V rohu stál pracovní stůl pro záležitosti smečky a školy a měl jsem soukromý balkon s dokonalým výhledem na les.

Propichoval jsem Jaxona pohledem, zatímco seděl v křesle naproti mně.

„Co to sakra dneska bylo v té jídelně?“ vyjel jsem na něj. „Proč jsi ji tak objímal?“

Jaxon obrátil oči v sloup, jako by ho tenhle rozhovor nudil dřív, než vůbec začal.

„Chtěl jsem zjistit, jestli ti na ní skutečně záleží. Skoro umřela, víš to?“

Ignoroval jsem ten ostrý, svíravý pocit v útrobách. „Vzala si ty léky?“

Jaxon si odfrkl. „Jo, vzala. Udělal jsem to pro ni snesitelnější,“ řekl s tím svým věčně sebevědomým výrazem.

„Tvým úkolem je zajistit, aby ty léky brala, ne se s ní vybavovat,“ procedil jsem mezi zuby a ukázal na něj prstem, přičemž jsem zdůraznil každé slovo.

Jaxon bezostyšně pokrčil rameny. „Je to dobrý člověk.“

„Zapomínáš, že je to ta, co zabila Selene? Lásku mého života?“

Jaxonův obličej potemněl, ale jeho hlas zůstal klidný. „Nemáš žádný důkaz. Pokud víme, Elie její tělo jenom našla. Můj vlk si myslí, že je nevinná.“

Vystřelil jsem z křesla a práskl rukama do stolu. „Tvůj vlk do toho nemá co mluvit! On není ten, kdo drží smutek!“

Jaxon pomalu vydechl, jako by se snažil neztratit trpělivost.

„Hele, já vím, že tě to bolí. A je mi líto tvé ztráty. Ale zapomínáš, že i když Selene žila, tvůj vlk si ji nikdy nevybral? Víš, co by se stalo, kdyby ses ji pokusil označit?“

To jsem nechtěl slyšet. Už zase ne. Můj vlk byl ohledně Selene vždycky podivně zticha. Ignoroval jsem to v přesvědčení, že je to nějaká chyba, nějaká náhoda. Miloval jsem Selene. Měl jsem být s ní.

A přesto…

I tehdy, i když ještě žila, mě na Elie vždycky něco nutilo k vnitřnímu neklidu. Štvalo mě to. Stále mě to štve.

Jaxon musel vidět ten boj, který se ve mně odehrává, protože jen zavrtěl hlavou. „Jsi můj nejlepší přítel, Kaeli. A snažím se ti pomoct, abys nepodělal tu jedinou věc ve svém životě, která by tě mohla skutečně udělat šťastným.“

Ušklíbl jsem se. „Štěstí? S ní?“

„Tvůj vlk si to myslí,“ řekl Jaxon hlasem, ve kterém zněla definitivnost. „Můžeš to popírat, jak chceš, ale pravdu tím nezměníš.“

Neodpověděl jsem. Protože co jsem měl říct? Nemýlil se, a to bylo na tom to nejhorší. Nenáviděl jsem Elie Vaneovou. Musel jsem ji nenávidět. Protože ta druhá možnost? Té jsem nebyl připraven čelit.

Ticho mezi námi se natahovalo, husté a dusivé. Slyšel jsem tikání hodin za sebou, ten pravidelný rytmus se mi vrtal do lebky. Můj vlk se neklidně pohnul, jako by Jaxonova slova probudila něco, co jsem se zoufale snažil potlačit.

Jaxon si povzdechl a prohrábl si vlasy. „A pak je tu Vespera.“

„Co je s ní?“ zeptal jsem se a napnul se.

„Dostává se k tobě moc blízko, chlape. Není to jen nějaká neškodná rivalita. Víš o tom, že jsi ženatý, že jo?“

Zamračil jsem se. „Vespera je moje kamarádka od dětství. Byla to nejlepší kamarádka Selene. Je jediná, kdo chápe, čím procházím, takže si prostě povídáme. No a co? Ona by nikdy–“

„Je to moje sestra, Kaeli, což znamená, že ji znám.“ Jaxon na mě významně pohlédl. „No tak, člověče. Otevři sakra oči. Myslíš si, že nemá své vlastní úmysly?“

Nenáviděl jsem tu část svého já, která s ním souhlasila. Vespera se v poslední době chovala divně.

Ale co když Vespera věděla něco, co já ne? Co když–

Ne. Touto cestou se vydávat nebudu.

Otočil jsem se k Jaxonovi zády a přešel k balkonu, zahleděný do temné oblohy. Tíha všeho na mě doléhala – smrt Selene, nechtěné manželství, dusivé povinnosti. A teď Elie, která ve mně probouzela něco, co jsem nechtěl přiznat.

Jaxon při odchodu nic neřekl. Věděl jsem, že sem přišel říct přesně to, co chtěl. Hajzl.

Věděl přesně, jak mě vytočit, protože mě znal.

A jestli on viděl, že se se mnou něco děje, když šlo o Elie, pak…

V mysli mi bleskl obraz naší svatby. Vypadala tak drobně, když stála vedle mě. Její tmavé, nepoddajné kudrny, které neudržela v elegantním drdolu, jí splývaly na ramena a rámovaly obličej, který byl až příliš jemný.

Její velké oči připomínající laň – obvykle ostražité – byly ten den zamlžené, nepřítomné a její krok byl nejistý, jako by balancovala na pokraji něčeho. Předpokládal jsem tehdy, že je opilá, naprosto bezostyšně, protože nemohla snést pomyšlení na to, že si mě bere.

A přesto byla i tehdy krásná.

Hedvábné bílé šaty ji obepínaly na všech správných místech. Měla tělo jako málokdo – plné přesně tam, kde mělo být. Panebože, Selene byla její starší sestra, a ani ona neměla takové tělo jako…

Dost. Musel jsem na Elowen přestat myslet.

Ale nejvíc mě vyváděla z míry ta nevinnost, která na ní lpěla. Byla nedotčená. Čistá.

Při té myšlence mi zatnulo v čelisti.

Neměl jsem právo na tom záviset, ale vědomí, že přede mnou s nikým nebyla – že její poprvé by bylo s mužem, který jí pohrdá – vyvolalo v mé hrudi něco temného a majetnického.

Tu myšlenku jsem zapudil a zakabonil se. Na ničem z toho nezáleželo. Nebyla pro mě nic. Zabila Selene. Sebrala mi tu jedinou osobu, kterou jsem chtěl. Tak proč mě proboha můj vlk drásá pokaždé, když ona se jen nadechne?

Tohle nezvládnu. Nemůžu tu stát a k ní něco cítit. Ne když je Selene kvůli ní mrtvá.

Nenáviděl jsem ji. Musel jsem ji nenávidět.

Protože pokud ne, co jsem měl sakra s těmi city dělat?