*Elie*

Zaklepání na dveře mého pokoje přišlo dříve, než jsem čekala.

Sotva jsem se stihla obléknout, mé tělo se po včerejších událostech stále cítilo malátné. Následky zotavování z abstinenčního příznaku a pobytu na ošetřovně hned první den na akademii mi stále kolovaly v systému, otupovaly smysly, ale ne dost na to, aby mě to nezamrzelo při tom zvuku.

Otevřela jsem dveře a našla tam stát Jaxona s širokým, pohodovým úsměvem. Hnědé vlasy měl rozcuchané, jako by právě vylezl z postele, a v jeho oříškových očích se zrcadlilo něco nečitelného.

„Dobré ráno, paní Thorneová.“

Zasténala jsem. „Takhle mi neříkej.“

Ušklíbl se. „Cože? Nejste fanouškem toho titulu?“

Protočila jsem oči, ale ustoupila jsem, abych ho pustila dál. Naštěstí Vada odešla brzy na ranní běh. Se svou vlčicí to dělala každý den a já se snažila necítit závist nebo smutek, když mi o tom vyprávěla.

Stýskalo se mi po Kallisto. I když jsem ji znala jen pět minut. Přála jsem si, abych ji mohla nechat proběhnout jako Vada a každý jiný vlk.

„Co chceš, Jaxone?“ zeptala jsem se, když vešel do našeho pokoje. Vada a já jsme měly štěstí, že jsme patřily k těm několika lidem, kteří nemuseli pokoj sdílet s třetí spolubydlící, ačkoli ty pokoje byly stejně příliš velké i pro čtyři osoby. Jeho pokoj byl nepochybně mnohem větší. Přesto se zdálo, že sem přesně zapadá, když se svalil na mou postel.

„No,“ řekl, „protože jsi moje Luna—“

„Nejsem.“

„—a manželka mého nejlepšího kamaráda,“ pokračoval, jako bych nic neřekla, „je jen správné, abych tě doprovodil do třídy.“

Podívala jsem se na něj. „Proč mám pocit, že máš postranní úmysly?“

Jaxon se zazubil a zvedl ruce. „Vinen. Ale poslouchej mě – je to pro tvé vlastní dobro.“

Zúžila jsem oči. „Pro mé vlastní dobro?“

Dramaticky si povzdychl. „Tvůj otec mě požádal, abych dohlédl na to, že si každý den vezmeš lék.“

Celé tělo mi ztuhlo. „Cože?“

Jaxonův úsměv mírně pohasl, když viděl mou reakci. „Hele, Elie, chápu, že jsi naštvaná. Ale neměl jsem moc na vybranou. Byl velmi… naléhavý.“

Cítila jsem, jak se mi v hrudi zvedá žár, prsty se mi sevřely v pěsti. „Takže jsi teď můj přidělený chůva?“

„Dávám přednost výrazu ‚zodpovědný opatrovník‘.“

Frkla jsem si. „Myslíš ‚bachař‘.“

Jaxon si povzdychl, vstal a přistoupil blíž. „Hele, vím, že tohle nechceš. Ale byl jsem u toho, když jsi zkolabovala, Elie. Vyděsila jsi všechny k smrti. A Kael…“ Zaváhal, než zavrtěl hlavou. „Zrovna nespěchal, aby ti pomohl. Takže pokud on nehodlá dohlédnout na to, abys byla v pořádku, udělám to já.“

Založila jsem si ruce na prsou. „Aha, takže to děláš jen kvůli té dohodě?“

Jaxonův hravý výraz v mžiku zmizel. Natáhl se a jeho ruka sevřela mou, čímž mě zastavil v pohybu. Když jsem vzhlédla, jeho oříškové oči byly vážné, intenzivní způsobem, na který jsem u něj nebyla zvyklá, i když jsem ho znala teprve dva dny.

„Ne,“ řekl pevným hlasem. „Protože mi na tobě záleží.“

Zadržela jsem dech. Dívala jsem se na něj, vyvedená z míry upřímností v jeho tónu a tím, jak se na mě díval – jako bych byla něco, někdo, kdo stojí za ochranu. Nevěděla jsem, co odpovědět, tak jsem jen přikývla.

Jaxon mi jednou stiskl ruku, než ji pustil, a jeho lehký úsměv se vrátil. „A teď vymyslíme způsob, jak zařídit, aby ty léky tolik nesmrděly.“

Povzdychla jsem si. „Tak to hodně štěstí.“

„Ó, já výzvy miluju.“

Počkal, až se doobléknu, přičemž ohleduplně hleděl jinam, a pak mě vzal za ruku, jako by se bál, že znovu omdlím, když jsme šli směrem k jídelně.

Bylo ještě brzy a většina studentů ještě nebyla na snídani. Jako by mu to tam patřilo, Jaxon mě nasměroval k nápojovému pultu a skočil za něj, přičemž pozdravil pár zaměstnanců, které tohle chování zjevně nepřekvapovalo.

„Tak se podíváme, s čím tu pracujeme.“

Zvedla jsem obočí. „Ty to bereš vážně.“

Zazubil se. „Samozřejmě. Když už musím dohlížet na to, abys to brala, tak ať je to co nejmíň bolestivé.“

Sledovala jsem ho, jak popadl mixér a začal do něj házet směs bobulí, jogurtu a džusu. Dělal z toho hotovou show, dramaticky čichal ke vzduchu jako šéfkuchař v televizním pořadu.

„Tohle,“ prohlásil, „bude to nejlepší smoothie s lékem, jaké jsi kdy měla.“

Frkla jsem si. „To teda moc neříká.“

Nalil lék do směsi, rychle ji rozmixoval a podal mi kelímek. „Okamžik pravdy.“

Zaváhala jsem, než jsem si lokla, a nad chutí se ušklíbla. „Je to odporné,“ zamumlala jsem, zatímco jsem usrkávala hustý, bobulemi chutnající nápoj, ale nemohla jsem si pomoct a musela jsem se usmát.

K mému obrovskému překvapení a naprostému nadšení Jaxon skutečně našel způsob, jak udělat braní léků méně hnusným.

„Ale je to lepší než pít tu věc samotnou, ne?“ kontroval a opřel se o stůl v jídelně se samolibým úšklebkem.

Povzdychla jsem si a neochotně přikývla. „Asi jo.“ Znovu jsem se napila. „Páni, Jaxone, já bych tě za to snad i políbila.“

Ušklíbl se. „Vidíš? Jsem génius.“

Protočila jsem oči, ale cítila jsem, jak mi na rtech pohrává malý úsměv. Navzdory všemu mi to Jaxon usnadňoval. Nenutil mi ten lék do hrdla jako můj otec. Nechoval se ke mně jako k nějaké křehké panence, která se každou chvíli rozbije. Prostě… pomáhal. A poprvé po dlouhé době jsem se, kromě Vady, necítila úplně sama.

Když jsem dopíjela smoothie, koutkem oka jsem zachytila pohyb. Srdce se mi sevřelo, když jsem uviděla Kaela, jak prochází jídelnou. Jeho výraz byl nečitelný a pohled mu krátce sklouzl mým směrem.

Jaxon si toho všiml taky. „Dívá se na tebe.“

Donutila jsem se dělat, že je mi to jedno. „A?“

Jaxon se zazubil. „A… tak mu dejme něco, na co se bude moct dívat pořádně.“

Než jsem stačila zaprotestovat, ležérně mi položil ruku kolem ramen a přitáhl si mě blíž. Bylo to přátelské, hřejivé – nic nevhodného – ale když jsem koutkem oka střelila po Kaelovi, jeho čelist se zaťala a oči mu ztmavly.

Jaxon se pro sebe uchechtl. „Jo. To upoutalo jeho pozornost.“

Těžce jsem polkla, nejistá tím, co cítím. Satisfakci? Zatrpklost? Nebo prostě jen starý známý smutek? Nevěděla jsem. Ale jedna věc byla jasná:

Kael možná nevěděl, že jsem jeho družka, ale něco uvnitř něj mě jako jeho družku poznávalo.

A z toho zjištění se mi žaludek sevřel způsobem, na který jsem nebyla připravená.