Elie

Akademie nevypadala jako to místo, které jsme opustili.

Tyčila se v šeru jako pouhá skořápka, kámen zčernalý kouřem a okna roztříštěná v zubaté střepy. Prapory, které kdysi hrdě visely u vchodu, byly strženy a ve větru plápolaly jen zbylé nitě. Tráva prorážela skrze praskliny v kamenném chodníku, jako by si země začala brát místo zpět.

Zastavila jsem se u brány, zápěstí mi cukala pod náporem