„Ario, vzbuď se. Něco se děje. Něco není v pořádku!“ zašeptala Vesper naléhavě.

Posadila jsem se ve své vlčí podobě, protože jsem stále neměla žádné oblečení, a pocítila jsem to. Velmi špatné tušení. Předpokládala jsem, že ten špatný pocit byl z toho, že Sasha je Declanovou družkou, ale teď mě napadlo, jestli toho není víc. Pomalu jsme se vyplížily z naší jeskyně a nastražily uši. Slyšela jsem vrčení a cítila krev.

„Tati, co se děje?“ spojila jsem se s tátou v mysli.

„Panebože, Ario! Jsi v pořádku? Kde jsi? Jsme pod útokem! Okamžitě se dostaň do úkrytu!“

Zaplavila mě panika. Běžela jsem k našemu domu; pod kuchyňským ostrůvkem byl bunkr. Jasně jsem slyšela vrčení a nářek vlků. Schoulila jsem se na matraci, kterou jsme tam měli, a čekala, až to přejde. Pak se to stalo. Ucítila jsem, jak se něco přetrhlo. Vykřikla jsem tak hlasitě, jak jsem jen mohla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Moje MÁMA byla mrtvá! Cítila jsem, jak se její život odpojil od mé mysli. V dálce jsem slyšela tátovo úpění a věděla jsem, že ani on dnešní noc nepřežije, nebo bude do několika měsíců mrtvý. Nikdo nepřežil smrt svého druha. Vlk se nakonec zblázní a vy se stanete vyděděncem. Myslela jsem si, že už nemám žádné slzy, ale mýlila jsem se. Plakala jsem pro mámu, a když jsem konečně cítila, jak se přetrhlo spojení i s tátou, plakala jsem i pro něj. Byla jsem teď sirotek a moje nejlepší kamarádka byla spojená s mou láskou z dětství. Plakala jsem, dokud jsem znovu neomdlela. Vesper držela hlídku pro případ, že by mě musela chránit, zatímco jsem truchlila.

Konečně bylo ráno a já se probudila. Tohle není moje postel, pomyslela jsem si, a události minulé noci se mi v mžiku vrátily. Věděla jsem, že bych tu neměla zůstávat, musela jsem najít těla svých rodičů a rozloučit se. Vyšla jsem nahoru a podívala se na všechny ty fotky, které máma pověsila na zeď, a naprosto jsem se zhroutila. Rozbila jsem všechno, co mi přišlo pod ruku. Právě jsem byla v nejlepším, když mě pevné paže chytily a znehybnily. Slzy se mi řinuly z očí a já neměla sílu s nikým bojovat.

„Mám tě, Ario,“ řekl Caleb a já byla vděčná, že to není Sasha ani Declan. Na setkání s nimi jsem ještě nebyla připravená. Rychle jsem si uvědomila, že jsem stále nahá, a uvědomil si to i Caleb; pustil mě a otočil se zády. Dosprintovala jsem do svého pokoje, oblékla si černé jogger kalhoty, sportovní podprsenku a crop top. Obouvala jsem si tenisky Nike, když Caleb vešel a posadil se na mou postel. Býval tu už dřív, ale teď to bylo jiné. Jeho sestra bude Lunou.

„Nevím, co říct, Ario. Je mi moc líto tvých rodičů. Určitě to už víš. Sasha neměla tušení, co se stane. Cítí se jako nejhorší člověk na světě. Declan je na tom ještě hůř. Sashu neodmítl, ale ani ji nepřijal. Všichni předpokládali, že to budeš ty…“ jeho hlas se vytratil do ztracena. Chvíli jsme seděli v nepříjemném tichu.

„Vezmi mě k rodičům,“ řekla jsem nakonec. Caleb se na mě jen podíval a přikývl. Vždycky mi byl jako bratr a já mu dovolila, aby mě objal a utěšil. Šli jsme mlčky a já držela hlavu skloněnou. Cítila jsem, jak na mě všichni zírají, a nemohla jsem se jim podívat do očí, o kterých jsem si byla jistá, že jsou plné soucitu. Ta holka, jejíž kluk byl přidělen její nejlepší kamarádce a která ztratila rodiče. Budu tím členem smečky, kterého všichni litují.

V tu chvíli mi došlo, že nebudu moci převzít pozici Bety. Jak bych mohla pracovat pod Declanem a Sashou a sledovat, jak jejich láska kvete? Tak silná jsem nebyla. Hádala jsem, že Caleb dostane povýšení. Konečně jsme dorazili tam, kde se připravovaly pohřby. Život ve smečce byl jiný. Tady v Crimson Lune jsme v těchto situacích neměli klasické pohřby. Pokud někdo zemřel přirozenou smrtí, tak ano, ale bojovníci, kteří padli na bojišti, měli čestný pohřeb. Všichni se shromáždili. Alfa řekl pár slov a pak byli mrtví spáleni – jejich popel zúrodňoval půdu ve víře, že vracíme dary Měsíční bohyni tím, že udržujeme její stvoření při životě. Koloběh života. Uvědomila jsem si, že Caleb byl poslán, aby mě přivedl na obřad, právě když jsme se blížili k celé smečce. Dovedl mě k místu, kde leželi moji rodiče.

„Ario,“ ozvalo se jemně. Otočila jsem se a uviděla Sashu s tváří ubrečenou a Declana, jak se na mě dívá zpoza ní. Vedle něj byli jeho rodiče, Alfa a Luna, se smutnými výrazy. Teď jsem to nedokázala, tak jsem se otočila a odešla k rodičům. Celkem jsme ztratili dvacet sedm bojovníků. Vzala jsem snubní prsteny svých rodičů a mámin náhrdelník, který měla na sobě. Dala jsem jí ho k pětadvacátému výročí svatby. Byl to jednoduchý, samostatný smaragd na řetízku z bílého zlata. Navlékla jsem jejich prsteny na ten náhrdelník a nechala si ho od Caleba zapnout na krk.

Slyšela jsem Alfu mluvit, ale upřímně mi bylo jedno, že jsem tam. V duchu jsem se odpojila a nemohla přestat myslet na to, co budu dělat teď. Mám zůstat v tom samém domě? Kde budu pracovat? Věděla jsem, že máma s tátou měli něco našetřeno, takže jsem na tom nebyla finančně zle, ale nemohla jsem na to spoléhat. Stejně jsem plánovala jít na vysokou, tak možná půjdu na nějakou mimo stát. Jediné, co jsem věděla, bylo, že tady zůstat nemůžu. Nakonec začali přikládat oheň k tělům a já sledovala, jak se moji rodiče mění v popel. No, jednu věc jsem teď věděla jistě. Můj druh v této smečce není. Dneska bych ho ucítila. Nevěděla jsem, jestli z toho mám mít radost, nebo ne. Radost, že tu nebudu muset zbytek života koukat na Declana a Sashu, ale smutek z toho, že budu muset odejít do neznáma, abych ho našla.

Caleb mě začal vést zpátky domů, protože jsem nechtěla jít na následnou hostinu. Nemohla jsem jíst. Jakmile jsem prošla vchodovými dveřmi, našla jsem gauč a lehla si. Slyšela jsem zavírání dveří a cinkání skla a došlo mi, že Caleb uklízí tu spoušť, co jsem napáchala. Jako na autopilota jsem vstala, abych mu pomohla.

„Ario, nedělej to. Já to zvládnu. Musíš se najíst a odpočívat.“

S pohledem upřeným do země jsem zašeptala: „Nemůžu v klidu sedět, musím se hýbat.“

„Dobře, tak proč nám neuděláš oběd, když jsme promeškali hostinu,“ navrhl.

Přikývla jsem a dala se do práce. Moc jsem nepřemýšlela a prostě jsem připravila všechno možné. Začala jsem vařit těstoviny, nakrájela kuře a dala ho na pánev. Zatímco se to dělalo, připravila jsem těsto na čokoládové sušenky a v době, kdy byly těstoviny hotové, už byly v troubě. Kuře bylo propečené, přidala jsem alfredo omáčku a těstoviny. Bylo to moje základní jídlo a prý všichni říkali, jak úžasně chutná. Pro mě to bylo další utěšující jídlo.

„Ario, musíme si promluvit.“ Uslyšela jsem od dveří vysoký, uječený hlas.

Narovnala jsem se v zádech a připravila se. Nebyla jsem na to připravená, ale jdeme na to. Je čas být tou dcerou, kterou moji rodiče vychovali. A protože Vesper byla v mé mysli celé dopoledne nepřítomná, byla jsem v tom sama. Celou noc byla vzhůru, aby nás chránila, takže dneska potřebovala spát.

Když jsem se otočila k Sashe, poznala jsem, že plakala. Tváře, nos i oči měla oteklé a červené. Měla na sobě legíny a tričko a vlasy stažené do culíku. Za ní stál Declan. V jeho očích se odrážela bolest a zmatek, ve kterém se nacházel. Měl na sobě černé sportovní šortky a bílé tílko, vypadal sexy jako vždycky. Caleb vykukoval ze dveří s nervózním výrazem, jako by se bál… nepominula se Aria smysly? Musela jsem se v duchu usmát, protože přesně to bych udělala. Byla jsem rozená bojovnice, vycvičená a nejlepší ve třídě. Nedokázala bych Declana ani Sashu zabít, ale pár ran bych jim uštědřit zvládla, než by mě odtrhli. A oni to věděli. Stáli tam napjatí a čekali, co udělám, nervózně po sobě pokukovali.

S povzdechem jsem řekla: „Není o čem mluvit. Jste druzi. Neodmítnete se. Declane, naše pohádka o lásce skončila. Sasho, naše přátelství skončilo a já odsud brzy odejdu, jakmile si dám všechno do pořádku. Nemůžu tu zůstat a koukat na vás dva v poutu druhů, jak jste zamilovaní a vedete smečku jako Alfa a Luna, i kdybych se nestala Betou. Být Betou by bylo ještě horší, musela bych s vámi úzce spolupracovat a vídat to každý den. Caleb může být Beta. Pres může být Gamma. Nebudu ta patetická bývalka, které se nemůžete zbavit. Mám v sobě víc hrdosti. Možná se na to časem budu dívat jinak, ale teď vás oba potřebuju už nikdy nevidět.“

Dokončila jsem svou řeč a Sasha měla v obličeji šokovaný a ublížený výraz. Rozplakala se a vyběhla předními dveřmi ven. Declan se za ní ohlédl, pak se otočil ke mně a otevřel pusu, že něco řekne, ale já ho zastavila dřív, než začal.

„Prostě odejdi.“

Ucítila jsem myšlenkové spojení od Declana. Pustila jsem ho k sobě. „Moc mě to mrzí, navždy tě budu milovat, prosím, odpusť mi.“

Odpojila jsem se a neodpověděla. Z okna jsem viděla, jak přitahuje Sashu do objetí. Zaklonil hlavu a uviděl mě, jak se dívám oknem, a v očích se mu mihl bolestný výraz. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo odvrátit zrak, než jsem šla do postele a vyplakala se ke spánku, zatímco jsem nechala Caleba uklízet kuchyň.