O mých osmnáctých narozeninách mě Měsíční bohyně naprosto oklamala.

Bylo mi řečeno, že moje matka byla znásilněna a že tím násilníkem byl DRUH, na kterého jsem léta čekala.

„Jen mi řekni, kde ta fena je, ať se jí omluvím a mám to z krku.“

Ztuhla jsem na místě, když se jeho oči setkaly s mýma. Poznala jsem ho, byl to syn Bety – Vance – ale víc než to, cítila jsem, jak se ve mně něco pohnulo. Moje obvykle spící vlčice se probudila a v hlavě mi stále dokola vyla jediné slovo.

„DRUH–“

Vrávoravě jsem ustoupila. „Ne, ne, to nemůže být pravda.“

Jeho rysy se zkřivily do zhnuseného zavrčení. „Nenechám si za družku vnutit omegu.“

Při jeho slovech ve mně vzplanul vztek. „A já nenechám za svého druha násilníka. Jak jsi se opovážil ublížit mé matce? Já, odmítám tě jako–“

Pohnul se tak rychle, že jsem se sotva stačila připravit. V jednu chvíli byl na druhém konci místnosti a v příští už mě svíral rukou pod krkem. Škrabala jsem ho, tekla mu krev, a když mě nechtěl pustit, napřáhla jsem nohu a kopla ho přímo mezi nohy. Okamžitě mě pustil, ale klel při tom jako pohan.

„Ty feno,“ plivl, „jak se opovažuješ mě odmítnout.“

„Nechci s tebou mít nic společného. Ale odmítnout tě můžu jenom já,“ oči mu zaplály hněvem. „Já, budoucí Beta Vance, odmítám tebe, ubohou Omegu Elaru, jako svou družku.“

Bolest mi projela každým vláknem bytosti, až bylo těžké se vůbec nadechnout, ale zatnula jsem zuby a podívala se mu přímo do obličeje.

„Přijímám tvé odmítnutí a postarám se o to, abys zaplatil za to, co jsi udělal mé matce. Pamatuj si moje slova, Vance.“

Při těch slovech se zasmál. „Jsi omega, kdybys náhodou zapomněla. Je to tvé slovo proti mému a všichni se postaví na mou stranu. Klidně po mně jdi, já se postarám, abys toho litovala.“

Měl pravdu. I když jsem si to přiznávala jen nerada.

Hledala jsem spravedlnost a nahlásila incident u soudu. Ale jeho otec, Beta, zasáhl a nabídl zvrácené „řešení“ – zařídí mi přestup na elitní školu pro Alfy, čímž mě v podstatě umlčí a ochrání svého syna před následky jeho činů. Pokud odmítnu, život mé matky bude v ohrožení.

Mámu propustili den před mým odjezdem do školy a já jí nemohla přesně říct, co se stalo. Alfa jí nalhal, že jsem vyhrála stipendium. Byla dost chytrá na to, aby věděla, o co jde, ale ani jedna z nás nemohla nic dělat. Nemohla jsem jí říct, že jí vyhrožovali. Připadalo mi to, jako by mě uplatili, abych mlčela, a při té představě se mi vařila krev v žilách, ale v sázce byl její život.

O té škole jsem si něco přečetla a zjistila jsem, že každý rok dostávají nejlepší studenti vysoké postavení ve smečce. Znělo to fantasticky, ale věděla jsem, že když tam vydržím aspoň rok a budu se snažit, možná se stanu premiantkou třídy, budu moct být Gama a konečně získat spravedlnost pro svou matku.

To byla jediná myšlenka, která mě držela při smyslech během cesty autem. Byla to jediná věc, díky které jsem působila normálně, když jsem poprvé v životě opouštěla domov a mířila do školy, o které jsem nic nevěděla.

Škola, o kterou šlo, byl obrovský areál s masivním hradem. Byla to největší budova, jakou jsem kdy v životě viděla, i s věžemi. Oči se mi rozšířily jako talíře a slyšela jsem, jak se stráže mé reakci posmívají, ale neobtěžovala jsem se jim věnovat pozornost.

Studenti se pohybovali kolem a já cítila jejich zvědavé pohledy, když jsem vystoupila z auta.

„Jen se na ni podívejte – dokážete si to představit, odporná omega mezi námi?“

„Jak myslíš, že se sem dostala? Pravděpodobně se k moci prokouřila.“

Většina z nich měla na tvářích úšklebky a doprovázel mě jejich smích. V naší smečce nebylo mnoho omeg, takže věděli, kdo jsem. Ve své zapnuté košili a sukni jsem si připadala jako vetřelec.

„Ahoj, ty musíš být Elara,“ hlas za mnou mě donutil nadskočit. Otočila jsem se a uviděla mladého kluka přibližně v mém věku, jak se na mě dívá.

Byl blonďatý, vlasy mu sahaly k ramenům a oči měl zářivě zelené. Byl přitažlivý, ale takovým tím milým klučičím způsobem. Jeho oči vypadaly laskavě a působil jako člověk, který by mohl být princem v pohádce.

Peníze z něj přímo křičely, od způsobu, jakým měl natočené vlasy, až po drahé hodinky na ruce. Přesto měl na tváři úsměv, když ke mně natahoval ruku. Chvíli jsem ji zkoumala a přemýšlela, jestli je to upřímné, než jsem ji přijala.

„Jsem Julian a budu tvůj studentský průvodce,“ vysvětlil. „Dnes se koná uvítací bál.“

V tu chvíli jsem si všimla, že je v obleku na míru s kravatou, a vedl mě k sálu. Slyšela jsem hlasitou hudbu dřív, než jsem sál uviděla, a už poněkolikáté ten den mi úžasem poklesla čelist. Sál byl větší než můj dům a vyzdobený až po strop. U stolů a židlí seděli studenti a povídali si. Nikde jsem neviděla jediného učitele nebo dozor, byli tam jen studenti, kteří pili a smáli se.

„Myslela jsem, že jsi říkal, že je to uvítací večeře,“ pošeptala jsem Julianovi, který jen pokrčil rameny.

„Ta oficiální část byla mezi šestou a sedmou. Tohle je afterparty, ta jediná, na které záleží.“ Odešel, aniž by mi dal šanci říct cokoli dalšího.

Nebyla jsem si jistá, co si o tom, že mi neřekli pravdu dřív, myslet. Byla bych raději u té skutečné orientace. Zůstala jsem sama a další tři hodiny, co jsem tam seděla, si ke mně nikdo nepřisedl.

Když už to začalo vypadat uboze, donutila jsem se vstát a jít se projít. To, co se stalo pak, bylo tak rychlé, že jsem to sotva stihla zpracovat. Snažila jsem se odejít, když jsem mezi lopatkami ucítila pár rukou, které mě strčily dopředu přímo do náruče nějakého muže. Nebyla jsem si jistá, jestli mi v tom, abych ho ucítila dřív, zabránil všechen ten alkohol, ale teď, když jsem byla blízko, byl cítit všude.

„Já–“ slova mi uvázla na jazyku, když jsem si uvědomila, kdo mě drží. V celé smečce nebyl jediný člověk, který by neznal Kaelena. Byl to vyhlášený sukničkář, ale co bylo nejdůležitější, byl to Alfatův syn. Vzkypěl ve mně vztek, protože vypadal přesně jako jeho otec, ale věděla jsem, že pokud tady mám přežít, musím se od něj držet dál. „Omlouvám se, už bych měla jít.“

„Počkej,“ sevřel mi paži pevněji. „To si snad děláš srandu.“

Jakmile se mě dotkl, zaplavil mě pocit déjà vu. Byl to pocit, který už jsem jednou zažila, a málem jsem vykřikla. Bohyně měla krutý smysl pro humor.

DRUH.