Zavianovy rty se zkřivily do vědoucného úšklebku. S posledním, táhlým pohlazením mé kůže mě pustil a ustoupil. „Tak příště, malá vlčice,“ zamumlal hlubokým a svůdným hlasem.

A prostě tak byl pryč a nechal mě tam v naprostém rozrušení.

V tu chvíli na můj stůl dopadla ruka s pěstěnými nehty. Ta dívka přede mnou byla nádherná. Měla dlouhé rovné černé vlasy, které jí sahaly k ramenům, a oči měla pronikavě zelené.

„Kdo si sakra myslíš, že jsi, ty feno?“ vyštěkla. Nepoznávala jsem ji. Začala jsem mluvit, když jsem na tváři ucítila pálivý pocit. „Drž se sakra dál od Kaelena.“

„Ty mě neznáš, ale já tebe ano,“ ukázala mi prstem do obličeje. „Jmenuji se Sloane a jsem Kaelenova přítelkyně. Nevím, co jsi to včera hrála za hru, ale nemůžeš být jeho družka. Jsi jen špinavá omega.“

„A ty jsi zase fena, co se neumí chovat,“ vyštěkla jsem nazpět a slyšela, jak celou třídou projelo zalapání po dechu. „Nejsem tvoje hračka a nejsem typ člověka, po kterém se budeš vozit. Jestli mě ještě jednou uhodíš, postarám se o to, abys toho litovala.“

Otevřela pusu, že něco řekne, když se jí náhle začala třást ramena. Věděla jsem, že to hraje, protože nebyl žádný rozumný důvod k pláči. Nepochopila jsem to, dokud jsem vedle sebe neucítila přítomnost. Učitel byl muž ve středním věku a mračil se na mě.

„Je to tvůj první den, Elaro, a už děláš problémy,“ snažila jsem se bránit, ale zastavil mě. „Sloane je dcera Gamy. Tím, že ji rozrušuješ, vystavuješ školu velkým potížím.“

„Ale já nic neudělala!“ zvolala jsem. „Ona přišla za mnou, ona mě uhodila. Zeptejte se ostatních.“

Otočila jsem se ke zbytku třídy, ale všichni mě buď ignorovali, nebo přímo lhali, že nic neudělala. Líce mi hořely rozhořčením, protože jsem přesně věděla, do čeho jsem se to dostala. Tahle škola měla hierarchii a já byla na úplném dně.

„Zdá se, že všichni ostatní mají jiný příběh.“

„To proto, že všichni lžou. Ona je nutí lhát.“

„Tohle už přesahuje meze. Jděte do ředitelny, Elaro,“ nařídil mi a já se ani neobtěžovala protestovat. Jen jsem popadla tašku a vstala.

Když jsem procházela kolem Sloane, chytila mě za paži a ztišila hlas do šepotu. „Tohle je moje škola, ty krávo, a právě jsi udělala tu chybu, že sis mě udělala za nepřítele.“

„Dost, Sloane,“ otočila jsem se a uviděla Kaelena, jak se opírá o dveře třídy. Sloane se usmála a rozběhla se k němu, ale on ji rukou zastavil. „Myslím, že ses už pobavila dost. Sedni si sakra, Elaro.“

„Požádal jsem ji, aby šla do ředitelny,“ začal učitel, ale Kaelen ho zmrazil tvrdým pohledem.

„A já jsem ji požádal, aby si sedla. Tohle není nic, kvůli čemu by se měl obtěžovat ředitel.“

Probíhal tam jasný boj o moc a k mému překvapení Kaelen vyhrál, protože učitel si jen odfrkl a otočil se k tabuli. Otočila jsem se zpět ke Kaelenovi a přemýšlela, proč se mě zase zastal.

Jeho oči na mně na vteřinu spočinuly, pak se náhle odvrátil a byl pryč, jako by se nic nestalo.

Nedokázala jsem na to nijak reagovat, ne když jsem věděla, že jsem se úplně ztrapnila. Vyrazila jsem ze třídy a ignorovala pohledy všech studentů. Byl to teprve můj první den a už začal naprosto hororově. Nejenže jsem se zapletla do hloupé hádky a dostala facku před celou třídou, ale ještě jsem nechala Zaviana, aby mi strkal ruku pod sukni. Nikdy jsem ze sebe nebyla tak zklamaná.

POHLED KAELENA

Oběd byl pro mě nejhorší hodinou dne. Už tak bylo dost hrozné, že jsem se musel denně potýkat s idioty, ale ještě horší bylo, že jsem s nimi musel během oběda sedět a poslouchat ty jejich kecy. Sloane si potrpěla na to, aby vždycky seděla s lidmi, které považovala za populární. Byl tam Vance – Betův syn – kterého jsem považoval za samolibého hajzla, a pár jejích kamarádek, které jsem pokládal za tupé loutky plnící každý její příkaz.

O něčem se chichotaly a ten zvuk mi lezl na nervy. Musel jsem se hodně ovládat, abych jim neřekl, ať už sakra drží hubu. Kvůli vlastnímu duševnímu zdraví jsem přestal vnímat, když vtom mě zaujalo jméno, které padlo. Mluvily o Elaře.

„Je to taková děvka,“ slyšel jsem Sloane uchektnout se. „Jestli si myslí, že má u Kaelena nějakou šanci, tak se šeredně plete, je to jen omegovský odpad.“

„Tak proč se jí cítíš tak ohrožená,“ protáhl Vance. Měl nohy na stole a cpal se hranolkami. Natáhl jsem se, abych je shodil, a on mi na to jen ukázal prostředníček. „Chci říct, nedivím se ti, je fakt kost.“

„To říká ten parchant, co poslal její matku do nemocnice,“ vmetla mu do tváře Sloane a já svraštil obočí. O tom jsem nevěděl.

Narovnal jsem se. „Tys poslal její matku do nemocnice?“ zeptal jsem se a on pokrčil rameny. „Co jsi jí sakra udělal?“

„Já nic neudělal, jen jsem byl ve špatnou dobu na špatném místě a ona na mě chtěla hodit vinu. Fakt si myslíš, že bych udělal něco takového?“

Po pravdě řečeno, nevěděl jsem, čemu věřit. Vance byl parchant a byl schopný mnoha věcí. Jediný způsob, jak to zjistit, by bylo promluvit si s mým otcem, ale na pokec s ním jsem se zrovna dvakrát netěšil. Ptal by se, proč se v tom šťourám, a to by ho pravděpodobně dovedlo k zjištění, že je to moje družka.

Nad tou poslední částí jsem si jen odfrkl. Dokázal jsem si živě představit otcovu reakci, kdyby se dozvěděl, že mou družkou je omega. Byla by to urážka století, a přesto jsem si ji místo odmítnutí, jak bych měl, nechával u těla. Neexistovala žádná výmluva, kterou bych to před otcem mohl ospravedlnit.

„My o vlku,“ zamumlala Sloane a můj pohled se jako můra k plameni upřel na Elaru, která právě vcházela.

Byla s Julianem a já cítil, jak se mi vaří krev v žilách. Byla to MOJE družka, ne jeho, a on neměl právo ji takhle držet a rozesmívat. Zakláněla hlavu a rukama si zakrývala ústa. Byla krásná, musel bych být slepý, abych to neviděl. Byla podvyživená a vypadala křehce, ale to nijak nezakrývalo tu nadpozemskou krásu, kterou v sobě měla. Byla v jemnosti jejích rysů, v pihách, které jí zdobily tváře a nos, v jejích jasně zelených očích a zrzavých vlasech. Štvalo mě to k nepříčetnosti.

„Zíráš na ni až moc,“ slyšel jsem Vance a donutil jsem se od ní odvrátit zrak. Sloane mě sledovala s přimhouřenýma očima. Věděl jsem, že mě nachytala, ale bylo mi to jedno.

Sloane jsem toleroval lépe než většinu lidí, ale to neznamenalo, že ji mám rád. Můj otec vždycky očekával, že se s ní spáruji, byla to přece jen dcera Gamy. Udělal jsem svou část, dvořil jsem se jí a požádal ji, aby byla mou přítelkyní – upřímně řečeno to nedalo moc práce, protože se mi v podstatě sama vrhla do náruče. Nicméně jsem jí nedlužil žádné vysvětlení, takže jsem jí ani žádné nedal.

„Potřebuje srazit hřebínek,“ zamumlala a já protočil panenky. „Nemůže sem jen tak napochodovat a chovat se, jako by byla jedna z nás. Musíme jí připomenout, kdo je a kam patří, než–“

„Nech ji být,“ řekl jsem prostě a všechny oči se upřely na mě. Viděl jsem, že jsou v šoku, protože jsem se nikdy nikoho nezastával. Obvykle jsem Sloane nechával dělat, co chtěla. „Pořád opakuješ, že není na tvé úrovni, ale přitom jsi jí posedlá. Nech ji v klidu najíst. Je s Julianem a víš stejně dobře jako já, že Julian tě srovná do latě.“

Ozvalo se pár uchechtnutí, ale mně to bylo fuk. Vstal jsem a bez ohlédnutí odešel. Naštěstí mě nenásledovala, jinak bych se už asi vážně zbláznil. Zamířil jsem na své obvyklé místo pod tribunami. Chodil jsem tam, když jsem si potřeboval srovnat myšlenky. Do konce dne mi zbývala už jen jedna hodina, u které jsem si ani nebyl jistý, jestli na ni půjdu. Jen jsem potřeboval být chvíli sám a nikdo o tomhle místě nevěděl. Tedy, aspoň jsem si to myslel, dokud jsem neuslyšel hlasy.

Julian a Elara vešli dovnitř a chichotali se. Mohl jsem vyjít ven a dát jim vědět, že tu jsem, ale čekal jsem a pozoroval je. Moje sadistické já chtělo slyšet jejich rozhovor, chtělo se trýznit tím, co jí asi říká, že se tak směje.

„Prosím, řekni mi, že máme další hodinu spolu,“ zamumlala a on na ni hodil smutný pohled, načež ona zasténala. Ten zvuk mi rezonoval až v slabinách. „Myslím, že další hodinu s jedním z nich už nezvládnu. Sloane je taková fena, nechápu, jak ji Kaelen může vystát.“

„Nemyslím si, že ji má moc rád,“ v tom nebyl daleko od pravdy, ale nikdy bych to nepřiznal nahlas. „Kromě toho ji prostě ignoruj. Nemůže udělat nic, čím by riskovala své dokonalé postavení ve škole, jinak by ji otec zabil. Navíc si myslím, že na ni bohatě stačíš.“

Elara si odfrkla. „Jsem omega, kdybys náhodou zapomněl. Neumím bojovat, nikdy mě neučili trénovat a jsem si jistá, že ona trénuje s profesionály celý život.“

Julian neřekl ani slovo a ona si povzdychla. Začala mluvit, když ji náhle přerušil. „Musím teď jít. Být předsedou studentů je náročná práce a musím něco vyřídit. Jen tu počkej, hned jsem zpátky.“

„Co když sem někdo přijde?“

„Nikdo sem nechodí,“ vyhrkl, než stačila cokoli namítnout.

Další minutu jsem tam stál a přemýšlel, jestli mám vyjít ven, nebo zůstat, kde jsem. Sledoval jsem, jak trochu přechází po tělocvičně. Pořád si mě nevšimla, jinak by si asi nevytahovala košili ze sukně a nerozepínala si první dva knoflíčky. Žuchla na jednu z židlí a vydala povzdech, při kterém jsem v duchu zaklel.

Při mém zaklení ztuhla. Věděl jsem, že mě slyšela, takže už nemělo smysl se schovávat. Když jsem vyšel ven, viděla jsem, jak celá napjatá zpozorněla. Podívala se směrem, odkud jsem vyšel, a začala si knoflíčky znovu zapínat, když jsem natáhl ruku, abych ji zastavila.

„Vypadáš tak uvolněně, kvůli mně nemusíš přestávat,“ protáhl jsem. Z horní části její košile vykukoval kousek krémové kůže.

Elara byla drobná, ale měla křivky na těch správných místech. Tvrdě jsem zachovával kamennou tvář, což byl ale naprostý protiklad toho, jak jsem se cítil uvnitř. Kdyby to byl kdokoli jiný, možná bych se hnal za tím, abych ji udělal svou družkou, ale byla to omega a já s omegou být nemohl. Nejenže by to poškodilo mou image, ale uškodilo by to i mému nároku na titul Alfy, a na tom mi záleželo víc než na nějakém hloupém poutu, které bohyně vytvořila ještě před mým narozením.

„Proč jsi nám nedal vědět, že posloucháš?“ zeptala se.

„Proč jsi se nerozhlédla, než jsi začala mluvit?“ oplatil jsem jí to. „Není moje vina, že nedáváš pozor na své okolí.“

To ji definitivně naštvalo, protože si překřížila ruce na prsou. Netušila to, ale tím jen víc zdůraznila svá prsa. V kalhotách mi cuklo, ale pořád jsem se nutil do lhostejného výrazu. V žádném případě jsem jí nechtěl dát najevo, že na mě má jakýkoli vliv.

„Kde máš přítelkyni? Myslela jsem, že je na tebe přilepená jako klíště.“

„Opatrně, nebo si začnu myslet, že žárlíš,“ protáhl jsem. Udělal jsem krok blíž k ní a její kuráž selhala. Viděl jsem, jak jí v očích bleskla obava, když jsem se postavil přímo před ni.

Rychlým pohybem jsem jí roztáhl nohy, stoupl si mezi ně a obě ruce položil vedle jejího obličeje. Dech se jí zrychlil a koutek mých rtů se zvedl do úšklebku. Byla to první opravdová emoce, kterou jsem jí ukázal.

Sklonil jsem rty k jejímu uchu a cítil, jak se zachvěla. Vyžadovalo to veškeré mé sebeovládání, abych jí tu sukni prostě nestrhl a neopíchal ji přímo tam na tribunách. Jen ta myšlenka stačila k tomu, abych tlumeně zasténal.