Příští ráno jsem se hrozila vyučování, ale donutila jsem se vstát z postele. Můj první den byl příšerný. Nedokázala jsem si představit, že tu strávím celý rok, ale neměla jsem na výběr. Měla jsem svůj cíl a musela jsem ho dosáhnout za každou cenu.

Když jsem procházela chodbami a snažila se najít své třídy, cítila jsem na sobě pohledy studentů. Párkrát jsem zaslechla šepot a viděla, jak na mě lidé ukazují, ale ignorovala jsem je. Konečně se mi podařilo dorazit na první hodinu, a tehdy začalo to pravé mučení.

Znovu jsem zkontrolovala rozvrh a doufala, že jsem si spletla hodinu, ale byla jsem na správném místě a jediné volné místo bylo vedle té samé osoby, která mě nenáviděla. Zavian měl na tváři krutý úšklebek a poklepal na místo vedle sebe. Věděla jsem, že sednout si k němu je jako skočit do rozžhaveného uhlí, ale neměla jsem jinou možnost. Zvedla jsem bradu a vydala se k němu.

Alespoň to bylo v zadní části třídy, kde na nás nikdo moc neviděl. Položila jsem si učebnice na stůl a chystala se sednout, když mě Zavian zastavil.

„Nepamatuji se, že bych ti dovolil si sem sednout,“ protáhl. „Copak vy omegy nemáte žádné vychování?“

Slyšela jsem několik uchetnutí. Překřížila jsem si ruce na prsou a při mluvení se mu dívala přímo do očí. „Nepamatuji se, že bych na té židli viděla tvoje jméno. Pokud je volná, sednu si na ni.“

Myslela jsem, že ho má slova trochu odradí, ale zdálo se, že ho jen víc vybudila. Naklonil se dopředu na loktech a ztišil hlas do šepotu. „Bude mi potěšením tě zlomit, i to odhodlání, o kterém si myslíš, že máš.“

„Bude mi potěšením sledovat, jak selžeš,“ oplatila jsem mu to a posadila se.

K mému šoku mě nezastavil. Čekala by jsem, že se mě pokusí shodit nebo tak něco, ale naopak se zdálo, že ho těší, že jsem si sedla. Nemohla jsem se ubránit myšlence, jestli to všechno nebyl jen propracovaný plán, jak mě přimět se posadit, aby mohl později udělat něco jiného, ale na to jsem se nemohla soustředit. Nepočítala jsem s tím, jak bude mé tělo reagovat na blízkost Zaviana.

Byl to sice hajzl, to ano, ale pořád to byl můj druh a já ho zatím nedokázala odmítnout. Pořád jsem mezi námi cítila to pouto a sedět vedle něj bylo jako být vedle drátu pod napětím. Chloupky na těle se mi zježily a já se sotva dokázala soustředit, protože pokaždé, když se pohnul, cítila jsem to. Pokaždé, když se jeho koleno otřelo o moje nebo jeho paže zavadila o mou sukni, cítila jsem to. Ukázalo se, že je těžké se v hodině vůbec soustředit.

Učitel mluvil a já se snažila psát si poznámky, ale Zavianova hloupá přítomnost byla zdrcující. Brzy jsem se přistihla, jak každých pár vteřin těkám pohledem k hodinám a přeji si, aby ručičky běžely rychleji. Do konce hodiny zbývalo patnáct minut a mně to připadalo jako patnáct hodin.

„Víš, proč tu tak rád sedám?“ Zavianův hlas klesl do šepotu. Ignorovala jsem ho, ale jeho ruka se pohnula a zatahala mě za culík. Byli jsme úplně vzadu, takže nikdo neviděl, co dělá. Jeho rty se přiblížily k mému uchu. „Položil jsem ti kurva otázku.“

Celé tělo se mi zachvělo. „Ne, nevím, ale vím, že mi to stejně řekneš.“

„Je to tu schované, nikdo se sem nedívá,“ začal. „A co víc, učitel je starý, moc dobře nevidí. Pochybuju, že mě vidí.“

„To jsem nepotřebovala vědět. Můžeš už mě pustit z vlasů?“

„Ne,“ řekl a pro zdůraznění zatáhl ještě silněji. Musela jsem se kousnout do rtu, abych nevykřikla. Cítila jsem jeho dech u ucha a po kůži mi naskočila husí kůže. „Donuť mě, Elaro.“

Odmítla jsem mluvit. Nechtěla jsem se chytit do pasti a hrát jeho hru. Bavilo ho zahrávat si se mnou a já mu to nechtěla dovolit. Žil z pozornosti, kterou jsem mu věnovala, a dokud mu ji nedám, nemá nic. Když si uvědomil, že nemluvím, pod nosem se uchechtl.

Jeho prsty mě pustily z vlasů, ale pořád jsem tam cítila jeho ruku. Chystala jsem se od něj odvrátit, když jsem ucítila jeho ruku na svém nahém koleni. Sukně mi končila v půlce stehen, takže mezi kolenem a lemem bylo hodně odhalené kůže. Věděla jsem, že se snaží vyvolat reakci, tak jsem ho ignorovala. Pohled jsem upírala na učitele a pusu držela zavřenou.

„Takže teď budeme hrát na tichou poštu?“ uvažoval nahlas. „Zajímalo by mě, jak dlouho ti to vydrží.“ Jeho ruka sjela na vnitřní stranu mých stehen. Nepřešel přes lem sukně. Jen se pohyboval nahoru a dolů po mé odhalené kůži. „Stačí, když promluvíš, a já přestanu.“

Pořád jsem odmítala promluvit. Částečně kvůli hrdosti, ale jiná část mě si ten dotek jeho teplé ruky na kůži užívala. Nikdy předtím se mě nikdo nedotýkal a i když jsem to nenáviděla přiznat, na jeho rukou něco bylo a já chtěla vidět, jak daleko to zajde.

„Poslední holka, co na téhle židli seděla, se udělala do pěti minut,“ právě v tu chvíli to kouzlo zlomil a já se snažila stehna křečovitě stisknout, ale on byl rychlejší a roztáhl je od sebe. Slabě jsem vydechla a několik hlav se k nám otočilo.

Navenek jsme vypadali naprosto nevinně. Stůl zakrýval naši spodní polovinu těla a Zavian byl ztělesněním pohody. Nikdo by nehádal, že mi právě teď jednou rukou tiskne stehno.

„Udělala bys dobře, kdybys byla potichu.“

„Jdi do hajzlu,“ pošeptala jsem v odpověď a pod nosem zaklela, když mi došlo, že jsem mu právě dala to, co chtěl. „Nesahej na mě.“

„Myslíš to vážně? Kdybych tam teď vklouzl prstem, nebyla bys náhodou mokrá?“

„Našel bys mě sušší než poušť,“ byla to lež a oba jsme to věděli, ale nechtěla jsem mu dopřát to uspokojení, aby věděl, jaký vliv má na mé tělo. „Je pro tebe tak těžké pochopit, že tě ne každý chce?“

V jeho rysech se objevilo něco temného a myslela jsem, že mě pustí, ale místo toho jsem cítila, jak jeho ruka postupuje výš. Mohla jsem ho zastavit. Mohla jsem mu ruku odstrčit nebo sevřít stehna, protože už mě nedržel silou, ale něco mě nutilo sedět v klidu. Něco mi bránilo v pohybu a já si nebyla jistá, co to je.

Jeho prst se otřel o můj klín přesně ve chvíli, kdy zazvonilo. Stáhl ruku zpět a mě zaplavilo nesmírné ponížení, když jsem si uvědomila, co jsem to sakra právě udělala. Klela jsem, zatímco jsem si balila věci a připravovala se k útěku, ale on mě chytil za zápěstí.

„Před tímhle neutečeš, Elaro,“ zašeptal. „Soudě podle toho, co jsme oba cítili, tohle chceš.“