Představovala jsem si, jak Voktor Vorkas překračuje těla svých čtyř manželek. Křičely? Otálel snad, aby si ten zvuk vychutnal, nebo kráčel dál a už vyhlížel nevěstu číslo pět?

„Elaro, rada nás ujistila, že toto manželství bylo uzavřeno proto, aby se mladý nadpán uklidnil. Je to jen formalita,“ matčin hlas mě vytrhl z otupělosti.

Manželství.

Ano. Manželství se samotným Voktorem Vorkasem.

Přitiskla jsem dva prsty na nepoznamenanou kůži nad srdcem a naposledy se marně pokusila pod ní nahmatat alespoň záchvěv srsti. Nic. Prázdnota, stejná jako včera, stejná jako každý den od mých šestnáctých narozenin.

Bez vlka.

To slovo se ozývalo spolu s hřměním bušícím do střechy radnice. Každé zadunění mi připadalo, jako by to místo skandovalo ortel, s nímž jsem žila čtyři roky: zbytečná, slabá, postradatelná.

Kdyby se můj vlk té noci probudil, poslali by mě i tak do Boreální državy jako pátou nevěstu Voktora Vorkase?

Přenutila jsem se podívat zpět na rodiče. Oba mlčeli a čekali, až řeknu ano.

Otec prolomil ticho jako první. „Pokud odmítneš, smlouva zanikne. Nyx-Fall zůstane osamocen. Alfa monarcha nás neochrání, až přitáhnou Stvůry z propasti.“

Joleen, má matka, promluvila hned po něm. „Mysli na svou sestru. Seryna je budoucností této smečky. Nemůžeme ji nechat provdat se za toho muže. Boreální država je od naší smečky příliš daleko. Jak by mohla cestovat...“ odmlčela se. „Elaro... ty jsi jiná. Musíš se za nadpána provdat místo ní.“

Podívala jsem se do tváře, která dřív zářila pýchou. „Nadpán Voktor byl ženatý čtyřikrát,“ řekla jsem bez obalu. „Tři z nich zemřely o svatební noci. Ta čtvrtá vydržela týden.“ Provdat se za nadpána Voktora by znamenalo vzít si vlastního vraha. Jak mě mohli poslat na smrt?

Matka ani nemrkla. „Teď je vdovec,“ odpověděla rychle. „Vyslanec přísahal, že tento svazek je jen formální. Nezůstaneš na jeho hradě. Po obřadu můžeš žít, kde si vybereš. Daleko od něj. Klid, Elaro. Svoboda. To je to, co chceš.“

Klid. To slovo znělo dutě.

Od mých šestnáctých narozenin, kdy se mi nepodařilo probudit vlka, uplynuly čtyři roky a každý den od té doby dokazoval, jak málo si cení dcery bez vlka.

Vtom znovu zahřmělo.

Otec se sklonil nad pergamen a brk skřípavě vypisoval poslední podmínky. Matka se ke mně naklonila. „Tato dohoda zachrání Serynu a zajistí bezpečí smečky. Konečně budeš zbavena všech povinností. To je ta svoboda, kterou chceš.“

Svoboda. Možná život u hranic. Někde, kde by se nikdo neobtěžoval šeptat slovo „člověk“. Ale jak mohli používat slovo svoboda, když se mě snažili přesvědčit, abych si vzala nadpána Vorkase? Jistě. Nic neříká „svoboda“ tak jasně, jako upsat se vrahovi nevěst.

Ale co když si ho nevezmu já? Kdo to udělá? Seryna?

Představila jsem si Serynu v bílém po boku Alfy monarchy. Ano, Seryna by měla být ta, která stojí vedle Alfy monarchy, ne vedle jeho šíleného bratra.

Pokud sňatek s Voktorem Vorkasem znamenal ochranu Seryny a zajištění Nyx-Fallu, udělám to. I dcera bez vlka může být k něčemu užitečná.

Zachráním Serynu, i kdyby mě to mělo stát život. Ruka se mi na brku zachvěla, pak jsem ji silou vůle uklidnila a úhlednými tahy se podepsala – Elara Joleen Valerius.

Žádný potlesk nenásledoval. Takové obchody si ho nezasloužily.

U dveří mě Seryna zachytila pohledem a rty beze slov vyformovala dvě slova. Děkuji ti.

Jen jsem jí kývla. Nebyla to její chyba. Nebyla to nikoho chyba. Věděla jsem, že jsme obě oběťmi okolností a že kdyby měla Seryna na výběr, nikdy by mě nenechala vzít si tu stvůru.

„Voktor Vorkas dorazí zítra večer,“ řekl otec. „Přijede si pro nevěstu. Připrav si věci. Zajistíme, aby tvé věno bylo dostatečné. Na nic jiného nemusíš myslet.“

Kývla jsem, zatímco déšť bušil do střechy ještě silněji.

Když inkoust zaschl, narovnala jsem se. Pak jsem bez dalšího slova opustila místnost.

Manželství s Voktorem Vorkasem.

Tím Voktorem Vorkasem. Bratrem Alfy. Tím, který neposlouchal radu, nezodpovídal se monarchovi. Tím, který vedl monarchovu armádu jako vlk odtržený z řetězu. Mužem, který zabil každou nevěstu, kterou mu dali. Možná byl můj sen o životě u hranic jen pohádkou. Takže mi život na hranicích přece jen nebyl souzen.

Když jsem došla na horní konec schodiště, zahnula jsem doprava.

Můj pokoj byl v podkroví. Býval to skladovací prostor.

Když Seryna požádala o větší pokoj ve druhém patře, nikdo neprotestoval. Mně bylo tiše řečeno, abych se přestěhovala nahoru. Nikdy jsem si nestěžovala. Stěžovat si nemělo smysl, když jste neměli ani vlka.

Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Podkroví působilo klaustrofobicky – nízký, šikmý strop tlačil na jedinou dřevěnou postel, otlučenou komodu a truhlu u okna. Ošuntělý kobereček sotva zakrýval zkroucená podlahová prkna a v každém rohu visely pavučiny.

Té noci vyl vítr, déšť bičoval okenní tabulky a blesky vykrajovaly mezi stromy zubaté stíny. Bohužel jsem neměla čas se u bouře zdržovat.

Nadpán Voktor dorazí zítra. Dlaně mě svrběly potem, když jsem zpod pelesti vytáhla koženou truhlu. S povzdechem jsem ji vyklopila a mrak cedrového prachu odhalil tytéž vybledlé bavlněné šaty, které jsem nosila od své sedmnácté zimy, nic pevnějšího než šál.

Vsunula jsem ruku mezi vrstvy bavlny. Už teď jsem cítila průvan, který se jako nože prořezával skrze podkrovní prkna. Jestliže mě studila tato místnost, co se mnou udělá boreální država?

Boreální država je země, kde slunce málokdy vychází, místo, kde mráz pokrývá kameny i v poledne. A přesto jsem tu stála a skládala krajky do truhly, jako by měly proti mém chladu nějakou šanci.

Začala jsem hledat něco, co by mě alespoň zahřálo.

Po době, která mi připadala jako věčnost, jsem našla jen jeden plášť dostatečně silný na to, aby se mu tak dalo říkat. Byl to otcův odložený lovecký přehoz, vlna potrhaná od bodláků, slabě cítit kouřem z borovice. Přehodila jsem si ho přes ramena, zatímco jsem si představovala boreální vítr vyjící hradními chodbami, a zatlačila plášť do truhly.

Pak jsem si místo něj vzala z pelesti postele Seryninu deku. Půlnoční modř, vyšitá stříbrnou nití v podobě drobných měsíců. Přísahala mi, že odežene noční můry. Včerejší noc dokázala opak.

Teď byla truhla z poloviny plná, z poloviny prázdná. Přitlačila jsem víko a zajistila mosaznou západku. Kůže zavrzala, jako by protestovala proti té váze, a stejně tak i mé srdce.

Kdyby se můj vlk probudil, byla by tady vůbec a balila si na vlastní pohřeb?

Zítra si samovládný nadpán odveze svou nevěstu k boreálním hradbám a já tam dorazím v oblečení určeném pro léto. No, stejně to nevypadá, že bych tohle manželství přežila. Budu mít štěstí, když vydržím měsíc. Ne. Týden.

Další záblesk blesku prořízl oblohu. Hned za ním práskl hrom, dost hlasitě na to, aby se otřáslo okno.

Pak se prudce zvedl závěs, jako by místností něco prolétlo.

Vylekaně jsem vstala a přešla k oknu. Zase ta západka, nejspíš. V bouřkách se vždycky uvolnila.

Prsty jsem po ní sáhla... pak jsem uprostřed pohybu ztuhla.

Vzduch se změnil.

Byla to taková změna, kterou rozpozná instinkt každého vlka. A já okamžitě věděla, že to není jen kvůli větru.

Někdo další tu byl.

Hruď se mi sevřela, když se závěsy rozletěly do stran. Neodvážila jsem se mrknout a usilovně jsem se snažila vyčíst něco z temnoty. Pak jsem ho uviděla. Muž, stojící nedaleko ode mě. A netrvalo dlouho, než jsem tu tvář poznala.

Byl to on! Dech se mi zadrhl v hrdle.

Voktor Vorkas!

Blesk roztříštil oblohu a vykreslil jeho široká ramena a tvrdé rysy. Oblečen v černém stál nehybně u pelesti mé postele.

Dlouhou, napjatou chvíli v místnosti zavládlo ticho; jeho oči v barvě leštěné oceli na mých kostech studily jako led, přesto jsem nedokázala odvrátit zrak.

Už jsem ho viděla, jednou po boku monarchy během korunovace, jednou na krví nasáklém bitevním poli. Ale tohle bylo jiné. Tohle nebyl muž zahlédnutý z dálky. Tohle byl samovládný nadpán stojící v mém pokoji. V mém tichu.

Ten Voktor Vorkas.

Ten, před kterým matky varovaly své děti.

A teď tu byl, jako by mu tato noc – tato bouře – patřila.

Pak se usmál. „Podepsala ses jako jehně. Jsem zvědavý...“ jeho pohled sklouzl k mému hrdlu. „Bude tvůj poslední výkřik znít jako vlčí řev, nebo jako jehněčí zabečení?“