„Věděl jsem, že jsi bez vlka,“ pokračoval hlasem stejně klidným, jako byla bouře venku. „Netušil jsem, že jsi němá.“

Donutila jsem nohy k pohybu vpřed, ale hlas byl pryč, pohlcen strachem. Hrdlo se mi sevřelo, když jsem na něj hleděla, dlaně se mi potily na sukni. Chtěla jsem se zeptat: „Jak jsi vklouzl dovnitř nepozorován?“, ale z hrudi mi vyšlo jen trhané vzdechnutí.

„Můj... můj nadpáne,“ mírně jsem sklonila hlavu, opatrná, abych pohled nepřerušila příliš brzy. „Prosím, odpusťte můj současný stav. Nebyla jsem informována, že dnes večer navštívíte mé skromné pokoje.“

Jeho kroky po zkroucených podlahových prknech byly neslyšné, přesto se kvůli každému jeho pohybu zdály stěny menší. Neprocházel se, on se plížil jako divoké zvíře, které se zatoulalo příliš daleko z vodítka. I když stál, byl v pohybu. Jako bouře, jako vítr. Neustále pozoroval. Neustále připraven k úderu.

Pak to řekl tiše, téměř mimochodem, jako by ho to bavilo. „Řekni... co se podle tebe stane, když si nevěsta vezme život dřív, než dorazí princ?“

Ta slova projela mezi mými žebry jako čepel.

V duchu jsem ztuhla. Navenek jsem ani nemrkla.

Nebyla jsem hloupá.

Kdyby mě chtěl mrtvou, mohl to udělat hned. Nikdo by ho nezastavil. Nikdo by se na nic neptal. A něco mi říkalo, že by ani nemrkl.

Přesto jsem se snažila ovládat. Nebýt příliš klidná, klid by zněl nacvičeně. Nebýt příliš vyděšená, strach by jen přiživoval tuhle hru, ať už byla jakákoli.

„Moje smrt by rozpoutala válku,“ odpověděla jsem. „Pokud odmítnu monarchův dekret, pokud zemřu dřív, než se vezmeme, celá má smečka bude vyhlazena jako trest za neposlušnost.“

Voktorův profil osvětlený bouří se nezměnil, ale vycítila jsem, jak se jeho pohled zostřil.

„Požaduje nevěstu pro svého bratra,“ pokračovala jsem hlasem pevnějším, teď když byla pravda venku. „Kdyby ta nevěsta zahynula... monarcha by to považoval za velezradu. Dal by vám volnou ruku k vyčištění Nyx-Fallu.“

Udělal záměrnou pauzu. Prošla jsem? Byla to odpověď, kterou chtěl slyšet?

Pak se Voktorovy rty zvlnily, ne laskavě, ale pomalu, jako by ten úsměv byl zasloužený. „Chytré.“

V očích mu zajiskřilo něco nečitelného. Nebylo to pobavení. Nebylo to uznání.

Bylo to něco horšího.

„Nebyl jsem si jistý, co čekat,“ řekl. „Říkali mi, že jsi tichá. Křehká. Tupá. Ale ne hloupá.“

Postoupil blíž. Stíny na něm lpěly jako kouř, a přesto jeho přítomnost naplňovala prostor jako oheň. Cítila jsem z jeho kabátu déšť, krev z jeho minulosti a pod tím vším něco chladnějšího.

Ruce jsem nechala nehybně podél boků.

Netřes se. Prosím, netřes se.

Voktor teď stál přede mnou, ruce volně u boků. Shlížel na mě, jako by něco propočítával – třeba jak rychle by mě mohl zabít, nebo jestli mu to stojí za to.

„Nepřišel jsem sem ztrácet čas s Omegou,“ řekl. „Tvůj otec něco tají.“

To mě vyvedlo z míry. Jen mírně. Ne dost na to, aby to bylo vidět.

„Tají... něco?“ Jako Alfa jedné z nejsilnějších smeček v Orysii má můj otec svá tajemství. Ale co to má společného se mnou?

Naklonil hlavu. „Něco, co nechce, aby monarcha viděl. A já chci vědět, co to je.“

Hrom zaduněl přímo nad námi, tak hlasitě, že se okenní sklo roztřáslo. Přesto jsem od něj neodvrátila zrak.

„Nevím.“

Obočí mu cuklo.

„Nelžu,“ dodala jsem rychle. „Nikdy mě nebrali na porady rady. Nesměla jsem být u válečných hlášení ani strategických schůzek. Má přítomnost... byla nepohodlná.“

Znovu se odmlčel.

Téměř okamžitě se místnost naplnila napětím, jako by i samy stěny poslouchaly. Pozorovaly. Čekaly, až se rozhodne, co bude dál.

Jeden krok, pomyslela jsem si. To by stačilo. Jeden krok a mohl by mi rozdrtit hrdlo dřív, než bych stihla vykřiknout.

A přesto – neudělal to.

Jeho oči zkoumaly ty mé.

„Takže nakonec přece jen k ničemu,“ jeho hlas se zdál být hlubší než předtím, ale neodešel.

A to mě děsilo víc než cokoli jiného. Proč neodchází?

„Skutečně. Nikdy jsem nesměla na schůze rady. Dokonce mi nebylo dovoleno ani promluvit během návštěv u dvora. Nic mi neříkají.“ Věděla jsem, že to ví. Jak by mě mohli pustit na schůze? Jsem slabá. Bezmocná. Tenhle muž sem nepřišel klást otázky. Přišel, aby našel jakýkoli důvod k zabití své další nevěsty.

Následovalo odfrknutí. „Jaký k ničemu vlk.“ Náhle mě uchopil za bradu a zvedl mi hlavu. Polkla jsem, když jsem mu pohlédla do očí. Nezářily ani nepůsobily nestvůrně, ale něco na nich bylo špatně, divně.

Bylo to, jako by něco uvnitř něj bylo hladovější než jakákoli šelma.

„Jak krásně k ničemu,“ řekl a znovu se narovnal. Klid v jeho hlase jen zhoršoval ten jed. „Jaké plýtvání.“

Pak lusklo prsty a oknem do místnosti náhle vstoupil muž. „Něco nastraž... je mi jedno co. Zařiď, aby zemřela bez bolesti,“ řekl Voktor. „Ať je to čisté. A do úsvitu vypalte smečku Nyx-Fall na popel. Ať se naučí, co se stane, když si dělají blázny z monarchova dekretu.“

Oči se mi rozšířily. Myslel to vážně. Chtěli nás vyhladit!

„Počkejte! Můj nadpáne—!“

Zastavil se uprostřed kroku.

Pak se pomalu otočil.

Znovu ten úsměv. „Oh? Má ta malá obětina ještě něco na srdci?“

Hluboce jsem se nadechla: „Věřím, že vám mohu sloužit. Já... věřím... že mohu být užitečná.“

Záblesk v jeho pohledu naznačoval zájem, nikoli víru. Udělala jsem tedy krok k nejbližšímu strážci a sáhla po dýce u jeho pasu.

Okamžitě mi ruka sevřela zápěstí. Silně.

„Dovolte mi něco vám ukázat.“

Vydal zvuk, něco mezi ušklíbnutím a smíchem, a pak mírně přikývl.

Strážce mě bez slova pustil.

Pak jsem bez váhání přejela čepelí přes svou dlaň.

Krev okamžitě vyprýštila, tmavě rudá a hustá, stékala mi po prstech a kapala na chladnou dřevěnou podlahu. Poté jsem ruku otočila dlaní vzhůru, aby to viděl. Krev stále vytékala, až najednou přestala.

Krvácení se pomalu zastavovalo. Okraje rány slabě tepaly a pak se začaly uzavírat. Přímo tam, před jejich očima.

Tkáň se scelovala k sobě, vlákno po vláknu, dokud rána nezmizela, jako by tam nikdy nebyla.

Znovu jsem zvedla oči k Voktorovi.

Ale dřív než jsem stihla promluvit, muž vedle Voktora bez váhání tasil meč a namířil mi ho přímo na krk. „Ustup, čarodějnice, nebo ti proříznu hrdlo!“