Voktor se opřel, oči mu zalétly k Seryně. „Naservíruj nám nějaké pečivo.“

Její úsměv nezakolísal, ale viděla jsem, jak jí škublo v prstech, když sáhla po podnosu. Tohle byla budoucí Luna, která byla ponížena na úroveň služebné podávající občerstvení. Neušlo mi, jak její oči střelily k otci a čekaly, až zasáhne. Neudělal to.

Sledovala jsem ji, jak mezi nás pokládá podnos, každý její pohyb byl strnulý. Připravila víno, teď jídlo. Co přijde dál? Bude zametat podlahy?

Jak mohl Voktor Serynu tak ležérně ztrapnit? Copak nevěděl, že se má provdat za Alfa Monarchu? Přesto se ve mně jedna moje část nemohla ubránit drobnému pocitu uspokojení, který ve mně rozkvétal. Dělal to kvůli mně?

Ne. Jak mě vůbec mohlo napadnout něco tak absurdního?

Voktor sáhl po kousku pečiva a pomalu si ukousl, žvýkal, jako by Serynu právě neponížil v jejím vlastním domě. Na spodním rtu mu ulpěly drobky. S lehkostí je olízl a pak obrátil pozornost ke mně.

Můj pohled zůstal nízko, ale cítila jsem, jak mě Serynin pohled pálí na straně tváře. Pak, aniž by se na ni podíval, ke mně Voktor natáhl to napůl snědené pečivo.

„Jez,“ přikázal.

Na zlomek sekundy jsem zaváhala. Pak jsem přikývla a naklonila se, rty jsem se otřela o místo, kde jeho prsty svíraly okraj. Ukousla jsem si a ucítila chuť medu, tepla a něčeho mnohem nebezpečnějšího, co se skrývalo pod tím vším.

Jeho oči mě neopouštěly.

„Hodná holka,“ zamumlal, hlasem jen o málo hlasitějším než šepot.

V žaludku se mi něco sevřelo. Nebylo to strachem. Bylo to něčím horším. Něčím, co jsem nechtěla pojmenovat.

„Abysální schránky vyrazí na pochod příští týden,“ řekl otec a proťal to napětí, jako by tam ani nebylo.

Voktor se na něj nepodíval. Sáhl po dalším kousku pečiva.

„Mluvit o propasti o mé svatební noci,“ zamumlal, zatímco si oprašoval drobky z prstů. „Jak slavnostní.“

„Můj pane, pokud se Abysální schránky dají do pohybu, Nyx-Fall padne jako první,“ řekl otec a jeho hlas byl nyní napjatější. „Stojíme přímo v jejich cestě.“

Voktor se mu konečně podíval do očí. „Třetina mé armády bude umístěna zde,“ řekl. „Ať si přijdou.“

Otec zaváhal. Cítila jsem to. Bylo to v tom, jak se mu mírně pohnula ramena, jako by ta odpověď nebyla to, co čekal. Nebo možná byla až příliš velkorysá. Čekal snad, že tu nechá třetinu své armády?

Proč by Voktor nabízel tolik a tak snadno? Člověk by se divil, proč by vládce Boreální pevnosti najednou nechal svou armádu v austrálním regionu. Ale pak mě napadlo, že tohle jsou věci, kterým já nejspíš nemůžu rozumět.

Střelila jsem po něm pohledem. Vypadal, že ho ten rozhovor vůbec nezajímá. Znovu sahal po dalším pečivu, rty měl lehce zbarvené vínem.

Seryna se tiše posadila zpět a snažila se získat ztracenou rovnováhu. Ale teď už jsem to viděla. Voktor tu jen něco nedokazoval. Ovládal tu místnost, kousek po kousku. Nejdřív vínem. Pak pečivem. Teď válkou.

A já seděla přímo vedle něj, mlčela a sledovala, jak se to všechno odvíjí. „Válka mě nezajímá ani zdaleka tolik jako moje nová nevěsta,“ řekl.

Ztuhla jsem. Prudce jsem k němu otočila hlavu. Co to říkal?

Pak dodal: „Prohlédl jsem si věno, které jsi připravil. Je poněkud skromné na nejstarší dceru Alfy, nemyslíš?“

V ústech mi vyprahlo. Věno?

Proč mluví o věnu?

„Můj pane…“ začal otec.

Voktor ho nenechal ani domluvit. „Věno,“ řekl chladně. „Připravila ho tvá Luna, matka mé nevěsty, není to tak?“ Na tom, jak to řekl, bylo něco, co mi připomnělo slova, která mi moje vlastní matka řekla tu noc.

Pomalu otočil hlavu. „Kdybych to nevěděl lépe, myslel bych si, že bylo určeno pro služebnou.“ Jeho pohled se zostřil. „Jste si jistý, že si beru vaši dceru, Alfo Malakore?“

Otec ztuhl. „Naznačujete snad, že bych lhal koruně?“

Voktorovi se zalesklo v očích. „Lhal?“

„Nesmysl!“ vyštěkl otec. „Nikdy bych svou smečku nevystavil nebezpečí takovou lstí.“

„Tak zavolejte svou Lunu,“ řekl Voktor hlasem jako čepel vytažená ve tmě. „Rád bych s ní mluvil přímo.“ Nebyla to prosba. Byl to rozkaz.

A v tu chvíli jsem si uvědomila něco znepokojivého. Můj otec možná vládl Nyx-Fallu s autoritou. Ale Voktor Vorkas? Voktor nevládl. On dobýval.

V místnosti okamžitě zavládlo napětí. Slyšela jsem, jak se otec prudce nadechl. Seryna se neklidně pohnula na židli. Dokonce i služebnictvo u stěny ustrnulo.

„Můj pane,“ řekl otec rychle. „Pokud se vám věno zdá nedostatečné, můžeme ho doplnit, čímkoliv si budete přát. Není třeba do toho zatahovat…“

„Žádal jsem o Lunu,“ řekl Voktor, tentokrát hlasitěji, jako by někoho provokoval, aby mu odporoval. „Ledaže bys tvrdil, že mi tvá žena poslala urážku úmyslně.“

„Ne, samozřejmě že ne. Okamžitě ji zavolám.“ V otcových očích se mihl panika. Gesto rukou pokynul služebnictvu, aby zavolali matku.

Když to Voktor viděl, opřel se a vypadal až příliš pobaveně na někoho, kdo má být uražen. Jeho pohled nakrátko sklouzl ke mně a pak zase pryč, jako bych já vůbec nebyla tím tématem, jen záminkou.

„Řekněte mi,“ dodal mimochodem. „Kdyby to byla lady Seryna, kdo se vdává do královské rodiny… bylo by její věno stejné?“

Nikdo neodpověděl. Všichni jsme znali pravdu. A on také.

Kdyby to byla Seryna, pravděpodobně by vyprázdnili celou pokladnici.

Netrvalo dlouho a matka vstoupila. Krátce se uklonila. „Můj pane, slyšela jsem, že máte výhrady k věnu. Já…“

Voktor vstal dřív, než stačila domluvit. „Výmluvy mě nezajímají.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Co to teď dělá?

Vykročil vpřed. „Moji konsortě se dostane toho, co jí náleží. Očekávám kompletní soupis věna, než zítra odjedeme. Pokud bude cokoliv chybět…“ Nechal větu nedokončenou. Nemusel ji dokončovat, protože všichni v místnosti věděli, co tím myslí. Rozpoutal by peklo.

Pak ke mně natáhl ruku. „Jsem unavený. Půjdeme do našich pokojů.“

Rty se mi pootevřely, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Nikdy jsem nepotkala nikoho tak krutého a přitom tak sebejistého, že by se nikdo jiný v místnosti neodvážil říct proti němu ani slovo.

Navzdory tomu jsem vstala a vložila svou ruku do jeho. Udělali jsme sotva pár kroků, když se jeden ze služebníků pohnul, aby nás vedl. Voktor se zastavil.

„Moje nevěsta mě dovede do našich pokojů,“ řekl.

To bylo vše.

Služebník ztuhl, rychle se uklonil a beze slova ustoupil stranou. Ostatní ho následovali a stahovali se jako stíny za soumraku.

Opustili jsme pracovnu v tichu.

Vedla jsem ho chodbami, kolem křídla rady a dveřmi, které jsem za svůj život viděla otevřené jen jednou. Hostinské pokoje pro navštěvující královské hodnostáře a válečné generály. Neměla jsem tu co dělat. Dívky bez vlků nesměly k této chodbě ani přiblížit, natož projít jejími dveřmi.

Ale teď… teď jsem byla nevěsta. Jeho nevěsta.

Západka cvakla, když jsem za námi zavřela dveře. Pomalu jsem se otočila a prohlížela si to tam.

Pokoj byl obrovský – větší než otcovy komnaty. V rohu už praskal oheň v krbu. Byl tu soukromý obývací pokoj, sametová křesla kolem stolu vyřezávaného s erbem Nyx-Fallu. Okno se závěsy se otevíralo s výhledem do východních zahrad. Pod stěnou s křišťálovými lahvemi se leskl bar z leštěného dubu. Koupelna byla vidět průchodem – masivní vana, pozlacené doplňky. A uprostřed toho všeho postel. S nebesy. Zahalená do stříbrného povlečení. Taková měkkost, jakou byste čekali v pohádce.

Stála jsem tam, na vteřinu příliš dlouho ochromená.

Voktor ze sebe shodil svrchní oděv – jakýsi vojenský plášť, černý s červenou boreální výšivkou u límce. Bez obalu dopadl na podlahu. Pod ním měl tmavou košili, u límce mírně navlhlou, rukávy vyhrnuté k předloktím, jako by se ani neobtěžoval oblékat ke dvoru.

Nemluvil. Jen prošel kolem mě a klesl do nejbližšího křesla, jako by mu ten pokoj patřil. Jednu paži si ležérně položil přes opěradlo. Podíval se na mě – alespoň ne přímo.

„Víno,“ řekl, aniž by vzhlédl.

Přikývla jsem a otočila se k baru, našlapovala jsem lehce. Nechtěla jsem vydat ani hláska.

Bar byl plně zásobený – červená, bílá, archivní směsi z dalekých pobřeží. Nevěděla jsem, co preferuje, tak jsem vybrala tu nejsilnější, kterou jsem poznala, a nalila ji do nejbližší sklenice.

Když jsem se otočila, už mě sledoval.

Přešla jsem místnost a podala mu ji.

Vzal si ji beze slova, ale hned se nenapil. Jen nechal okraj sklenice vznášet se u svých úst a díval se na mě.

Jako by se snažil rozhodnout, co udělá dál.

Pomalu jsem se mu podívala do očí.

„Netřeseš se,“ řekl nakonec.

Neodpověděla jsem. Nevěřila jsem svému hlasu.

Pak jeho oči sklouzly dolů.

„Svleč se.“