~Pohled Maeve~

Korektory.

Šátky.

Úsměvy.

Nic z toho nestačilo k tomu, aby to zakrylo šok, který jsem stále cítila, když jsem zírala na obrazovku před sebou.

Viděla jsem svého manžela, Caleba, jak svírá Sloanin krk rozkoší, úplně jinak, než jak vždy svíral ten můj, kdykoli jsem promluvila nevhod. Líbal ji s vášní a zanechával na jejích nahých zádech rudé stopy, které se lišily od modřin, jež způsoboval mně – ty pramenily z jeho hněvu, kdykoli mě udeřil za sebemenší chybu.

Rychle jsem zahnala všechny myšlenky a setřela si slzy, které už už chtěly vytrysknout, a soustředila se na dveře.

Jediné řešení, jak zastavit tuhle neustálou bolest, bylo přímo za nimi. Stačilo jen otočit klikou, ale v momentě, kdy jsem se k ní natáhla, se dveře náhle prudce otevřely a já narazila do jakési stěny.

Vrávorala jsem dozadu, nohy mi vypověděly službu a já se zhroutila na zem. Vzhlédla jsem k té „stěně“.

Pak jsem ho uviděla.

Odpověď.

Jeho chladné šedé oči mi pohled oplácely a přibíjely mě k zemi. Nezáleželo na tom, kolik jeho fotek jsem viděla, nebyla jsem připravená na ten fyzický náraz jeho krásy.

Vander Vesperwood.

Alfa král.

Jeho oči se střetly s mými a na zlomek vteřiny se všechno zastavilo. Svět kolem mě vybledl a existoval jen jeho pohled – ostrý, hodnotící a nepředstavitelně chladný.

S posledními zbytky sil jsem sklonila hlavu a poklekla mu k nohám. „Prosím,“ zachraptěla jsem, hlas jsem měla syrový a zlomený. „Prosím, Alfa králi… pomozte mi.“

„Maeve,“ slyšela jsem ze strany zavrčet Caleba, mého manžela. Vykročil k nám a já si nemohla pomoct, abych si nevšimla toho propastného rozdílu mezi těmi dvěma muži.

Calebův pohled, ač stejně chladný, plál intenzitou, kvůli které jsem se chtěla schoulit do klubíčka. Byl to ten druh pohledu, který v sobě nesl tisíce nevyřčených hrozeb, a já každou z nich znala nazpaměť.

Pohled Vandera Vesperwooda byl jiný.

Odtažitý, jako by pozoroval něco bezvýznamného, něco, co nestojí za jeho pozornost. Pod jeho tíhou jsem stěží dýchala, a přesto tam bylo ještě něco jiného, něco, co mi rozbušilo srdce v hrudi.

Jak mohl být někdo tak krásný a zároveň tak naprosto děsivý?

Jeho přítomnost byla magnetická, přitahovala mě, i když mé instinkty křičely, abych utekla. Ustoupil o krok zpět do haly a já se přinutila vstát, celé tělo se mi tím úsilím třáslo.

Oči každého člena smečky v místnosti byly upřeny na mě a já cítila tíhu jejich odsudku jako fyzickou sílu.

„Co to má znamenat?“ Calebův hlas byl prosycen zuřivostí, ale já ho ignorovala, oči upřené na Alfa krále.

Stále neodvrátil zrak, jeho šedé oči mě propalovaly, jako by viděly každé tajemství, každou lež, každý strach, který jsem kdy pohřbila.

Calebův hlas zesílil, byl ostřejší, vzteklejší. „Přestaň mě ztrapňovat!“

„Kdo je to?“

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že promluvil Alfa Vander, i když jsem se dívala jen na něj. Jeho hlas byl tak hluboký a hedvábný. Tak podmanivý, že se mi zdálo, jako by mi pronikal až do morku kostí.

Caleb zatnul čelist, skřípal zuby a pak ta slova vyštěkl: „Je to moje Luna.“

Vanderovýma očima na prchavý okamžik něco blesklo – snad zájem? – ale stejně rychle, jako se to objevilo, to bylo pryč, nahrazeno stejnou odtažitou lhostejností. Otočil se ke Calebovi s mírně povytaženým obočím. „Myslel jsem, že jsi říkal, že tvá Luna je na služební cestě.“

Caleb otevřel ústa, aby odpověděl, ale já nemohla dopustit, aby se chopil kontroly nad situací, ne teď. Ne, když jsem byla tak blízko. Instinktivně můj pohled sklouzl ke Sloane a zúžil se na modřinu na jejím krku.

Tu, kterou v domě smečky hrdě vystavovala. Na rtech jí pohrával posměšný úsměv, až jsem vzteky skřípala zuby.

Odtrhla jsem od ní oči a otočila se k Alfa králi, sklánějíc před ním hlavu. „Alfo Vandere, odpusťte mi toto vyrušení, ale byla to má jediná možnost. Byla jsem zatlačena do kouta a neměla jsem se na koho jiného obrátit.“

„Dost,“ vyštěkl Caleb a jeho hlas prořízl vzduch jako bič. „Maeve, jdi dovnitř. Děláš ze sebe blázna.“

Alfa Vander ho umlčel jediným mrazivým pohledem. „Ticho.“

Ten příkaz byl pronesen tiše, skoro až příliš tiše na to, aby zněl hrozivě, ale moc, která za ním stála, byla nepopiratelná. Caleb okamžitě zmlkl, ústa mu sklapla, jako by dostal fyzickou ránu.

Srdce mi v hrudi bušilo v divokém, neovladatelném rytmu, když se jeho pohled přesunul zpět ke mně a s ležérní lhostejností sjížděl po mém těle, až jsem se cítila odhalená a zranitelná.

„Nahá,“ pomyslela jsem si.

Pod jeho zkoumavým pohledem jsem se cítila nahá.

Ten moment pominul a po čase, který mi připadal jako věčnost, znovu promluvil. „Pokračuj.“

Ta slova byla prostá, ale autorita v nich byla absolutní. Můj hlas se chvěl, když jsem ze sebe soukala slova: „Chci, abyste ukončil můj svazek s Calebem.“

Jedno obočí mu mírně vystřelilo nahoru, byla to němá otázka, ale ze rtů mu nevyšlo ani slovo, zatímco čekal, až budu pokračovat. Periferním viděním jsem viděla, jak Caleb ztuhl, celé jeho tělo bylo napjaté sotva potlačovaným hněvem.

Už mi to bylo jedno.

Skončila jsem s přetvářkou.

„Žiju ve frustraci,“ pokračovala jsem a můj hlas s každým slovem sílil. „Chci rodinu. Chci být milována, ale od té doby, co jsme se stali druhy, se mě Caleb odmítá dotknout. Odepřel mi všechno, každé právo, které bych jako jeho Luna měla mít.“ Odmlčela jsem se, srdce mi bušilo, jak jsem se chystala vypustit tu závěrečnou bombu. „A mám důvod se domnívat, že je impotentní.“

Místností se ozvalo zalapání po dechu, které zaniklo v Calebově zavrčení, jež vybuchlo jako hrom. Viděla jsem, jak se pohnul a napřáhl ruku, aby mě udeřil. Připravila jsem se na ránu, celé tělo mi v očekávání útoku ztuhlo.

„Dotkni se jí a o tu ruku přijdeš,“ prořízl chaos hlas Alfy Vandera, klidný a chladný.

V místnosti zavládlo hrobové ticho, jediným zvukem byl zběsilý tlukot mého srdce. Caleb ztuhl, ruka mu zůstala viset ve vzduchu, tvář zkřivenou vztekem a ponížením.

Stěží jsem dokázala zpracovat, co se právě stalo, hlava se mi točila, když se ke mně vrátil pohled Alfy Vandera. „Proč se domníváš, že je tvůj druh impotentní?“

Zaváhala jsem, pohled mi sklouzl zpět k ní. Dívala se na mě s čistou, nefiltrovanou nenávistí, rty zkřivené do úšklebku. Než jsem v sobě našla sílu promluvit, Calebův hlas prořízl husté napětí jako čepel, navzdory varování Alfa krále. „Nejsem impotentní,“ vyštěkl, tón mu odkapával rozhořčením, jako by ho pouhý ten náznak urazil na cti.

Teď jsem se k němu otočila čelem. „Tak to řekni, Calebe. Řekni, proč ses mě odmítal dotknout. Řekni, proč jsi mi upřel právo nosit tvé vlče. Proč—–“ Hlas se mi zlomil, ale pokračovala jsem dál, oči se mu do něj zabodávaly a dožadovaly se odpovědí, které byly příliš dlouho upírány. „Proč jsi se mnou zacházel, jako bych byla nic?“

Místnost byla těžká vahou nevyřčených slov, vzduch hustý očekáváním. Viděla jsem to v očích všech přihlížejících – smečky, členů rady i samotného Alfa krále. Všichni čekali, viseli na okraji odhalení, které mělo všechno roztříštit.

A já taky. Tady to bylo.

„Nezbývá mi tedy než věřit, že jsi—–“

Calebův hlas vybuchl jako hrom, zoufalý a syrový, a přerušil mě dřív, než jsem stihla domluvit: „Nejsem impotentní, protože Sloane čeká mé vlče!“