Pohled Mayi

Nemohla jsem uvěřit, že muž, se kterým jsem sdílela svůj první polibek, je můj profesor. Najednou mi aréna připadala malá.

Profesor Vance byl neobyčejně pohledný a neuvěřitelně svalnatý. Přejela jsem očima od jeho nádherných šedých očí až k jeho dokonalým břišákům. Paže měl mohutné a na bicepsech mu byly vidět drobné žíly. Jeho tmavé vlnité vlasy byly trochu rozcuchané a lemovaly jeho široké, mužné rysy. Na čele měl krůpěje potu, které mu stékaly po straně obličeje, a další pot se mu leskl na hrudi a stékal po trupu.

Jakmile ke mně vykročil, obličej mi okamžitě zrudl.

„Můžu vám s něčím pomoci?“ zeptal se, povytáhl obočí a pohlédl mi do očí.

„Promiňte, právě jsem přestoupila do této třídy,“ řekla jsem mu a ukázala mu svůj vytištěný rozvrh. „Jsem Maya...“

Krátce se podíval na rozvrh; mezi námi se rozhostilo ticho, když odtrhl oči od papíru a podíval se mi zpět do tváře.

„Můžete se připojit k ostatním studentům,“ řekl a otočil se ke mně zády.

Rozšířily se mi oči, když jsem pohlédla na ostatní, kteří stále bojovali ve svých vlčích podobách. Polykala jsem knedlík, který se mi vytvořil v hrdle.

„Vlastně se nemůžu proměnit,“ vyhrkla jsem dřív, než stačil odejít.

Ztuhl; na okamžik se mi zdálo, že slyším tiché zavrčení hluboko v jeho hrdle.

„Cože?“ zeptal se nevěřícným a mírně podrážděným tónem. Otočil se zpět a já viděla, že jeho šedé oči jsou teď tmavé a hrozivé. „Jak to myslíte, že se nemůžete proměnit?“

„Myslím tím... že jsem ještě nezískala svou vlčici,“ řekla jsem mu a silně se kousla do rtu.

Pohlédl mi na ústa a sledoval, jak si nervózně koušu spodní ret. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horko. Srdce mi bušilo tak rychle a hlasitě, že jsem si myslela, že to musí slyšet.

„Proč jste v hodině proměn a boje, když se nemůžete proměnit?“

„Jsem dobrá v boji,“ odpověděla jsem. „To, že nemám vlka, neznamená, že nejsem schopná. Trénuji celý život. Nechte mě ukázat, co umím.“

„Nemám čas dělat někomu chůvu,“ zamumlal a zněl neuvěřitelně podrážděně. „Kromě toho,“ dodal. „Nemám pro vás partnera. Všichni moji studenti bojují ve své vlčí podobě.“

„Můžu trénovat s ní,“ řekla jedna vlčice, když se proměnila zpět do lidské podoby.

Měla laskavou tvář; vlasy měla krátké a tmavé. Oči měla velké a hnědé s dlouhými řasami. Dívala se na mě vlídně se sladkým úsměvem.

„Mně to nevadí,“ zopakovala a odtrhla ode mě oči, aby se podívala na profesora Vance.

„Dobrá,“ řekl.

Odešel bez dalšího slova.

„Jsem Jenna,“ řekla a podala mi ruku. Stiskla jsem ji a úsměv jí oplatila.

„Těší mě,“ odpověděla jsem. „Já jsem Maya.“

„Ó, věř mi, moc dobře vím, kdo jsi. Taky jsem slyšela, že jsi jedna z nejlepších bojovnic na téhle škole. Profesor V. by byl hloupý, kdyby tě odmítl.“

Nemohla jsem se jejím slovům nezasmát; byl to můj první rok na téhle škole a asi by mě nemělo překvapovat, že se drby šíří rychle. V Arcadii jsem známá svým bojem a bystrou myslí, ale nebyli jsme v Arcadii.

Byli jsme v Aldenu. Největším městě mimo Arcadii.

„Vážím si tvých milých slov,“ odpověděla jsem a myslela jsem to vážně.

Chtěla říct ještě něco dalšího, ale její slova zanikla, když jsme uslyšely jiný, mnohem známější hlas.

„No, podívejme se, kdo to tu je,“ odfrkla si Sloane. „Není to ta malá courka? Přišla si hrát s velkýma psama?“

Nadzdvihla jsem obočí; ona mi říká courka? Poté, co jsem ji zrovna přistihla, jak se líbá s mým přítelem?

„I když mě to nepřekvapuje,“ řekla a její tón zledověl, když se přes rameno podívala na profesora Vance, který se díval naším směrem s vráskou mezi obočím a prohlubujícím se mračením. „Vzhledem k tomu, jak moc se ti profesor Vance líbí, je jasné, že jsi přestoupila do jeho třídy.“

„Jsem tu, abych si procvičila bojové dovednosti, jako všichni ostatní.“

To ji rozesmálo.

„Prosím tě; jediné dovednosti, které procvičuješ, jsou ty se tvými rty.“

„Vlastně je to velmi schopná bojovnice,“ vložila se do toho Jenna.

„To mě fakt bere od nějaké podřadné Omegy,“ ušklíbla se Sloane, až Jenna sebou cukla. „Takovým, jako jsi ty, by tuhle školu neměli ani dovolit.“

Jenna vypadala jejími slovy upřímně dotčená.

„Fuj, Sloane, proč se s tou Omegou vůbec bavíš?“ řekla jiná dívka, která si stoupla vedle ní.

Obě dívky se zasmály a já viděla, jak Jenna rudne a klopí zrak.

„Omegy nejsou nic jiného než odpad,“ souhlasila Sloane. „Ale co je horší než Omega, je někdo, kdo se ani neumí proměnit ve svého vlka. Není divu, že tvůj přítel chtěl raději moje rty než tvoje.“

Stoupla jsem si před Jennu a zakryla ji před pohledy ostatních vlků.

„Co ti dává právo rozhodovat o tom, zda je Omega schopná nebo ne? Náhodou jsem ji před chvílí viděla bojovat a zdála se mi docela schopná. Pokud vím, jsme na téhle škole, abychom se učili. Tak si navzájem nezpůsobujme problémy,“ řekla jsem a zírala jim do tváří. „A co se mého přítele týče...“ řekla jsem a střetla se se Sloaninýma očima. „Zjevně není dost chlap na to, aby mě zvládl. Takže je celý tvůj.“

Bez dalšího slova jsem popadla Jennu za zápěstí a odtáhla ji s sebou do jiné části arény, pryč od těch hnusných vlčic.

Když jsme procházely kolem, znovu jsem zahlédla profesora Vance a zdálo se mi, že se mu v koutku úst mihl úsměv.

„Děkuju, že ses mě zastala,“ řekla Jenna tiše, jakmile jsme byly v bezpečné vzdálenosti. „Ale jsem na šikanu zvyklá. Omegy tady obvykle nemají rádi...“

Zmateně jsem na ni povytáhla obočí.

„Proč?“ zeptala jsem se. „Někteří z nejlepších vlků, které znám, jsou Omegy. Jsou neuvěřitelně laskaví a upřímní. Nenech se šikanou od takových lidí přesvědčit o opaku.“

Široce se na mě usmála; bylo vidět, že se cítí mnohem lépe.

„Je jasné, že někteří lidé tady neví, že jsi dcera Alfy Marcuse. Pojďme jim ukázat, co umíš!“

Usmála jsem se; to znělo jako dokonalý nápad. Nemohla jsem se proměnit do své vlčí podoby, což znamenalo, že jsem je musela ohromit jiným způsobem.

Postavila jsem se proti Jenně a zaujala postoj, který mi byl nejpohodlnější.

Brzy jsme obě bojovaly.

Dařilo se jí většinu mých útoků vykrýt. Nicméně jsem se hodně držela zpátky. Nechtěla jsem jí ublížit.

Jejím útokům jsem se vyhýbala s lehkostí; nemohla se ke mně ani přiblížit. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních studentů, jejich ústa se otevírala úžasem, když jsem předvedla akrobatický prvek. Něco, co jsem si byla jistá, že nikdo z nich nečekal.

Udělala jsem salto vpřed, vykopla nohy a záměrně Jennu o vlásek minula. I tak ji to ale vylekalo natolik, že zavrávorala a ztratila rovnováhu.

Popadla jsem ze stěny se zbraněmi kopí, rychle s ním zatočila v rukou a udělala kotoul s otočkou. Uhnula prvnímu útoku v domnění, že mířím na její hlavu, zatímco jsem ve skutečnosti mířila na její nohy. Snažila se uhnout, ale místo toho zakopla a znovu upadla na zem.

Lehce jsem jí stoupla na hruď a přitiskla ji k zemi s kopím namířeným přímo na ni.

Dívala se na mě s úžasem; všichni zalapali po dechu.

Rozhlédla jsem se a málem zapomněla, že mám publikum. Nikdo dlouho nemluvil, dokud pár lidí nezatleskalo. Pak začali jásat skoro všichni.

Všichni kromě Sloane a její kamarádky.

Spokojeně jsem se usmála, sundala nohu z Jenny a pomohla jí na nohy.

„To bylo neuvěřitelný!“ vydechla a zírala na mě s vytřeštěnýma očima.

„Nic to nebylo,“ pokrčila jsem rameny a vrátila kopí do stojanu.

Otočila jsem se a uviděla profesora Vance, jak na mě zírá; paže měl zkřížené na prsou a obličej bez výrazu.

Než jsem k němu stihla dojít a zeptat se ho, co si o tom myslí, ozvalo se po celé aréně pípání.

Zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, že jsou to telefony všech přítomných.

Když se všichni šli podívat na své mobily, slyšela jsem lapání po dechu a viděla šokované výrazy. Jenna si zakryla ústa rukou, když zírala na svůj telefon.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a nahlédla jí přes rameno.

Jakmile jsem uviděla, na co se všichni dívají, srdce mi spadlo až do žaludku.

Byla to fotka mě... jak líbám... profesora Vance.